Středolatinský epos Waltharius, jehož původ se klade do prostředí svatohavelského kláštera a jehož doba vzniku nejistá stejně jako autor, se mimo veškeré očekávání objevil v českém překladu. Pořídili jej studenti Arcibiskupského gymnázia v Praze pod vedením a za redakce svého profesora latiny Jana Kopeckého. Svědčí to nepochybně o úrovni výuky latiny na této škole, o vztahu k latinské literatuře, jejž se učiteli podařilo u studentů probudit a vypěstovat. Dodejme, že je knížka pěkná i navenek - má pevnou vazbu, jejíž přední tvrdá deska nese výmluvný symbol dřeva a meče, navozující atmosféru starého germánského bájného světa, a je dojemně ilustrovaná insitními obrázky studentů a absolventů školy. Máme před sebou bilingvu - juxtapozici latinského originálu a českého překladu.

Šťastně byl vybrán text pro překlad, do češtiny máme přeloženo málo z olbřímí středolatinské evropské produkce; a je to škoda - už zakladatelé latinské medievistiky na začátku minulého století patřičně zdůraznili její význam a vytýkali nepatřičnost jednoznačné přednosti, jíž se těší texty latinských klasiků oproti latinským textům autorů středověkých. Mimoto je zde kontext Waltharia se starými germánskými ságami, který tento epos vzdělanému Evropanovi ještě přibližuje.

Než budu mluvit o kvalitě překladu, považuji za nutné zmínit se o úvodní studii Jana Kopeckého. Má plně profesionální úroveň, její autor zařadil epos spíše do kontextu okruhu Písně o Niebelunzích než do vývoje středolatinské literatury a do tradice antického eposu: škoda, že se aspoň z předmluvy nedozvíme více o epických zdrojích skladby, především o její závislosti na Vergiliovi: předmluva o tom má pouze zmínku (nejde však jen o Vergilia, ale též o Statia a Prudentia), překlad není komentován, což samozřejmě není možno očekávat, a tudíž ani vytýkat. Do diskuse o tom, je-li Waltharia možno charakterizovat jako "mocking epic", si netroufám vstupovat, ač se mi to nezdá: leccos z toho, co Jan Kopecký považuje za prvky autorské ironie a žertovného nadhledu, je spíše poplatno povinným epickým formulím a vůbec estetice hrdinské epiky. S "nedůvěřivým postojem církevních autorit k humoru" to taky nebylo jednoznačné. Na leccos z toho by se možná odpovídalo snáz, kdybychom věděli jistě, vznikl-li Waltharius dokonce už v 9. nebo snad až někdy na počátku 12. století. Při zpracování předmluvy byla užita moderní, ba nejnovější literatura.

Že vedoucí překladatelského kolektivu ovládá profesionální normy pro práci s latinským textem, ukazuje i jeho postup při volbě předlohy: tiráž nám prozradí, že překlad byl pořízen "ze stejnojmenného latinského originálu, vydaného r. 1951 ve Weimaru, r. 1984 v Londýně a New Yorku a r. 1994 ve Stuttgartu". Bližší bibliografické údaje k těmto publikacím obsahují poznámky k předmluvě (u nás je kromě uvedených anglických a německých verzí textu Waltharius poměrně snadno dostupný v Langoschově knize z roku 1956 - Waltharius - Ruodlieb - Märchenepen). V rozporu s údajem tiráže o předloze překladu je ale informace předmluvy (str. 25), že latinský text, který je součástí zrcadlového vydání, byl převzat po menších úpravách z volně dostupného internetového zdroje. "Úzkostné jedince" pak autor Předmluvy, maje zjevně na mysli akademické filology, uklidňuje ujištěním, že "odchylky použitého textu od uznávané kritické edice, publikované v MGH, jsou zanedbatelné" (Strecker, MGH Poetae VI,1 - žel  není zřejmé, v jakém vztahu ke Streckerově edici jsou bilingvy uvedené v tiráži a v poznámkách).

K překladu říká předmluva, že konečná úprava studentských pokusů spočívala v "minimalisticky pojatém hexametru ... na tradiční cesuře ... jsme nelpěli, o nápodobu leoninských hexametrů vnitřním rýmem jsme se nesnažili... Přes všechnu snahu výsledek občas zakulhá..." (str. 24). Nejprve řekněme, že hexametr bez "tradiční cesury", tzv. "macharovský hexametr", se v české přízvučné nápodobě latinského a řeckého verše objevuje stále častěji, někdy záměrně, většinou však kouzlem nechtěného. Nápodoba leoninských hexametrů, jež ostatně v překládaném eposu nepřevládají nad nerýmovanými, vnitřním rýmem je věcí nadmíru spornou, leoninský hexametr nebyl dosud v české překladatelské praxi ani teorii pokořen - jak to bylo několikrát vyjádřeno. "Kulhavý výsledek" by bylo možno považovat také za záměr. Znovu odkazuji na nejnovější pokusy o český hexametr: ty kulhají rovněž, ale většinou uvědoměle, dokonce s teoretickým zdůvodněním.

Zcela hladké jsou české hexametry Ireny Zachové, která je autorkou jediného dosud publikovaného českého úryvku Waltharia v knize Anežky Vidmanové Sestra Múza. Srovnáme-li oněch prvních 95 veršů první části Waltharia (nepočítáme-li Geraldův Prolog), plyne profesionální a cesur dbalý překlad Ireny Zachové hladčeji, ale ovšem také monotónněji. Právě jednotvárnost bývá jedním z argumentů, proč překládat hexametr méně pravidelně, o což se právě studenti Arcibiskupského gymnasia pod vedením prof. Kopeckého pokusili, spíše ovšem oním kouzlem nechtěného. Nechť proto nepropadnou komplexu méněcennosti.

V recenzovaném studentském překladu se ovšem nedostatky, nesrovnalosti a nedorozumění najdou. Jen namátkou: hned v onom vstupním úryvku vlastního textu po prologu došlo k neporozumění veršům 58-59, správně překládá I. Zachová; orig.: "Si gens tam fortis, cui nos simulare nequimus / cessit Pannoniae, qua nos virtute putatis /huic conferre manum....; gymn.: "Jestliže lid tak silný, že se mu  vyrovnat nelze,/ z panonské vykročil země. S jakou myslíte silou,/ že se s ním můžeme utkat..."  Zachová: "Jestliže národ tak silný, s nímž náš se nemůže rovnat,/ ustoupil panonským hordám, pak přec nám rozhodně nelze / změřit s Huny své síly..." Ostatně již na tomto místě upozorňuji na překladatelskou neřest datovanou již lumírovským obdobím, užívat slovosledných inverzí i tam, kde to rytmus vůbec nevyžaduje: proč z panonské vykročil země, lze-li říci přirozeněji "vykročil z panonské země" ? (Podobných inverzí najdeme v textu recenzovaného překladu více, je třeba se jim vyhýbat.) Ocellus ve v. 1403 nedovoluje kontext překládat jako očko, navozuje to komicky morbidní představu, již autor - aspoň v tomto případě - zjevně nezamýšlel, neboť deminutiva ("ocellus" je dokonce klasickým příkladem tohoto lexikálního procesu) často nahrazují ve středověké latině své základy. Jedno nepochopené theologumenon ze začátku Prologu - slovní spojení natus amborum spiritus almus  vyjadřuje jistě již dlouho diskutovaný článek o původu Ducha svatého z obou (pozdější slavné "Filioque"), a není tedy asi správné překládat je "jenž život z obou z  nich dáváš".

Konstatovala jsem tendenci k monumentalizaci a archaizaci textu např. inverzemi, na druhé straně lze zejména ve slovní zásobě pozorovat sympatickou tendenci k modernizaci a k odlehčení - "zcintaná uzda" (frena spumantia, v. 328; je to ostatně doslova Vergilius, Aen. IV, 135, u Vaňorného "uzda zpěněná"),  "je to však na nic" (nec iuvat hoc, v. 397), "masakry" (strages, v. 416), nebo celý podle mého správně a  vtipně přeložený verš 483 "má ten chlap s takovým pokladem Frankům před nosem fouknout"? (hic tantum gazae Francis abducat ab oris?), "různé šlamastyky" (varia pericla v. 552), "ty otrapo jeden"  (importune, v. 654), "na kšeft" (pro lucro, v. 656).

Studentský překlad vedený a redigovaný profesorem Janem Kopeckým je tedy (především) úctyhodným, překvapivým a nanejvýš vítaným činem. Najdou-li se v něm (to za druhé) nedostatky, je to zcela normální a bylo by divné, kdyby se nenašly, najdou se i v profesionálním překladu. A (za třetí) je překlad svěží, rozpoznáváme v něm studentskou vynalézavost s hravostí a tu a tam i patrně uvědomělý odpor k literárnímu klišé.

Waltharius. Přel. studenti Arcibiskupského gymnasia v Praze & Jan Kopecký. Vlastním nákladem 222 číslovaných výtisků vydali Jan Kopecký a Václav Šmilauer, Praha, 2005, 185 s.