Publikace vznikla jako vysokoškolská učebnice, která byla v německém originále vydaná nakladatelstvím Mohr Siebeck v Tübingen v roce 2007. Český překlad připravili Pavel Moskala s Lucií Kopeckou. Tento objemný svazek rozhodně není pouhým oprášením a doplněním předchozího Pokorného Literárního a teologického úvodu do Nového zákona (Praha, Vyšehrad 1993), ale novým zpracováním celé látky na základě reflexe současných poznatků biblistiky. Profesor Pokorný, a v závěrečné fázi prací i jeho spolupracovník prof. Heckel, stáli před nesnadným úkolem uceleně zpracovat a interpretovat celou šíři různorodých trendů novozákonních bádání jak na poli literárním a filologickém, tak teologickém. Vytýčili si úkol zpracovat příručku, která v jediném svazku podá informace nezbytné k pochopení a vědeckému studiu Nového zákona.

Nutno složit autorovi i jeho sekundantovi hlubokou poklonu. Výsledný text je totiž do značné míry opravdu kompendiem novozákonní vědy. Poslouží proto nejen studentům jako úvod do problematiky, ale také odborníkům třebas z jiných oborů, kteří se musí v rámci své vlastní činnosti s Novým zákonem potýkat. Vždy znovu se mohou obrátit na příslušnou pasáž knihy a najdou tam přehlednou informaci o současném stavu bádání a směrech interpretace.

Prof. Pokorný došel k přesvědčení, že nejpřirozenější cestou, jak za dnešního stavu poznání přistoupit k uvedení do Nového zákona, je představit novozákonní spisy nejen co do literárního a historického významu, ale především v rámci teologických koncepcí jejich autorů. Z toho vyplynula následující struktura publikace, která se ovšem drží osvědčeného rozdělení na úvod obecný (kapitoly 1–4) a úvod speciální (5–9). Nejprve přichází obecný úvod, který rozvádí hermeneutické předpoklady pro interpretaci novozákonních textů (1). Poté přichází na řadu přehled historických a dobových kulturních souřadnic (2), které ovlivňovaly novozákonní autory. Následuje pojednání o novozákonním kánonu (3) a uvedení do dějin bádání o textu Nového zákona a jeho předávání (4). Tímto způsobem si autoři připraví scénu pro pojednání o jednotlivých novozákonních knihách.

Po tomto obecném úvodu přicházejí na řadu speciální úvody k jednotlivým kanonickým knihám, a to v zásadě podle pořadí vzniku a podle atribucí jednotlivým autorům. Proto jsou jako první řazeny autentické Pavlovy epištoly (5), následují synoptická evangelia (Marek, Matouš, Lukáš spolu se Skutky apoštolů, kapitola 6), dále janovské spisy (evangelium, Janovy listy a Zjevení, kapitola 7), poslední osmý oddíl tvoří deuteropavlovské a tzv. katolické listy. V těchto úvodech zdaleka nejde pouze o představení členění a obsahu spisů, doby a místa sepsání a textově kritických problémů, obšírně se vždy pojedná i o naukách, které se ve spisech zrcadlí. Proto například u Pavlových listů najdeme stať o teologických tradicích, které Apoštol zpracovává: zkoumá se intertextualita spisů, tj. citáty z židovského Písma (především Septuaginty) i z řecké helénistické literatury, obsáhle se představuje předpavlovská ústní tradice, christologické tituly, primitivní liturgické formy a katecheze, kde je řeč zvláště o dobové teorii a praxi křtu a večeře Páně, ale také o pojmech oběti, zástupnosti a smíření. Úvod do Nového zákona je tak zároveň úvodem do křesťanské doktríny (vlastně dogmatiky) apoštolské a poapoštolské doby. Podobně u výkladů evangelií nechybí naukový souhrn christologický, soteriologický, eklesiologický, pneumatologický, případně teologicko-antropologický. Čtenáři některých křesťanských tradic (např. pravoslavných nebo katolíků) budou ovšem některé akcenty chybět: například otázce církevních úřadů se věnuje jen minimum místa v exkurzu u Listů Timoteovi, uspořádání rodiny (exkurz č. 11) je věnována jen malá pozornost, podobně třeba jako postavení a úloze ženy (včetně matky Ježíšovy, která nemá ani heslo v rejstříku) v Novém zákoně či v novozákonní době vůbec.

Závěr pojednání tvoří souhrn (kapitola 9), který čtenáři zprostředkuje určitý poučený nadhled spočívající v přehlédnutí společných a rozdílných rysů novozákonních spisů. Učebnici doplňuje řada studijních pomůcek: chronologický a geografický přehled, soupis bibliografický, rejstřík citovaných biblických míst a odkazů na jinou starověkou literaturu a zejména podrobný rejstřík věcný, pomocí něhož si čtenář může snadno dohledat místa věnovaná určitému problému, o němž hledá poučení. Souhrnně je nutno konstatovat, že pečlivě připravená kniha se jistě stane povinnou součástí knihovny každého vzdělance, který se při své práci s biblickým textem setkává.

Určitým redakčním nedotažením české verze učebnice je skutečnost, že do přehledů literatury byly původní české i překladové příspěvky zařazeny pouze velmi výběrově. Pečlivě excerpovat českou novozákonní vědeckou produkci (včetně tzv. „šedé“ literatury typu disertačních prací) pro české vydání by jistě byla nemalá práce navíc. Domnívám se však, že editor českého překladu v takto důkladné a prestižní publikaci měl věnovat zvláštní místo, například speciální komentovanou bibliografickou přílohu, českým publikacím v oboru Nového zákona vzniklým přinejmenším za uplynulých 25 let, ne-li ještě dále do minulosti. Tuto pozornost český pedagog nejen dluží svým českým studentům, jimž má pomoci se v domácí vědecké tvorbě náležitě orientovat, ale hlavně jde o věc dějin české teologie. Byť dnes ve vědeckém světě převažuje internacionální perspektiva, přesto je podle mého soudu pro lepší uchopení vlastní vědecké identity nezbytné sledovat a v uvedeném mezinárodním kontextu interpretovat dějiny vlastní (totiž české) teologické školy, lépe řečeno plurality českých teologických škol. Hle, námět pro další vydání.