Janusz Rudnicki (1956), bývalý aktivista hnutí Solidarita a exulant, se představuje v českém povídkovém výboru coby literární diverzant, trouble-maker, který si se slovy, větnou stavbou a jazykem jako takovým dělá trochu, co se mu zlíbí. Obraz polského Bukowského, ke kterému by se mohl velice volně přirovnat (pro bezprostřednost, bez proklamace pití a žen), je o to bizarnější, že hlavní postava jeho próz (většinou Rudnicki sám) je daleko víc než zaoceánský příbuzný ve vleku okolního dění, mezinárodního třeštění a zpolitizovaných tahanic, takže za chvilku neví, kde mu hlavu stojí.

"Začalo… // …Smrdět to smetí. Otevřel jsem okno, začalo lítat po autě, zavřel jsem okno, smrdělo. Žití je jako dvě různé boty na jedněch nohách, těsné i volné zároveň," píše Rudnicki v nejdelší próze Bramborová muka. Pro něj neexistuje kompromis či střední cesta: buď se větrá, nebo všechno smrdí. A podle toho to taky vypadá: nic není, co by štimovalo, jednou jsou tomuto nechtěnému klaunovi kalhoty tak velké, až na něm plandají, podruhé zase tak krátké, že by si je jeden spletl s šortkami. V každém případě se ale vždy připlete tam, kde se zrovna někdo napřahuje s dortem v ruce, a představíme-li si, že někdo takový číhá na každém rohu, vychází nám z toho pěkná polízanice.

"Tak se mě zeptali, jestli jsem já vůbec spisovatel, a vyjebali mě z toho jejich Domu literatury. / Postavil jsem se pod okno a díval se na ně skrz okno. Seděli a dál (spisovatelé, pozn. autora) ječeli, že je nikdo nechce. Je a tu jejich literaturu. Že se zkazili lidi. Protože literatura ne. Jako profesionální plačky nad rakví plnou jejich vlastních knížek," píše na jiném místě stejné prózy.

Rudnického hrdina je outsider, který se nemůže spolehnout ani sám na sebe, protože se vždycky dostane někam, kde už není s to být svým pánem. Třeba jako když v titulní povídce Smrt českého psa je přizván k hodování na upečeném psu, který mu byl svěřen důvěřivým chovatelem. Jeho psaní je nervní, popichující samo sebe a permanentně se stáčí k černému humoru, což udává charakter jeho knížky; humoru, který by se dal přirovnat k Daniilu Charmsovi, kdyby ho namísto spřádání rozchechtaných miniatur popadl psací amok a jal se vytvářet texty, v nichž by kladl jeden absurdní motiv vedle druhého, tedy jakési nekončící vyprávění, na němž stojí nejenom výše citovaná Bramborová muka.

Prózy ve výboru mají nadto v povaze komentovat aktuální dění, a tím se blíží k fejetonům, resp. jsou mezi povídkou a fejetonem rozkročeny. Jestli je ale někde potíž, musíme seznat, že Rudnicki je sice pohotový pisatel svých listů, nicméně jeho humor nemusí být vždy za každou cenu sdělný nebo vtipný. A dá se říct, že po chvíli přece jenom unaví nebo se vůči němu stane čtenář imunním.

Vydavatelé českého překladu charakterizují Rudnického jako generačně nezařaditelného – s tím lze souhlasit, ale nikoli z důvodu literární exkluzivity. Při čtení máme pocit, že autor si daleko nevyšlápl, že píše zkrátka tak, jak mu zobák narostl, proto ho zřejmě ani nikam vřazovat nelze. Rudnicki jednoduše není hráčem, je tím, o jehož lidskou podstatu se hraje. Náleží k rodu očitých svědků, kteří mají v postkomunistické literatuře vyhrazené nezastupitelné místo a které je třeba, přijde-li na věc, vždy znovu bránit.