Někdy se dokonce hovoří o „fenoménu Werber“, přesto literární kritici Werberovy knihy neřadí do pomyslného kánonu významných děl. Čím se mu tedy podařilo vyvolat vlnu ohnivých diskusí?

Werber patří mezi ty spisovatele, kteří jsou milováni, nebo nenáviděni. V České republice je známý jako autor „mravenčí“ trilogie a na letošní rok je přichystáno vydání románu Tanatonauti (Les Thanatonautes), který tvoří první část dvoudílného volného Cyklu andělů. Tento román se vyznačuje velmi netradičním tématem – tanatonauti jsou totiž smrtonauti, cestovatelé do světa smrti (řecké „thanatos“ = smrt). Autor si v knize pohrává s představami, co se skrývá za tajemstvím smrti a jaké by mohly být následky jeho odhalení.

Vyprávění začíná slovy „Kdysi měli všichni lidé strach ze smrti.“ a rozvíjí názor, že smrt je tabu i v moderní společnosti. Příběhem odehrávájícím se v 60. letech 21. století nás provází lékař Michael Pinson, jenž nejprve vzpomíná na svá první setkání se smrtí (vrací se do dětství, kdy nechápal, proč je smrt tak strašná, a na pohřbech se mu podařilo uronit slzu jen při pomyšlení na brokolici). Důležité je zejména jeho přátelství s podivínským Raoulem (seznámili se na hřbitově), jehož otec se tématem smrti zabýval, dokonce o ní psal pojednání. Malý Raoul jednou našel otce oběšeného a jen tak tak ještě stihl zachránit zbytky jeho hořícího spisu; od té doby byl smrtí fascinován, neboť se domníval, že otec při svém bádání objevil něco převratného, a proto tento svět opustil.

O několik let později Raoul provádí na svištích pokusy s vyvoláváním kómatu a Michael je lékařem se specializací anesteziologie-resuscitace. Jejich cesty se znovu sejdou, když francouzský prezident po atentátu zažije NDE (Near Death Experience, prožitek blízkosti smrti) a rozhodne se věnovat nemalou částku na výzkum toho, co se skrývá za kómatem. Skeptický ministr výzkumu se nakonec nechá přesvědčit příměrem tanatonautiky a zámořských objevů: námořníci rovněž nevěděli, kam plují, nový kontinent mohli jen předpokládat, navíc je společnost také brala za blázny, uznání se jim nedostalo okamžitě. Tým ve složení Raoul, Michael a zdravotní sestra Amandine začne přivádět do kómatu doživotně odsouzené vězně-dobrovolníky, kteří mají – pokud dobrodružství ve zdraví přežijí - po návratu do svého těla podat svědectví o tom, co zažili na onom světě… Podle těchto výpovědí se pak tým snaží načrtnout mapu kontinentu mrtvých a za pomoci astrofyzičky Rose dokonce najít jeho umístění. Přitom hranice mezi vědeckými poznatky, náboženskými myšlenkami a fikcí, tedy autorovou imaginací, splývají.

Bernard Werber jde ale dál než jen k představě posmrtného světa, snaží se také dohlédnout, jak se lidé k novým poznatkům postaví a jaký dopad bude mít tanatonautika na život společnosti. Proto se dotýká témat jako tabu, davová psychóza, sebevražda, usmíření vědy a náboženství, spolupráce, terorismus a války, řevnivost, média, popularita, manipulace veřejným míněním, vliv slávy na člověka, marketing a mnoha dalších. Podotýká, že pravdu hledají moudří, pitomci ji už našli. Lidé se budou snažit jako vždy všeho využít ke svému prospěchu či obohacení, proto na nový kontinent dokonce proniknou turisté, reklama, instituce. Werber dokonce vytváří například pojem tanatokracie; mezí pro jeho fantazii není ani reinkarnace Adolfa Hitlera.

Neobvyklá kompozice
Už struktura knihy naznačuje, že se nejedná o tradiční román: každá pasáž má své číslo a nadpis. To je nezbytné pro zachování přehlednosti, neboť Michaelovo vyprávění prokládají rozmanité vsuvky: výňatky z učebnic dějepisu (interpretace tanatonautiky a světa před ní), parafráze náboženství, mytologií a filozofií (např. buddhismu, keltské mytologie, amazonské mytologie…) v podobě úryvků z práce Raoulova otce, dokonce i policejní záznamy a reklamy na život.

Co jedni oceňují, druzí vyčítají. Klasickým protiwerberovským argumentem je, že autorovi chybí originalita a jen recykluje cizí myšlenky. Měl pro to důvod: celá kniha vychází z názoru, že všechna náboženství se snaží sdělit více méně totéž, jen každé trochu jinak. Podstatná část Tanatonautů se skutečně skládá z náboženských a dalších textů, které jsou však čtenáři předkládány v novém světle právě proto, že jsou postaveny vedle sebe a začleněny do příběhu, se kterým tematicky souvisejí. Takový postup je sám o sobě originální.

I jednotlivé postavy jsou vnímány rozporuplně: nikdo není skutečný hrdina, každý má své slabosti. Jejich psychologie není propracovaná do hloubky a bystrý čtenář snadno odhadne jejich reakce. O vnitřním životě protagonistů víme prakticky jen to, co vyplývá z jejich chování a z dialogů, a tak nám nejsou ani velmi blízcí, ani vyloženě nesympatičtí. Pokud si položí otázku spojenou se smrtí či s mezilidskými vztahy, bývá taková otázka i následná úvaha spíš obecná a danou postavu téměř necharakterizuje.

O vytvoření příznačných osobností ostatně Werberovi nešlo. Jeho hrdinové – kromě toho, že zažívají netradiční dorbodružství – mají být běžní lidé, čímž se příběh přibližuje čtenáři. Protože čtenář je pro Werbera rozhodující. Tento spisovatel nepíše pro kritiky, ale pro čtenáře. Uvědomuje si, že jakmile spisovatel prodává hodně knih, bývá rázem označen jako komerční – proti tomu namítá, že on vždy usiluje o dokonalost svých knih a že se chce líbit co největšímu počtu lidí. Chce, aby čtenář zapomněl na autora a aby příběh prožíval spolu s postavami, aby cítil jejich pocity, kladl si stejné otázky…

Tomuto pojetí odpovídá i styl knihy. Výpravné pasáže jsou velmi živé, nezatížené složitými souvětími, pásmo vypravěče (Michael) a dalších postav se často střídají, místy je text dokonce založený jen na dialogu. Autor, který chtěl vtáhnout čtenáře do děje, se tu a tam „nechal vtáhnout“ sám – přiznává, že některé pasáže vznikly takřka metodou automatického psaní, kdy prsty jezdily samy po klávesnici, a autor si až zpětně četl, co všechno vlastně napsal.

Celkové tempo je nicméně narušováno tím, že narativní složka příběhu alternuje se sice různorodými, avšak statickými vloženými oddíly (což byl autorův záměr). „Vím, že má čtenář i jiné věci na práci,“ prohlásil Werber. Proto se snaží udržovat nejistotu, aby nevyhasla chuť pokračovat v četbě, a dbá, aby nebylo snadné předvídat konec. A to se mu daří. Jeho příznivci jsou i mladiství nebo lidé, kteří nemají ve zvyku číst: „Nečtu, ale vaše knihy mi umožňují snít,“ nechal se slyšet jeden z nich, jenž dokázal vystihnout pocity mnoha dalších.

Kniha plná otázek
Přestože bývá Werberova tvorba označována jako science-fiction, s žádnými převratnými vynálezy nebo obyvateli cízích planet se v Tanatonautech nesetkáte. Tato sci-fi se neodehrává na materiální úrovni; Paříž druhé poloviny 21. století se nijak neliší od dnešní Paříže, lidé jsou stejní jako dnes – tím lépe se čtenář ztotožní s problémy hrdinů. A jsme opět u té potřeby zaujmout čtenáře a donutit ho přemýšlet…

Kromě přemýšlení o smrti a tázání po smyslu života, které nabízí už název a téma knihy, se autor pokouší uvažovat o dobru, zlu, náboženství, lásce, přátelství, úloze knih atd. V tomto směru má kniha skutečně široký záběr. Některé názory ve vás vyvolají pochybnosti a dovedou vás k zamyšlení, jiné jsou všeobecně známé a jejich rozebírání může mnoho lidí až znechutit. Nicméně čas od času je dobré si připomenout, že dobro si uvědomíme, teprve když je konfrontováno se zlem… Co by se však stalo, kdyby zlo zmizelo? Důležitou roli v knize hraje názor, že všichni jsou zodpovědní za své činy, za něž budeme jednou souzeni, a že si podle své karmy volíme další život. Kam by spěl svět, kde by lidé kvůli starosti o dobré převtělení byli jen laskaví, avšak neupřímně, z pouhé zištnosti? Werber si také – jako mnozí další spisovatelé (např. M. Houellebecq) –představil, jak by mohl vypadat svět, v němž lidé ztratili motivaci k životu.

Bernard Werber, který rád vymýšlí ohromující příběhy a rád klade zneklidňující otázky, svoji tvorbu někdy nazývá „filozofie-fikce“. Literatura je pro něj ideální půdou – když přistoupíte na jeho hru a necháte se unášet příběhem, budete „filozofické“ myšlenky vstřebávat jakoby mimochodem. Pokud vás děj úplně nepohltí, můžete mít snadno dojem, že je autor ve svém úsilí předávat poselství moudrosti příliš neodbytný a že se občas opakuje. Také proto čtenáři z kategorie „nenávidím“ označují Tanatonauty za pseudofilozofický blábol. Kdyby se však v knize s tématem smrt žádný pokus o filozofování neobjevil, tím spíše by musela být odsuzována.

Důležitou charakteristikou Tanatonautů je otevřenost. Autor se obrací ke všem lidem, nejen k těm, kdo věří, že po fyzické smrti je něco dalšího. Chce se vyhnout rozdělení na „věříte“ a „nevěříte“ a na svět racionálního a iracionálního. Navíc se zbavuje jakéhokoli náboženského východiska, anebo ateistického pohledu, hledá střední cestu – nikomu nebere žádné přesvědčení, ke smrti přistupuje jen jako zvědavý člověk a objevitel. Otázku „Co je po životě?“ si může přece položit úplně každý, není jen doménou náboženství a filozofie. Werber svůj postoj shrnul do jedné věty: „Myslete si, co chcete, já jen představím hypotézu, jaké by to mohlo být, kdyby existoval kontinent smrti, a jak by mohlo vypadat poslední dobrodružství člověka“.

I to, že se ve svém díle nesnaží dokázat nebo vyvrátit nějakou teorii, ale nechává každého, aby si udělal svůj názor na základě vlastních zkušeností, bývá Werberovi vytýkáno: Francouzi často dávají přednost přesným stanoviskům, a ne každý v této otevřenosti vidí osobitý přínos. Ať jsou argumenty Werberových odpůrců jakkoli oprávněné, faktem zůstává, že autor (a určitě nejen on) přestal mít strach ze smrti a že jeho kniha dokonce může pomáhat – prý se mu ozvaly zdravotní sestřičky, že Tanatonauti dodávají poslední jistotu, ba i naději těžce nemocným a umírajícím.