Od jara roku 1962 kolovaly Prahou zvěsti, že se v nejsledovanějším sovětském literárním časopise těchto let, v Novém miru Alexandra Tvardovského, už brzy objeví dílo naprosto neznámého prozaika o stalinských lágrech, které všem dosud nevěřícím Tomášům umožní nahlédnout do jejich nejutajovanějších tajností. Tyto zvěsti přicházely z okruhu redaktorů české Světové literatury, která udržovala čilé kontakty se slibnými talenty nastupující generace, označované zprvu ne zcela přesně za „mladou sovětskou literaturu“. Když konečně dorazilo do Prahy dlouho očekávané číslo s Jedním dnem Ivana Děnisoviče, nepříjemný efekt „zklamaného očekávání“ se nedostavil. Navenek prosté vyprávění o šťastně prožitém dnu vesnického všeuměla a bývalého válečného zajatce, převezeného z německého koncentráku do dobře střeženého stalinského lágru fascinovalo. Nebylo snadné okamžitě pochopit paradoxnost, na němž byla novela postavena („štěstí“ na skrytějším pozadí lágrových hrůz). Ještě obtížnější bylo rozpoznat promyšlenost autorova tahu – nabídnout hlavnímu redaktorovi časopisu text dotvářený podle jeho životních i literárních preferencí. Ale už zmínka o diskusi mezi mukly jiných původních, většinou intelektuálních profesí, o slavném Ejzenštejnově filmu Ivan Hrozný, která Ivanu Děnisoviči, člověku z rodu tolstojovských Platonů Karatajevů, byť mnohem věcnějších, prolétla kolem uší, otevíralo jedno ze Solženicynových kontroverzních témat – morální nepřijatelnost estetizace zla. A zároveň dávala tušit, že spisovatelova tradicionalistická estetická deviza o nerozpojitelnosti pravdy, dobra a krásy, na níž postaví svou „nobelovskou řeč“, byla jedním ze zřetelných symptomů myšlenkového i uměleckého návratu ke klasickým tradicím ruské kultury, rozkolísaným v údobí moderny. Z nich vzešel i zvláštní, téměř ikonický obraz tragického údělu vesnické ženy, kterou autor přiřadil k těm, o nichž biblické texty mluví jako o „soli země“, a dal jí lidovou podobu novozákonního jména Marie. Právě po otištění mravoličné črty Matrjonina chalupa se začaly vynořovat neustále zpřesňované úvahy o Solženicynovi jako pokračovateli Tolstého a Dostojevského. A třetí z autorových průlomových próz, povídka Případ na stanici Krečetovka, byla koncipována jako naprosto běžné, normální a samozřejmé vylíčení tragických důsledků spontánních činů totálně zmanipulované mysli a kdysi neposkvrněné duše, od dětství popisované zlověstnými křivkami stalinské věrouky. Tato próza významně doplňovala postupně obnažované mechanismy v chodu udržovaného „rudého kola“ roztočeného bolševickou revolucí. A zároveň začínala rozdělovat kritiky i čtenáře podobně, jako tomu bylo před patnácti lety s Jaspersovou rozpravou o různém stupni viny jednotlivců za zločiny nacismu. Solženicynovy dělící čáry procházely jak mezi těmi, kdo prošli očistcem utrpení, a mezi těmi, kdo si nechtěli přiznat zmarněnost vlastního života. Hlavně však mezi oběma těmito skupinami a znejistělými držiteli moci, kteří si chtěli přisvojit právo rozhodovat o tom, kdo bude prohlášen za oběti historické nutnosti a přehmatů božstva. Také pro nás bylo důležité, že Solženicyn už v této trojici raných novel poukázal na skutečné oběti stalinismu, za které byly vydávány přednostně rehabilitované partajní špičky. A upřel jim právo na pokoutně zrobenou mučednickou korunu.

Průzkumné sondy Alexandra Solženicyna byly nejprve přijímány jako nemilosrdná obžaloba i ortel zároveň. A jako „zvěstování“, „zjevení“ poslední pravdy o světě, v kterém jsme i my žili už skoro dvě desetiletí. Byly to pravdy už tenkrát viditelné nebo alespoň tušené. Mluva lidských příběhů, přesné i obrazné evokace detailů a situací se začaly převádět do jazyka dlouho mlčících humanitních disciplin. Literární kritika se rozepisovala o stavu společnosti, v níž byla lidská osobnost degradována na nahraditelný šroubek nelidského „parního válce“, o zlověstné záměně jména, s nímž člověk přicházel do světa, za číslo v lágrových kartotékách, o fungování obrovského průmyslového kolosu zvaného GULAG, poháněného potem a krví novodobých otroků. A filosofové začali mluvit o pseudovědomí celých pokolení, které jim poskytovalo iluzi smyslu o jejich pobytu ve světě. Solženicyn vyzýval své současníky „nežít ve lži“, ale přijmout „pravdu“ a vyvodit z ní důsledky. „Žít v pravdě“ se stalo synonymem prozření. „Zjevením“ se nestala sama fakta, ale jejich vyřčení – vyslovená pravda, která tak získala hodnotu heroického činu. Nikoli náhodou se Solženicyn nejednou odvolával k biblickému chápání slova jako logu a činu, jímž se otevírá Kniha geneze. A navíc, vysloveno jako osobní svědectví, obracelo se ke každému z nás. Přicházela k nám, jak zdůraznil český filozof a disident, prof. Jan Patočka, v článku napsaném pro český emigrační časopis Svědectví u příležitosti udělení Nobelovy ceny autorovi Souostroví GULAG v roce 1974, jako drahocenný, obohacující, konečnost individuálních zkušeností překračující dar.

O následujících románech Rakovina a V kruhu prvním se u nás zprvu vědělo jen z doslechu, později z několika málo propašovaných exemplářů jejich západního vydání. Potvrdily mnohé, co jsme si domýšleli – že Solženicyn je vynikající stratég, který nejen ví, jak vystavět z disparátních částí složitý a mnohovrstevný textový celek, ale také jak přemoci zpřetrhanost dění. A čím vyvážit zvláštní soubytí různorodých žánrů klasických i archaických, meditativních i publicistických, preferovaných i periferních, groteskních i sakrálních, aby se o jeho promyšleně utvářený fiktivní svět podobal světu naší zkušenosti, jako to dokázali jeho velcí románoví předchůdci. Jedním ze sjednocujících prvků byly třeba projekce minulých podob reálného autora do epických postav: V kruhu prvním – přemítajícího intelektuála Něržina, v Rakovině bývalého mukla a vyhnance, který se znovu ocitl mezi životem a smrtí a byl zázrakem zachráněn pro příští poslání. Zvyšuje se zcelující role zažitých opěrných textů Tolstého (Vojny a míru, Tří smrtí, Smrti Ivana Iljiče) a Dostojevského (Zápisků z Mrtvého domu a jeho velkých románů), Dantovy Božské komedie, starobylých skladeb o hledačích grálu, legend a životů svatých. A především pak „knihy všech knih“ – Bible, a tradic ruské literatury a myšlení, které z ní vycházejí, počínaje nejstaršími staroslověnskými texty a konče odkazem religiózních myslitelů počátku 20. století – na jejich sborník Věchy naváže Solženicyn v emigraci dalším kolektivním sborníkem Zpod balvanů, jehož autoři z týchž hlubin úzkosti přivolávali chvíli duchovní a mravní obrody přeťatých kořenů pravoslavného Ruska.

Na všechno, o čem jsme mluvili, díval se Solženicyn jako na nezbytné etapy vedoucí k cíli, který si předsevzal – připravit půdu pro to, aby nejenom vyšla jeho monumentální skladba Souostroví GULAG, ale aby byla přijata tak, jak ji zamýšlel – jako oživený zástupný hlas milionů, které už nemohly promluvit o hrůznějších kruzích novodobého dantovského pekla, než byl z této perspektivy téměř idylický kruh první. Aby dosáhl svého životního cíle, nezbytně potřeboval zprvu renomé velkého spisovatele a neotřesitelné morální autority, a později, když ztratil naději na otištění svého životního díla, budoval si vědomě pověst vůdčí osobnosti ruského disentu. Dosáhl svého – jeho dílo bylo vydáno za hranicemi Ruska. Tím naplnil poslání, k němuž se cítil vyvolen. Stal se zprostředkovatelem paměti určené původně k vymazání, místopiscem i kartografem nepřístupných trestaneckých zón, průvodcem jednotlivými etapami vězeňského života, historiografem odvrácené podoby novodobé říše mrtvých, průzkumníkem všech přítoků mohutné řeky ústící ve smrti. Věřil, že smrt lze překonat slovem, jež nebude zapomenuto. Jeho skladba může být srovnávána s románem-řekou, národním eposem, monumentálním dokumentárním svědectvím i očistným mystériem. A také návratem k tradičním ruským mýtům, které spoluutvářely velké osobnosti Ruska – Tolstoj, Dostojevskij, Berďajev, otec Sergej Bulgakov a řada dalších. Patří k nim především mýtus o očistném smyslu utrpení, který tak tvrdě odmítl autor otřesných Kolymských povídek Varlam Šalamov, o vyvolenosti pravoslavného ruského národa, o unikátnosti „ruské duše“ i „ruského jazyka“ jako symbiózy jazyka lidu a jazyka církve, mýtus o ještě neodumřelých kořenech eschatologického ruského božího lidu a nezbytnosti jiného společensko-politického uspořádání duchovně obrozeného i naděje v dobrovolné sebeomezení svorného, polidštěného a zduchovnělého společenství, jaké Rusku nemůže poskytnout západní civilizace.

Všechny jeho další knihy, ať již jde o rekonstrukce jeho životních zápasů nebo o mapování těch uzlových dějinných okamžiků, které předcházely a přivolávaly katastrofu (Rok 1914, mnohodílné Rudé kolo, historie spolužití Rusů se Židy ve Dvou stoletích pospolu), se stávaly stále rozlehlejšími epilogy k dílu, které pomáhalo měnit myšlení i smýšlení současníků a touto cestou nepochybně přispělo i k proměně světa. Tomuto novému světu jako by Solženicyn málo rozuměl. Rozvíjel dál své utopické i katastrofické vize v publicistických traktátech Jak bychom měli uspořádat Rusko a Rusko v troskách. V posledních letech žil stále víc ne už jen ideou národní, ale spíš nacionální a státotvornou – za každou cenu. Nestal se duchovním vůdcem následnického státního organismu Stalinovy říše, divoce kapitalizovaného a pramálo obrozeného a pramálo sociálně solidárního dnešního Ruska. Není snadné přežít svou epochu. Kýžený návrat do Vlasti byl počátkem deziluzí, osamění i iluzorních nadějí, že se snad přece jen blýská na lepší časy. Ale o tom budou jistě mluvit jiní, mnohem povolanější než já. Takže bych chtěla dodat jediné – už vidím před očima, jak se k odkazu mrtvého začnou, a už se vlastně začali, hlásit ti nahoře. Brzy umrtví všechno, co bylo na pohřbívaném živé a životodárné. Na toho skutečného Solženicyna se zřejmě brzy zapomene a kdo ví, co zbude z jeho díla, stane-li se opravdu povinnou školní četbou. Přejme mu proto z celého srdce lepší posmrtný osud!