Nová próza Lotty Lotassové (1964) se stala jako obvykle senzací na švédské literární scéně. Dlouhý a obtížně přeložitelný název odkazuje ke zkouškám stereofonního vysílání, při nichž Švédský rozhlas v blahobytných 60. letech instruoval občany, jak si v bytě co nejefektivněji rozmístit reproduktory. Tato narážka na jednu z nejbezstarostnějších epoch domácích dějin ostře kontrastuje se samotným textem, v němž Lotassová, pověstná svou zálibou ve výstředních jazykových hrátkách s autentickým historickým materiálem, básní o odvrácených stránkách moderní civilizace.

Na pozadí západoamerické pouště, do interiérů kasín a zatuchlých motelových pokojů, umisťuje pět postav masových vrahů a nechává je vypravovat jejich osudy a popisovat jejich pocity. Vzniká tak skladba o pěti navzájem splývajících lyrickoepických subjektech, z nichž čtyři – vrahové přezdívaní Klaun, Králík, Apoštol a Netvor – mají předlohy v reálném světě. Jedním z hlavních témat tohoto oratoria hrůzy, pohrávajícího si s oblíbenými klišé americké populární kultury, je vnitřní prázdnota a vykořeněnost promlouvajících. Navzdory ožehavé látce zde nezaznívají konejšivě vyhraněná politická stanoviska. Cílem totiž není rozptýlit publikum, ale vytrhnout ho z polospánku. A zároveň ho okouzlit jazykem, z nějž je nejeden čtenář přímo u vytržení.

Vyšlo v kulturním týdeníku A2 17/2006