Albert Dichy je literární ředitel Institut Mémoires de l'Edition Contemporaine (IMEC), a spolu s Michelem Corvinem editorem díla Jeana Geneta v ediční řadě Pléiade nakladatelství Gallimard. Dichy je velkým znalcem Genetova díla, o jeho životě napsal uznávanou studii Chronologie. Na přednášce ve Francouzském institutu v Praze v únoru 2005, uspořádané při příležitosti vydání českého překladu Genetova románu Pohřební obřad, hovořil o podmínkách, v nichž Genetovo dílo vznikalo, i o skandálech, které je provázely, zejména při divadelním provedení her Balkon, Černoši či Paravány. Přednáška tak byla zasvěceným úvodem do Genetova díla. A impulsem pro následující rozhovor.

- Ví se dnes dopodrobna vše o Genetově životě? Je známo, že spisovatel své dílo prosytil autobiografickými prvky, ne vždy však jsou zcela pravdivé…
- Genetovo dílo z autobiografie těží, ale nesnaží se sdělovat poctivě historické souvislosti, nepodává vyčerpávající zprávu o spisovatelově životě. Genet sám říkal, že píše „svou legendu“. Tedy literaturu, která jeho život vymýšlí. Psal ve vězení, v situaci, kdy jeho život byl popřen, a psaní pro něho znamenalo způsob, jak přežít. Autobiografické texty mu měly vlastně dodat existenci, dát jeho životu intenzitu.
Bádání dosud není uzavřeno. Vše, co Genet napsal, se většinou potvrzuje, ovšem občas jisté skutečnosti obešel, vynechal. Například v armádě strávil mnohem delší dobu, než zmiňuje. V osmnácti letech se dostal do nápravného ústavu v Mettray, odtud utekl a dal se k armádě, kde byl skoro šest let. V Deníku zloděje je toto období ale popsáno jako pár dní…
Celkově je jeho vyprávění pravdivé, vyjadřuje ale spíš jeho osobní, vnitřní pravdu. Jak zkoumání Genetova života pokračuje, objevují se i velmi překvapivá zjištění, dokonce i fakta, která spisovatel sám možná neznal. Nedávno byl například odtajněn spis Chudinské péče, vedený od Genetova narození. Dozvídáme se z něj skutečnost pro jeho dílo možná ne tak významnou, ale zásadní pro Geneta jako člověka. Totiž jméno jeho otce. Dosud se mělo za to, že otec je neznámý, že matka při odevzdání dítěte úřadům otcovo jméno neuvedla. Opak je pravdou. Po otci by se spisovatel jmenoval… Blanc! Ve francouzštině „bílý“, ale také „prázdný“. Paradox o to větší, že Genet celý život bojoval proti bílým, ať už po boku černých Američanů, Palestinců, přistěhovalců… Genet nenáviděl bělochy, prohlašoval se za černocha s bílou pletí... Najednou tedy zjišťujeme, že dítě mělo nést jméno svého úhlavního nepřítele. To je jeden z našich dnešních poznatků, věc, kterou Genet netušil.

- Určitě netušil?
- Pravděpodobně.

- V edici Pléïade nakladatelství Gallimard, tedy komentované řadě souborného vydání spisovatelova díla, vyšel nedávno svazek Genetovy dramatické tvorby. Mohou se čtenáři těšit na stejně podrobně zpracované vydání jeho díla prozaického?
- Příprava každého svazku v edici Pléïade trvá nejméně pět let, na souborném vydání prózy se pracuje, ale dřív než za pět let nevyjde.

- Ve francouzském tisku se poslední dobou zmiňuje, že přístup k Genetovu dílu se postupně mění. Probíhá skutečně nějaké zásadní přehodnocení Genetových postojů, jeho tvorby? Mám na mysli například recenze na knihu Ivana Jablonky, který kritizuje Sartrův výklad Geneta…
- V Paříži je teď taková móda, Genetovo dílo „objevují“ konformní, povrchní mladí badatelé, přečtou si je a jsou pohoršeni. Jablonka patří k těm, kdo Geneta a jeho dílo odsuzují. Tvrdí, že spisovatel byl ikonou intelektuální levice, přičemž ve skutečnosti šlo prý o fašistu, jenž vyznával sílu, moc, nacismus – zkrátka že chvála Genetova díla je jedno velké nedorozumění.

- Chcete říct, že se zmíněný Jablonka dlouhodobě zkoumáním Genetova díla nezabývá?
- Ne, on napsal první knihu, došel k této myšlence a na ní je postavil, aby upoutal pozornost. Nejedná se tedy o nic světoborného v recepci Genetova díla, avšak jde o zajímavý jev, ve stejném duchu se totiž nesou i další práce. Kolem Geneta se dnes vytváří polemika, jenomže lidé, kteří tyto názory zastávají, jeho význam zamlžují, berou z díla pouze provokativní citace. V Genetově díle lze najít tisíce provokativních věcí, a pokud je pospojujeme, postavíme vedle sebe, vytvoříme hrůzný dojem. Když se však Genetovým dílem budeme zabývat poctivě, zjistíme, že každý motiv je propojen s jiným, který říká opak. Jednotlivé motivy tak vytvářejí skutečnost velmi komplexní a velmi složitou. A pokud jedinou z těch nitek přeskočíme, dopouštíme se chyby. Je třeba mít neustále na mysli všechny prvky celé struktury Genetova díla.

- Román Pohřební obřad je věnovaný Jeanu Decarninovi, reálné postavě, skutečnému milenci Jeana Geneta, který opravdu padl při osvobozování Paříže. Má i Erik, německý voják, takovou předlohu? Genet údajně měl i německého milence…
- Genet měl německého milence, mluví o něm v Deníku zloděje. Za války byl ten člověk esesák. Zemřel před pár lety. Setkal jsem se s ním, vyprávěl mi, jak byl nejprve v Hnutí odporu, ale nechtěli ho tam, potom šel do Francouzské armády, jenže dostával příliš málo peněz, tak se dal k SS. Připadalo mu, že esesáci mají nejkrásnější uniformy, proto se k nim přidal…

- To je motiv, který Genet zpracovává v Pohřebním obřadu…
- Právě. Zjištění, že někdo byl u SS, nás šokuje, ale pokud bereme věci ve správných souvislostech, ačkoli někdy směšných, vidíme, že Genet sbíral motivy ztracených existencí, grázlů, kteří vůbec nerozumějí politice, jdou tam, kde jim víc zaplatí. Najednou pochopíme, kdo vlastně Genet je. Zajímají ho grázlové, tedy ti, kteří zůstávají mimo, jsou zároveň poznamenáni neštěstím, ale též náhodou – tyto dva motivy jsou u Geneta velmi důležité.
K tomu je třeba dodat, že hlavní postavou Pohřebního obřadu je Jean Decarnin, který byl Genetovým milencem, pohyboval se v Hnutí odporu – opět tu nastupuje opačný motiv. Ze vztahu mezi oběma proti sobě stojícími motivy můžeme pochopit pravdu. Pokud si všímáme jen jednoho z nich, nepochopíme nic.

- Když Jean-Paul Sartre vydal esej Svatý Genet, komediant a mučedník, Jeana Geneta proslavil. Mělo zmíněné dílo i negativní důsledek?
- Ta paradoxní kniha Geneta proslavila, protože Sartre byl v té době nejslavnějším filozofem na světě, naproti tomu Genet jen zcela neznámý autor. Ovšem Sartre mu pomohl ke slávě knihou, jejímž autorem Genet nebyl, což je pro spisovatele přinejmenším problematické – stát se známým prostřednictvím knihy, kterou nenapsal! Sartrova kniha je krásná, hluboká i vtipná, jenomže Genetovo dílo vykládá. A každý výklad má vždy i zlý aspekt, protože vysvětluje, schematizuje, ritualizuje. Maže stíny. Najednou tu máme bytost vysvětlenou. Genet přitom nepsal, aby ho dílo vysvětlovalo. Dílo píšeme, abychom si dodali rozměru, stali se dráždivými, možná někdy i abychom zdůraznili své temné stránky, dodali si větší hloubky. A když Sartre vydal tento výklad, bezpochyby přispěl ke krizi, které Genet čelil.

- Genet to dílo nenáviděl…
- Ano, tvrdil, že ho Sartre vysvlékl do naha. Jen s obtížemi se z té situace dostával. K psaní se vrátil vlastně přes divadlo. Nabídlo mu způsob, jak psát vlastně proti všem těm tvrzením a vysvětlením, vrátit se, znovu mluvit o dvojsmyslnosti věcí, zdůraznit, že nic není tak jednoduché a jasné, jak to Sartre vidí. Ta kniha tedy měla dvojí účinek. Přinesla Genetovi slávu a zároveň mu na určitou dobu zabránila pokračovat v psaní.

- Vnímáme dnes Genetovo dílo stejně jako v době jeho vzniku?
- Doba se změnila, časy, kdy Genet psal a jeho hry se uváděly poprvé, jsou pryč. Tehdy byla jeho tvorba velmi šokující, ale ani dnes nás nenechává klidnými. Když nějaké dílo vyvolá skandál, vždy provokuje tím, co nabízí na první pohled, málokdy tím, co je v něm hlubšího. Genetovy hry Balkon, Paravány v době uvedení znamenaly největší skandál ve francouzském divadle 20. století. Dnes už pohoršení nevzbudí týmž způsobem. Každé dílo se stane klasickým, kultura je vstřebá, zároveň ale kulturu i přetváří. Zejména Genetovy hry se dnes hrají bez velkých problémů. Jeho románová tvorba působí větší znepokojení, dráždí víc, ještě se brání, není zcela pohlcena obecnou kulturou.
Genet chtěl psát díla, jež nebudou součástí literatury. Dnes je to velký spisovatel, který má ve francouzské literatuře 20. století významné místo. Pohoršení už nevyvolává.

- Co nám četba Geneta může dát?
- Myslím, že každý, kdo si dnes poprvé přečte některé z Gentových děl, dozví se něco nového. Většina knih, které čteme, nás o něčem poučí. Genet vnesl do literatury svět, který není stejný jako u většiny spisovatelů. Svět, který je málokdy popisován: svět temnoty, stínu, násilí, podzemí. Myslím, že probírat se dnes četbou Geneta může pořád ještě změnit, posunout pohled na svět. Velké dílo není jen to, které nás poučí nebo pobaví, velké dílo nás má změnit. A Genetovy romány nemůžeme číst, aniž by nás nějak změnily.

- Můžete jmenovat nějakého Genetova následovníka? Koho bychom mohli k Genetovi přirovnat?
- Všichni následovníci bývají jen podprůměrní pisálci. Mluvil bych raději o planetách, které jsou součástí určité galaxie. A mezi takovými planetami ve francouzské literatuře je jedno velké jméno – Koltès. V poslední hře, Roberto Zucco, například není příliš daleko Genetovu světu…

- A přitom je jiný…
- Je jiný, jde spíš o spřízněnost než o vliv. Velké dílo je vždy osamocené. Vždy lze vystopovat něco, co mu předcházelo, z čeho je živeno, od čeho se odděluje, odštřihává. Genet v literatuře zůstává stranou, je sice uvnitř, ale jednou nohou pořád zůstává venku, a vzhledem k tomu, že má tu jednu nohu venku, proto je důležitý.

Děkuji Vám za rozhovor.
Jovanka Šotolová 21.2.