V podzimním šeru projíždějí údolím tři vozy. Táhnou je velcí psi. Žlutě malovaná kola vozů se jako slunce valí tmou. Je jich celkem dvanáct. Ale slunečním kolům chybí záře, světlem je zalévá koláč měsíce nad nimi.

Ve vozech sedí bytosti v černých kápích. Mají namířeno do hor, hluboko do nitra pohoří lovit troly. Na postranicích v místech, kde se napojují tažné postroje psů, jsou přichystána malá děla. Jejich kulky mají trefit troly přímo do srdce. Mířit se musí přesně, protože lovci se doslechli, že trolí srdce jsou drobná.

Kdosi v předním voze bez přestání kašle. Kašel zní suše a pochmurně. Je to nějaká žena, v předním voze vlastně cestují samé ženy. Prostřední vůz obsadili muži a v zadním voze je mužů a žen navlas stejně. Do vozů se skupina lovců rozřazovala na dvoře samoty, zatímco se chystala na cestu, připevňovala na vozy zbraně a zapřahala psy. Psům visely jazyky z tlamy. Těšili se na cestu a svítily jim zuby v záblescích olejových lamp, kapesních baterek a měsíčního svitu zalévajícího sluneční kola.

Na prvním voze, na tom, který řídí ženy, jsou připevněny dva silné reflektory. Jejich paprsky se mihotají psům po uších a střídavě ukazují na kamení na svazích, drny mechu a chomáče čapího nůsku. Svit měsíce se mísí s paprsky reflektorů. Žlutá kola vozů hlasitě rachotí a psi funí a vrčí.

Ve vozech nikdo nic neříká, každý se jen tiše choulí do své kápě, pouze ten zlověstný kašel se přidává k rachotu kol a funění a vrčení psů. Lidi zřejmě svírá úzkost, protože trolů je hodně a bývají strašně velcí a zákeřní a šero je husté a trolí srdce malá a zamířit zbraní přesně na cíl není žádná hračka. A hned na první pokus se musejí trefit do srdce, jinak je smrt nemine – ne troly, ale lidi ve vozech.

Po obou stranách se ve tmě tyčí téměř neviditelné hory. Trolové se zdržují na svazích nejvyššího vrcholu, který leží nejdále v údolí. Právě tudy vede cesta přes hory. Zničehonic se mlčení přetrhne, kdosi z prvního vozu promluví.

„A co když narazíme na trolí mládě, co budeme dělat?!“

Kašel mezitím utichl, možná mluví právě ta, co kašlala. Hlas totiž zní na ženu dost chraplavě.

Otázka zůstane nezodpovězena. Těch pár slov se rozplynulo v rachotu, funění a vrčení a kašel se ozval nanovo. Psi táhnou vozy dál nerovným terénem. K trolům se dá přiblížit jedině v noci ve vozech, jako jsou tyto, a lovci se musí vyhýbat obvyklým cestám.

Kápě by mohly mít jasnější barvy. Myslím, že se lidé nebojí jen trolů. Myslím, že se také bojí sami sebe a svého temného oděvu – na ramenou nesou tmu.

Přeju si, aby lidé žádné troly nenašli. Třebaže trolové čas od času ohrožují noční autobusy vlekoucí se po horské silnici na východ, kde zpívají ptáci a roste svěží tráva. Třebaže několikrát rozbili těžkými kameny okna autobusu. Naštěstí se nikomu nic nestalo, v těch autobusech totiž zrovna neseděli žádní cestující a řidiči se zamkli v opancéřované kabině. Autobusy už nikdo necestuje, všichni se bojí trolů, kteří ruší horský klid. Ale já nechci, aby je lidé postříleli, a doufám, že všechna trolí mláďata v klidu spinkají ve stinných jeskyních.

Kola vozů se otáčejí: slunce, která sama žádné paprsky nevrhají, jen ty měsíční. Vozy dál rachotí a po obloze pluje měsíc.

Psi
Kdysi jsem znal jednoho chlápka, co uměl geniálně předvádět staré psy z Vopnafjordu. Uměl zahrát všechny poválečné generace čoklů, kteří kdy v tomhle fjordu žili. Neznal jsem lepší zábavu než sedět u kuchyňského stolu a sledovat ho, jak stojí uprostřed prkenné podlahy na všech čtyřech a hraje nějakého dávno mrtvého hafana. Předvádění psů tenhle chlápek tu a tam prokládal hrou na akordeon. Sedával přitom na naší kuchyňské lavici vedle ledničky a maminka vždycky rozsvítila petrolejku, protože jí připadalo, že jiná lampa se ke hře na harmoniku a psům nehodí.

Jednou psí imitátor takhle zase seděl u nás v kuchyni a tahal harmoniku. Záře petrolejky mu olizovala ostře řezané rysy obličeje. Pak vyklouzl z řemenů nástroje, znovu se spustil na všechny čtyři a prohlásil, že hodlá předvést nejinteligentnějšího psa, který kdy ve Vopnafjordu a dost možná i v celé zemi žil, prý se jmenoval Merlin. Jak tam ten chlápek klečel v tlumeném světle uprostřed místnosti, taky mi připomínal Merlina, ale ne toho vopnafjordského, nýbrž starého Merlina z dávných legend. Ten se, jak známo, uměl proměnit v jakékoliv zvíře. Teď nasadil nepopsatelně inteligentní výraz, který svede napodobit jen málokdo, a začal škrábat prsty o prkennou podlahu a zběsile štěkat.

Najednou jsme si ale uvědomili, máma a táta a já, že se něco zvrtlo. Do výrazu psího herce na podlaze se vloudilo jakési nepopsatelné zoufalství a nám došlo, že se nemůže ze své role vymanit. Takové riziko ustavičně hrozí všem čarodějům, totiž že se zaseknou v jiné podobě než té, která jim je vlastní. A právě to se odehrávalo před našima očima. Ve světle petrolejky jsme viděli chlapa v kostkované košili a modrých džínech, jak se snaží vyklouznout ze psí podoby. Stále škrabal prsty o rozklížená prkna, klopil pohled k zemi a hned k nám zase vzhlížel. V tom škrabání se ozývala beznaděj a my jsme věděli, že žadoní o pomoc. Ale nemohli jsme pro něj nic udělat. Když proměna kouzelníka uvězní, není mu pomoci, musí si k sobě cestu najít na vlastní pěst.

Tatínek si přesto stoupnul, přistoupil k harmonice, navlékl si řemeny na ramena a ztuhlými a necvičenými prsty zahrál „Když slunko zapadá“. Ale nijak to nepomohlo, tóny zněly přerývaně a ponuře a proklouzávaly mezerami mezi prkny v podlaze. Maminku napadlo, že psímu herci nalije kafe do podšálku, ale pak si vzpomněla, že proměně se nesmí nijak napomáhat. Kuchyní se znovu rozlehl hlasitý a zkroušený štěkot. Lampa dál hořela, její záře se zbarvila do modra. Táta dohrál a zase se posadil. My tři jsme tam dál seděli a sledovali jsme Merlina z Vopnafjordu, jak leží na boku na podlaze a vyčerpaně se protahuje.

Zahlédl jsem, jak se mámě v oku zaleskla slza. Táta měl ve tváři takový podivný výraz, i mně samotnému bylo tak nějak úzko u srdce. Zíral jsem přímo do plamene petrolejky. Tak jsme mlčky seděli a v hrncích nám stydlo kafe a od podlahy se občas ozvalo ostré zaštěknutí. Když jsem byl ještě menší, utopil se na venkově u dědečka a babičky pes. Pohřeb jsem měl na starost já. Tolik jsem při tom brečel a fňukal, až dědeček prohlásil, že jako pohřebník stojím za starou belu, a tak jsem se musel sebrat. Pak jsme s dědečkem šli do světnice a on zahrál na harmonium „Pasáčka“. Byl to dobrý pastevecký pes, a ačkoliv mě domácí zvířata nikdy moc nebrala, dobrých pastevců jsem se brzy naučil si vážit. A zatímco dědeček šlapal na pedály harmonia, rohovým oknem se dovnitř proplížilo šedavé světlo, jaké se objeví pokaždé, když někoho pohřbívají, a já jsem tiše poslouchal a v rukou jsem držel babiččiny brýle na čtení.

Čas u stolu v tichu plynul a my jsme seděli jako očarovaní. Neodvažovali jsme se ani pohnout a už se dost připozdilo. Merlin usnul na podlaze, ze samého strachu mu cukalo v koutcích. Viděli jsme, jak mu oči pod víčky vyděšeně těkají – dopadala na ně zář lampy a pod výrazným a huňatým obočím se rýsovaly jemné temně modré žilky.

Nakonec jsme tiše odstrčili hrníčky a položili jsme hlavy na stůl, složili jsme si je na předloktí. Zvenčí se ozýval tlumené fičení nočního vánku a vzdálené šumění moře.

„Dobrou noc, kluci,“ rozloučila se s námi maminka ospale.

„Dobrou noc, mami,“ odpověděli jsme jí s tátou. Táta říkal mámě vždy mámo.

„Dobrou noc, Merline,“ pronesli jsme všichni tiše.

Plamínek petrolejky plápolal až do rána.