Román Pohřební obřad je oslavou smrti Jeana Decarnina, autorova přítele, zastřeleného 19. srpna 1944 na barikádách při osvobozování Paříže.

Genet ve své bolesti zjišťuje, že nejvyšší poctu, jakou může mrtvému Jeanovi prokázat, je vylíčit své sny o životních příbězích nejopravdovějších a nejkrásnějších vojáků, kteří doposud bojují a milují se za komíny pařížských domů. Román se stává mohutnou epickou básní, v níž se zloději, zrádci, udavači, homosexuálové, němečtí vojáci a Hitlerem zpodobněná Říše podílejí na pohřebním obřadu za zastřeleného Jeana Decarnina.

Vydávat Geneta
Nabízet ke čtení Pohřební obřad Jeana Geneta v době, která by z literatury nejraději udělala zábavní průmysl, něco znamená. Neboť každý, kdo knihu otevře, bude stát proti té nejnáročnější morálce, proti jazyku. Když se Geneta ptali, „kdo vás naučil tak správně psát francouzsky?“, odpovídal: „Gramatika,“ tak jako Proust v souvislosti s Flaubertem uvádí, že gramatika má v sobě krásu tak jako morálka. Na rozdíl od Flauberta a Prousta však Jean Genet neusiluje psát „stylem na věčnost platným“. Píše proti obecně přijaté morálce, proti morálce těch, které nazývá svými katany, protože vnucují „pravidla bílých“. Když bylo Genetovi patnáct, oslnila ho četba Ronsardových sonetů, proto se při psaní obrací právě k Ronsardovi. Neboť, jak je přesvědčen, „co jsem potřeboval říct, bylo takové, svědčilo o takovém utrpení, že jsem jiný jazyk užít nemohl“.

Pohřební obřad, text o utrpení, smuteční zpěv pro mladého milence, Jean Decarnina, který padl na barikádách za pařížského osvobození, má drsný tón, odvíjí se jako antické nářky. Pro Geneta je Pohřební obřad „text usilující rozložit paprsek světla stvořený zejména z lásky a bolesti, co vyzařuje mé zkourmoucené srdce“, ale jako každé vyjádření příliš velké bolesti bude pro nás zpěvem skoro nesnesitelným a zdrcujícím. Genet se rozhodl říkat, že vrazi a kati mají také svou slávu a krásu, nezbytný protějšek slávy a krásy ve věčnosti toho, jenž padl. Genet se trefuje do černého, protože věří v moc jazyka, v jeho účinek: „Až dosud jsem mluvil o komsi mrtvém, totiž o jakémsi bohu či předmětu, ale v okamžiku představení živé bytosti, která se v něm ukrývá, v okamžiku, kdy mám znovu říci jeho slova, předvést jeho pohyby, najít melodii jeho hlasu, jímá mě hrůza. Ne že bych se bál, že si na Jeana špatně pamatuji a tak ho zrazuji, ale protože jsem si naopak jistý, že ho připomenu natolik věrně, že možná na mou výzvu i přiběhne“.

Ve francouzské literatuře 20. století jen Marcel Proust a Georges Bataille došli k tak palčivému bodu, kde se v téměř nesnesitelném oslnění spojuje jazyk a smrt. Čtenáři tedy patří varování Henri Michauxa: „Jeho privilegiem je tady podzemí, úžas“.