Ivan Matoušek, jejž uvedly ve známost především dva jeho „tlusté“ romány (Ego Torst, 1997 a Spas Triáda, 2001), se přihlásil s další prózou s názvem Oslava. Její rozsah je ve srovnání s jeho předchozí románovou produkcí třikrát, ne-li čtyřikrát menší. Neznamená to ovšem, že by se změnou objemu se měnil i styl jeho prózy. Podobně jako román Ego je i tato próza rozčleněna do tří částí: první dvě nesou shodný název Já, třetí pak nese titul Oni. Zájmena první osoby označují v každé části jiného jedince. V prvním případě jde o čtyřiaosmdesátiletého penzistu Antonína Vránu, kterého poznáváme v posledním roce jeho života; ten ukončila rakovina plic. Prozrazují nám to lakonicky stručné deníkové záznamy, začínající pedantskými údaji o úkonech všedního života (nákupy, chod domácnosti, rodina), jež posléze přecházejí v údaje o lékařském nálezu a o postupu (marného) léčení smrtelné choroby. Druhé Já patří synu Martinovi a jeho stavba je složitější; prolínají s v něm totiž dvě pásma – popis nočního výletu Martina se ženou Alenou venkovskou krajinou (sešeřelá noční scenérie nabývá u našich prozaiků na oblibě – vzpomeňme například na prózy Topolovy) v Matouškově próze vytváří esteticky působivý protějšek poněkud emotivně chudému, nepříliš úsměvnému světu Vránovy rodiny. Prolíná se v této části s Martinovou životní retrospektivou tvořící druhé pásmo, kde se zrcadlí také sklonek otcova života. Závěrečné části by podle mého názoru spíše slušel název My, neboť čtenář se v ní stává svědkem synovy snahy sestoupit za otcem do podsvětí a sdílet s ním jeho myšlenky, vzpomínky a prožitky. Jako by Matoušek chtěl popřít myšlenku o mezích lidského bratrství, kterými končí jeho román Spas: „Nicméně se dosud nikomu nepodařilo splynout s druhým.“

Nejsou to tedy pouhé příbuzenské vazby rodičů a dětí či manželské vztahy (nemluvě o vztazích erotických, v románu naprosto odsunutých do roviny platonické) jež vytvářejí lidské společenství; musí zde být něco víc, co váže jedince k sobě. Společným jmenovatelem je v daném případě kulturní zájem, láska k umění; ta spojuje otce Antonína a syna Martina (jevícího zřetelné rysy básnického talentu, jak to naznačují letmé zmínky v druhé části i závěr části třetí, kde Martin odjíždí na předání lyrické ceny do Německa) k společnému překládání německých textů. Nejsou to texty ledajaké, nýbrž texty klasické – Kafka (především jeho Proces plnící zde zároveň funkci symbolické aluze), ale také (podobně symbolicky působící) „metafyzická“ próza Maupassantova Kdo ví? – v díle ovšem z důvodu integrity textu tlumočená v němčině. Jak tvorba Kafkova, tak symbolistně laděná próza francouzského realisty spolu se vsuvkami veršovaných reflexí o cestě života navozují ve čtenáři představu životního tajemství, jaké pro člověka představuje smrt a myšlenky na to, co nastává po ní – tedy myšlenky, které souvisí jak s tragickým vědomím omezenosti lidské existence, tak se snahou člověka vyrovnat se se ztrátou milovaného člověka, respektive překonat bolest z ní.

Lékem pro postavu syna Martina, dominující v druhé i třetí části, se v Matouškově próze stává především otcovo slovo, verbální záznam bytosti, která tu žila a již není. Tak se Martinovi nabízí – ve spolupráci s vypravěčem (ten vstupuje do fikčního světa ve třetí části) – iluze sestupu do podsvětí za mrtvým otcem, s nímž na základě toho, co po něm zůstalo (především náhodně nalezený prolog k jeho memoárům) navazuje fiktivní kontakt. Třetí část je proto pro čtenáře nejnáročnější, protože se v ní prolínají motivy z několika různých rovin fikčního světa – z otcovy minulosti i z jeho posmrtné kvazičasovosti (proto postava Antonína nabývá až sakrální povahy) z Martinovy fiktivní současnosti i z vypravěčovy přítomnosti (podobné prolínání časových rovin naznačila již druhá část, v níž splývala minulost s přítomností); objevují se zde, podobně jako již u řady moderních autorů – vzpomeňme třeba Čapkovu Matku – i další postavy mrtvých, v daném případě nejen postava otce Antonína a dalších příbuzných, nýbrž i postava Franze Kafky (jak si tu nepřipomenout třeba Kunderovu Nesmrtelnost!). Tu vskutku jako by měl čtenář získat dojem, že splynout s druhým (aspoň v umělecké fikci) není nemožné. Jak bývá v Matouškových románech zvykem, nelze se spokojit s prvoplánovou rovinou fikčního světa; zdá se, že vlastním problémem je zde nezadržitelnost časového plynutí unášející do minulosti (a zapomnění) živoucí přítomnost. Není náhodou, že v jedné z úvah Martinových se existence jeví jako neustálé ubývání života (k tomu přispívá také aluze na Kafkův Proces jako na dílo, v němž je lidský osud jako život k smrti explicitně znázorněn). Proto má čas v jeho nejnovější próze trojí různou podobu – „objektivní“ lineární deníkové posloupnost v první části, románové zvrstvení přítomnosti a minulosti části druhé a útěšná (leč iluzivní) mixáž časnosti a mimočasovosti (věčnosti?) v části třetí. Celý fikční svět románu se posléze stává metaforou neutuchající lidské touhy překonat neúprosnou pomíjivost času.

Matouškův poslední opus se liší od jeho předchozích románových prací v řadě ohledů – počínaje zmíněným rozsahem, ale také tématem, výstavbou syžetu: příběh starcova umírání a synovské bolesti ze ztráty otce (rysy kafkovské problematiky otce a syna se tu objevují v obráceném gardu – u Matouška jde o otce milovaného) i celkovou atmosférou – vytrácí se karikaturní ironie Spasu i jistý erotický patos Ega a zbývá nostalgie, smutek (byť v první části zastřený mrazivě chladnou věcností deníkových záznamů). Nicméně se tu setkáváme také se stylovými rysy známými již z autorových předchozích prací: je to prolínání různých časových a diskursivních rovin, „vstupy“ vypravěče do fikčního světa, lokalizace prostředí a identifikace postav pouze prostřednictvím holých názvů a jmen (zde je třeba poznamenat, že si autor odpustil bizarní hříčky z předchozích románů). Složité zvrstvení významových rovin v závěru románu (pro autora příznačné i v předchozích pracích) uvádí skupenstvím nově se objevujících motivů – v daném případě například postav kolegů z návštěvy slavnosti v Nikolsburgu – čtenáře poněkud ve zmatek. Recenzent si klade neuctivou otázku, není-li to způsobeno též jistými rozpaky autora, jak vlastně dílo uzavřít). Přes to všechno se dá říci, že Matouškův poslední román přináší jisté tvárné zklidnění, aniž by mu to ubíralo na poetické promyšlenosti a estetické působivosti.