Místo je místo v srdci, je to vztah.
(V. Cílek)

Významný geolog Václav Cílek (* 1955) se v posledních letech u nás zařadil mezi nejčtenější autory, přestože nepíše beletrii. Jeho knihy mají vytříbenou populárně-naučnou formu s širokým kulturně-historickým záběrem dokážou zaujmout opravdu každého. Za Krajiny vnitřní a vnější a za následující knihu (Makom. Kniha míst, 2005) získal autor v letošním roce Cenu Toma Stopparda.

Kniha Krajiny vnitřní a vnější nese podtitul Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. A skutečně, ať se to zdá na první pohled neuvěřitelné a snad i trochu odvážné, autor nás přesvědčí o tom, co mají společného Číňané a česká barokní krajina, tiché tsunami a Panna Maria, paměť a řeka… Velice rychle jsme vtaženi do Cílkových úvah o tom, co to jsou ty naše krajiny: krajina vnější – tzv. přírodní prostředí – a krajina vnitřní – tedy naše duše. Jak se vzájemně tyto dvě krajiny ovlivňují a co z toho vyplývá pro každou z nich, tudíž pro nás samotné?

Kniha má dvě části. První, Krajiny vnější, se zabývá fyzickou, skutečnou krajinou, která nás obklopuje, na níž jsme ekonomicky závislí a se kterou si často děláme, co chceme. Autor nás nejdříve přenese o miliony let zpátky do dob, kdy se česká krajina utvářela, vysvětlí, jak vznikal její reliéf, co je to geodiverzita a její ochrana, co si krajina pamatuje a co si z ní pamatujeme my, proč se vracíme ke vztyčování kamenů a co si pamatuje řeka (část o řece psal autor ještě před povodněmi v roce 2002 – ejhle, jak prorocký text, napadne jistě každého čtenáře). Krajina je to, proč lezeme na rozhlednu, říká autor, a pokud se nad tím zamyslíme, uznáme, že má pravdu. Proč nás přitahuje horizont, výhled, místa, která už před tisíci lety přitahovala naše prapředky? Na všechny tyto a mnohé další otázky dává autor odpověď v druhé části knihy, Krajiny vnitřní. Nevyhne se např. srovnání tradiční české chalupy a principu feng-šuej, nepřiklání se ani na stranu „ekologů“, ani „ekonomů“, přitahuje ho motiv zeleného muže, který se prapodivně objevuje u nás, ale se stejnou intenzitou i v Anglii, přináší nám seznam zelených mužů, nabízí cestu Boženy Němcové do Indie, fenomén lomu nebo vysvětluje pojem právo na krajinu. Zakončení knihy považuji za velice osobní: Václav Cílek odhaluje své nejskrytější pocity při popisu workshopu v Bechyni, kterého se zúčastnil za vedení výtvarníka Miloše Šejna. V této meditaci se s námi nezištně dělí o své starosti, bolesti, ale i o nezměrný optimismus a energii, které v sobě nosí.

Na konci knihy najdeme bibliografii, seznam Cílkových textů, které již byly publikovány, a portréty autora a fotografky Hany Rysové.

Po dlouhé době jsem měla pocit naplnění všech svých představ o „dokonalé knize“. Nejen že je dokonale propracovaná – obsahuje vědecké úvahy, osobní výpovědi, úryvky z jiných děl, básně, fotografie i ilustrace, je příjemně rozdělena do částí, které lze číst odděleně a které spolu přesto neoddělitelně souvisejí –, ale naprosto přirozenou formou skýtá intelektuální požitek, pramenící z autorova obrovského zájmu o vše kolem nás; o historii, dějiny umění, přírodu, literaturu, hip-hop… Občas mě při čtení napadlo, že se musel osobně potkat s Goethem, svatým Vojtěchem i zeleným mužem, že si chodí „pokecat“ s trpaslíky do jeskyní a hlasitě si zamlčet s vodními toky.

Tím, že Cílek nepoužívá akademického jazyka, který tak často zastírá, co autor chce vlastně sdělit, dostanou se jeho úvahy, jeho bádání mezi tzv. širokou veřejnost. Nebývá zvykem v naší zeměpisné šířce, aby se „vědec snižoval“ na úroveň „normálního“ člověka. Jde zřejmě o dědictví minulosti, kdy byla věda a vše, co s ní souviselo, považováno za výlučné privilegium „posvěcených“; nepřístupná, izolovaná od jakéhokoli lidského vlivu. Cílek ukazuje, že psát lze nanejvýš srozumitelně, a přesto na bohaté vědecké bázi, a tak si pomalu razí cestičku i k nám.

Mezioborové přesahy, bez kterých si autorovy úvahy nedovedu představit, jsou právě tím pojítkem, jež nám otevírá cestu i tam, kam bychom se z jakési trapné tradice nikdy ani nevydali. Na své si přijde jak milovník keltské hudby, přírodovědec, básník, filozof, zahrádkář, tak klasický český turista – podle Cílkovy knihy si lze krásně plánovat trasy na místa, kolem kterých bychom jinak bez povšimnutí prošli, a byli tak ochuzeni o úžasná zákoutí české krajiny. Z připojených fotografií musí každého popadnout cestovní horečka, touha okamžitě popadnout batoh a běžet třeba na Říp, na Tetín, Komorní Hůrku… nebo třeba jen na Staroměstské náměstí či do Lapidária hl. m. Prahy. Někde až meditační charakter Cílkových textů dovede čtenáře k podobným úvahám, ke klidnému zamyšlení se nad tím, kdo jsme, kde a jak žijeme, a proč vlastně.