Největším dílem Giuseppa Pariniho je satirická báseň nazvaná Den (Il Giorno). Básník v ní radí mladému šlechtici, jak prožít den, od rána až do noci. Báseň postupně po mnoho let. První část, Ráno (Il Mattino), byla vydána roku 1763 anonymně, druhá část, Poledne (Il Mezzogiorno, později Il Meriggio), roku 1965. Dalšími částmi jsou Večer (La sera, později Il Vespro) a Noc (La notte), které zůstaly nedokončeny. Hlavním autorovým cílem bylo poukázat v  básni na to, jak je šlechtický život neplodný a zahálčivý, jak ti, kteří svírají otěže moci a ovlivňují chod dějin, nemají žádný smysl života, žádný cíl, jen absurdní žebříček hodnot a zkaženou morálku.

Hned na začátku básně autor chválí mladíka, který se po ránu válí v posteli a nabádá ho k opatrnosti, aby snad nějakým neuváženým pohybem, příliš hlasitým zvukem nebo nevhodně zvoleným nápojem nepodráždil své jemné city, přičemž jedním dechem uvádí, že hrubý rolník je již dávno na poli. Autor záměrně využívá kontrastu toho, co je přirozené, čili spát, když je tma, vstávat, když je světlo, a přes den pracovat, a jeho pravého opaku, života šlechtice. Obyčejný člověk žije ve spojení s přírodou a věčným řádem věcí, což Parini ironicky označuje za prapodivné. Naopak ty vlastnosti, které jsou podle obecných společenských pravidel i podle Bible nectnostné, neužitečné a hříšné, jako například zahálka, autor vychvaluje.

Ironicky působí i Pariniho krásný, vytříbený klasicistní jazyk, modelovaný podle antických klasiků, když je nástrojem pro popis celodenní banality, bezvýznamných úkonů mladého pána, nebo když se oddává popisům luxusních předmětů, které ho obklopují, ironický je i úhel pohledu Pariniho-rádce, který je založen na přesvědčení, že ponaučení, vyřčená ironicky a s opovržením, chápe mladík doslova. Bohužel nejen chápe, ale i cítí, že jsou pro něj naprosto přirozené.

Parini naznačuje, že pro šlechtice není obyčejný lid vlastně lid. Šlechtic je zahleděn sám do sebe, a sloužící, rolníky a řemeslníky považuje za tvory necítící, nemyslící, bez vlastních potřeb, v podstatě za zvířata. Omyl, nikoli zvířata. V další části básně se totiž dáma rozčílí na nebohého sloužícího, který si dovolil být hrubý k jejímu pejskovi. Sloužícího na místě propustí, a nezajímá ji, že bez práce neuživí rodinu ani sebe. Chudák mazlíček utrpěl trauma, a jeho příčinu musíme odstranit. Zvíře je důležitější než prostý člověk.

V tom je skryta další ironie. Dáma, osoba jemná, ctnostná, krásná. Příslušnice něžného pohlaví, se kterou je třeba zacházet v rukavičkách. Dáma, od přírody slabší polovina populace, plna jemnocitu, ochranitelka domácího krbu, nositelka života. Tato dáma neváhala odsoudit člověka k záhubě. Jak přirozené.

Méně přirozené jsou vztahy v sektě vyvolených. V jednom verši Parini uvádí, že obyčejnému vesničanovi zahřívá lůžko věrná žena. Naproti tomu všechny vztahy, které se odehrávají mezi šlechtici, jsou neupřímné. Ženy si berou muže kvůli postavení či penězům. Podobné téma najdeme i v slavné satirické komedii britského dramatika, Pariniho současníka, Richarda Brinsleye Sheridana Škola pomluv (The School for Scandal, 1777), kde si muž středního věku vezme mladou dívenku, která po svatbě s gustem utrácí manželovy peníze a má vztah s jiným pánem. Když se manžel rozčiluje, že ho žena neposlouchá, odpoví mu, že jestli chtěl, aby ho poslouchala, neměl si ji brát, ale adoptovat ji.

Parini píše, že muži se dvoří vždy jen vdaným ženám, protože u nich nehrozí, že by po nich požadovaly závazky. Naopak dámy se snaží uniknout nudě domácího krbu, proto radostně flirtují s jinými pány. A manželům je to docela lhostejné. Parini se marně dovolává dávných časů, kdy italští manželé žárlili na své ženy, hlídali si je a nevěrnice trestaly smrtí. Nyní, toká-li manželka s jiným pánem, si to ani neuvědomí.

Nejasná je úloha náboženství v této satiře, zvláště vezmeme-li v úvahu Pariniho vzdělání a vysvěcení na kněze. Podle mého názoru zastává autor názor, že ve skutečnosti jsou všichni lidé stvořeni Bohem a nikdo nemá právo se nad jiné povyšovat kvůli svému původu. Vždyť všichni pocházíme z Adama a Evy. Proto, když Parini naoko prohlašuje, že šlechta má lepší mozek a jemnější chutě, ukazuje tím znovu, že všichni lidé jsou stejní. To, co nás podle Pariniho odlišuje jednoho od druhého, je morálka a individuální vlastnosti, dané jak dispozicemi, tak výchovou.

Spíše se zdá, že víra je pro Pariniho ctností chudých venkovských lidí, zatímco zkažená šlechta, třída nadlidí, se podobá bohům z  antické mytologie, kteří na sebe žárlili, byli malicherní, smyslní a vztahy mezi sebou měli všelijaké. Kdepak hledat mezi nimi nějako pokoru!

Den je mistrnou satirou vycházející z autorovy dokonalé znalosti zvyků a smýšlení šlechticů. V duchu francouzské revoluce a jejím požadavku rovnoprávnosti mezi lidmi Parini nepřímo nazývá šlechtice přešlechtěnou skupinou, která pro samou zahálku neví, jak vůbec trávit čas.

Bibliografie

Vrchlický, Jaroslav, Rozpravy literární, Nakladatelské družstvo máje, Praha 1906, s. 37-98.
Barbarisi, Gennaro: Giuseppe Parini, in E. Malato (vyd.), Storia della letteratura italiana, sv. 12, Il Sole 24 ore, Milano 2005, s. 569-633.
Krátký, Radovan: Parini – satirik, in: G. Parini, Den, přel. Radovan Krátký, SNKLHU, Praha 1958, s. 7-15.
Ferroni, Giulio: Profilo storico della letteratura italiana, Einaudi scuola, Milano 1992, s. 512-522.
De Sanctis, Francesco: Dějiny italské literatury, přel. Václav Černý, SNKLHU, Praha 1959, s. 524-526.
Merola, Nicola: La poesia – il secondo Settecento, in: F. Brioschi – C. Di Girolamo, Manuale di letteratura italiana, 3, Bollati Boringhieri, Torino 1995, s. 249-267.
De Caprio, Vincenzo: Progetto letteratura, sv. 2/a, Einaudi Scuola, Milano 2003, s. 294-357.
http://en.wikipedia.org/wiki/Giuseppe_Parini
http://newadvent.org/cathen/11480b.htm
http://www.letteraturaitaliana.net/autori/parini_giuseppe.html
http://www.liberliber.it/biblioteca/p/parini/index.htm