Jason je pseudonym Arneho Sæterøye, který se sice v roce 1965 narodil v Norsku, ale žije dnes trvale v Paříži, kde si vydobyl slávu jako autor komiksů vydávaných nezávislými nakladatelstvími celého světa.

Pokud vás něco zarazí hned na začátku, je to téměř dětská kresba a barvy jako z omalovánek. Pochopitelně i to, že postavy jsou antropomorfní zvířata, která by se hodila spíše do večerníčku než do příběhu plného časových smyček. Na straně druhé je styl naprosto čistý a přehledný a dobře reprezentuje i autorův styl vyprávění. Příběh je totiž také docela jednoduchý a skvěle semknutý dohromady.

Asi nejpozoruhodnější na něm je, že i když se v komiksu celkem třikrát čeká celých padesát let, dodržuje Jason s přimhouřenými zraky Shakespearovu jednotu místa a času. Oko komiksové kamery se totiž nehne z jediného města a až na jediný střih do pracovny Adolfa Hitlera běží příběh naprosto odboček. To je pro dnešní komiks a vyprávění vůbec věc přímo nevídaná a právě v tom se projevuje Jasonova úspornost vyjadřování, kterou ostatně proslul.

Úspornost je ale patrná i v samotném rozvržení obrázků na stránce. Jejich pořádek je ještě neměnnější než výraz hlavního hrdiny. Také to velice silně podporuje ve čtenáři pocit linearity děje. Páska s obrázky se prostě odvíjí bez zpomalení či zrychlení dál a dál. Ať se děje co se děje, tempo se nemění. Dokonce i střihy probíhají klidně v polovině stránky, což s největší pravděpodobností nebude „chyba“, ale vypravěčův záměr.

V příběhu se setkáme s dosti okoralým nájemným vrahem, který má na tváři nasazený jemně cynický a hodně odevzdaný výraz, který se nemění ani po půl století. Ten jednou dostane nezvyklou zakázku: odcestovat strojem času a zabít Adolfa Hitlera. Pochopitelně nic nedopadne, jak má. Zakázku je ale potřeba dokončit, a tak je potřeba čekat celých padesát let, než se zase nabije baterie stroje času.

Co se děje po neúspěšném pokusu, se nedozvíme, to si autor nechává pro sebe. Nás nechává v přítomnosti, do které postupně přimíchává to, co tu a tam vypadne ze stroje času. Nepřehlednosti se bát ale nemusíte, protože příběh je jasný stejně jako autorova kresba.

V tomto komiksu je čtenářsky zajímavé také zapojení milostného příběhu, jenž v zásadě tvoří důležitější složku děje než sama honba za Hitlerem. O lásce (respektive vztahu k sobě) totiž hrdinové mluví daleko více než o hledaném diktátorovi. Dokonalost a sílu Jasonova minimalistického syžetu si uvědomíme v okamžiku, kdy si všimneme, že Hitler v celé knize neřekne jediné slovo.

Německý diktátor je tak sice deklarován v titulu komiksu, ale v podstatě příběhu tvoří jen kulisu neortodoxního milostného vztahu (dekorovaného na „podivný“ nejen tím, že aktéři jsou vlastně psi).

Spolu s oholenou patkou a knírkem jako by zde Hitler oholil i veškerá zvěrstva s ním spojená, protože kvůli (možná že spíše díky) stroji času neměl dost času, aby je vykonal. To, že je třeba jej zlikvidovat, není nic víc než denní rutina nájemného zabijáka, což Jason velmi dobře ilustruje hned na začátku příběhu. Zbytek je jen milostná aféra dvou v zásadě obyčejných lidí/psů.

Na velmi malém prostoru tak dostáváme důmyslně vystavěný příběh, který nás svou formou může, pokud si nedáme pozor, odvést od obsahu. To by byla velká chyba. Komiks Zabil jsem Adolfa Hitlera totiž nezískal Eisnerovu cenu náhodou.

Knihu do češtiny přeložil Richard Podaný, kterého i přes dobře odvedenou práci výjimečně snad ani není třeba chválit. Proč? Textu v příběhu tentokráte opravdu moc není.