V nedávno znovu vydané Encyklopedii středověku, do které přispěli přední evropští odborníci, bylo heslo Rytířství svěřeno francouzskému historikovi Jeanu Florimu. Je potěšitelné, že od tohoto autora si nyní v češtině můžeme přečíst už i celou knihu o tématu rytířů, kteří se pro mnohé stali přímo emblémy středověkého životního stylu.

Autor začíná své hledání po původu rytířů už ve starém Římě a u pohanských Germánů, pozorně pak sleduje postupný vývoj celého konceptu rytířství. Už samotné slovo rytíř je podle něj nejasté: označovalo válečníka v sedle koně, ale rytířství neznamená jezdectvo; rytířstvo bylo také spjato se šlechtou, ale ani s ní ho nelze plně ztotožňovat. Flori se zabývá také působením rytířů ve válce i při turnajích, jeho kniha ale programově narušuje představu rytíře jako reka, který v lesklém brnění vyjíždí z hradu a vrhá se na pomoc slabým, vdovám a sirotkům. Rytířská etika podle autora iniciovala ne snad k přímé ochraně lidí beze zbraně, ale aspoň k tomu, aby na ně rytíři sami neútočili. To je opravdu málo v porovnání s mýtem rytíře jakožto ochránce utlačovaných, ale na druhé straně je to i tak dost ve vztahu k tomu, jak krutě se často chovali skuteční rytíři – Flori zdůrazňuje, že rytíři byli prostě především vojáci, kteří byli ve staré němčině označováni pojmem Ritter, z čehož vzniklo slovo rejtar – žoldnéř.

Velkou pozornost autor věnuje tématu, které je zvláště příhodné pro Vltavu, totiž dobové rytířské literatuře a rytířské ideologii, která měla být prostřednictvím literatury hlásána. Podle Floriho rytířská společnost pohlížela na sebe sama v zrcadle literatury, či spíše zhlížela se v literárním zrcadle, jejž obdivovala a který si sama o sobě přála vytvořit. Šlo zde ale podle něj o vzájemnou provázanost: skuteční válečníci inspirovali literaturu, která zase formovala rytíře, literatura tak předkládala mýtický model, který rytíři vstřebávali, o kterém snili a který zároveň prožívali ve svých životech. V tomto pojetí se Flori jen mírně liší od Josefa Fontany a jeho knihy Evropa před zrcadlem, podle které se mýtus rytířstva zrodil (lépe řečeno byl zkonstruován) až v době, kdy začal úpadek rytířů, kteří se prý tímto způsobem pokoušeli o obnovení svého postavení.

Autor se také obsáhle věnuje rytířské lásce, v níž opravdovým milencem mohl být jen rytíř ucházející se o dámu z vrstvy vyšší, než byla ta jeho. Tato láska nemohla existovat v rámci manželství, protože podle tohoto pojetí nelze milovat to, co člověk poprávu vlastní. Flori cituje výrok, podle kterého „láska nikdy neexistovala, je to francouzský vynález 12. století“ – i když ho označuje za karikaturu, dobře podle něj vystihuje vpád lásky do povědomí tohoto období: láska je napříště pokládána za povznášející hodnotu a ne již za vášeň, které je třeba se vyvarovat. Podle jedné hypotézy si přitom ideologii rytířské lásky přivlastnili vysocí aristokraté, kteří využívali svých manželek jako nedosažitelné návnady a klamné naděje, aby posílili příchylnost svých rytířů.

V závěru knihy pak autor značně deziluzivně líčí proces christianizace keltské legendy o svatém grálu, podle něj navzdory tomu ideologie grálu zůstala méně náboženská, než by se mohlo zdát: náboženství se zde velebí jen z pohledu třídy rytířů a s úmyslem glorifikovat rytířstvo, jež se samo o sobě stává mýtem a jehož původ, povaha a poslání jsou pozvednuty na vyšší úroveň. Flori dokonce klade otázku, zda spiritualizace artušovských legend, jejímž cílem bylo přimět rytíře k uctívání a adoraci křesťanského mystéria, je nedovedla spíše k uctívání a zbožňování rytířstva samotného.

Ovšem podobně jako je román o Donu Quijotovi, alespoň pro dnešní čtenáře, současně parodií na rytířské romány i oslavou bláhového rytíře, i Floriho kniha k rytířům nezaujímá zcela negativní, ale spíše ambivalentní postoj. Flori chce sice přispět k poznání i negativních stránek rytířství, ale to podle něj neznamená úplně očernit rytířský ideál, který podle něj dost možná žije dál v nás.