Napomáhá tomu ostatně i volba jména hlavního protagonisty, Jeff Atman, které – budeme-li věřit recenzentovi NY Times – znamená v hindštině skutečné a universální „já“. Nabízí se zde přirozeně paralela se slavným hrdinou knihy Peníze Martina Amise, Johnem Selfem. Spíše než temný svět Amisových románů však připomíná román cheltenhamského rodáka Dyera dílo Amisova otce, Kingsleyho Amise, jednoho z nejslavnějších představitelů tzv. rozhněvaných mladých mužů. Stejně jako Amisovy knihy je román Jeff in Venice, Death in Varanasi založen na nadsázce a ironii, jeho hrdina je stejně „nemožný“ a tápající jako Jim Dixon a jemu podobní a ani dosažení kýženého klidu není tak jednoznačné, jak by mohlo být.

Už název románu prozrazuje, že je kniha rozdělena na dvě nezávislé části. První, Jeff in Venice, zachycuje Jeffa, stárnoucího novináře, nikterak úspěšného a živícího se vším, co mu přijde pod ruku, který přijíždí do Benátek, aby psal o místním Biennale, a také, aby napsal rozhovor se slavnou vdovou po jakémsi významném umělci. Jeff přistupuje k práci se značnou nechutí, potlouká se městem a snaží se přinutit alespoň k nějaké aktivitě. To platí do okamžiku, kdy narazí na krásnou Američanku Lauru, jíž zcela podlehne. Z nudného a bezcílného toulání se městem se rázem stane jedna velká jízda, plná vášnivých nocí, divokých večírků a tajných. kokainových schůzek na veřejných WC. Jeff jako by ožil a omládl o nějakých dvacet let (nejen díky vlasům, které si před odjezdem do Benátek obarvil, aby zakryl šediny). Každá party však musí jednou skončit a Jeff ví, že jeho románek s Laurou bude jen chvilkovou záležitostí – stejně jako ona životní radost a energie, kterou mu benátský výlet vlil do žil.

V druhé části románu, Death in Varanasi, jako bychom se ocitli nejen na druhé straně planety, ale i v úplně v jiném příběhu nějakého jiného hrdiny. Pakliže je první polovina Dyerova románu přirovnávána tematicky i stylově k Thomasu Mannovi, druhá polovina nese stopy beatnické literatury. Jeff se díky práci na cestopisném článku ocitá v jakési mekce hippies a moderních baťůžkářů – v indickém Varanasi. V Benátkách propadl kouzlu výjimečné ženy a jejímu tělu, ve Varanasi je to samo místo plné rozpadajících se paláců a chrámů, které ho očaruje natolik, že nechá propadnout letenku a zůstane. Z počátku ho vnímá stejně jako většina turistů, ale postupem času (alespoň si to myslí) pronikne i pod líbivou slupku turistických atrakcí a pochopí pravou podstatu všeho kolem sebe. Je doslova uhranut rituální Gangou, nekonečnými křivolakými uličkami města, magickými ruinami chrámů a především historií a duchovnem, které ve městě čiší z každého kamene a každého zákoutí. Přizpůsobí se tempu tohoto místa, rezignuje na vše, čím do té doby žil, obrazně obroste mechem stejně jako ruiny a čeká. Na co, to však neví ani on sám.

Obě části Dyerova románu fungují výborně samy o sobě. Jejich spojení do jednoho románu může být některými čtenáři vnímáno lehce negativně, protože jsou obě natolik odlišné, tempem, vypravěčským stylem i finálním vyzněním, že se do určité míry vzájemně ruší. Zatímco benátská část je spíše společenským, lehce ironickým a značně explicitními sexuálními scénami nabitým dílkem, indické hledání Jeffa je mnohem meditativnější, ponuřejší, postrádá předchozí lehkost, vtip a nadsázku. Navíc mu chybí jednoznačné rozuzlení, finále, které by obě Jeffova dobrodružství shrnulo a propojilo. Na některých místech také působí Jeffovo uvědomění lehce nevěrohodně. Třebaže se podobných jedinců původem ze západní Evropy po jižní a východní Asii potlouká jistě dost a dost, je tak náhlý přerod jednoho neúspěšného novináře v meditujícího filozofa v bederní roušce dosti podezřelý.

Dyerův román Jeff in Venice, Death in Varanasi je v každém případě klasickou ukázkou britského románu s typickým bilancujícím, stárnoucím a ne zcela bezchybným hrdinou, který podstupuje v mnoha ohledech komické zkoušky, aby nakonec odvrhl vše, na čem dřív tak lpěl, a našel skutečný smysl života. V případě Dyerova díla to platí dvojnásob. Škoda, že autor do svého románu nezapojil ještě víc pověstného britského humoru. Takto je jeho kniha sice povedená a čtivá, ale zároveň ničím výrazně nevybočující.