Peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa (1936) reprezentuje vrchol pozdní hispanoamerické avantgardy, neboli tzv. boomu hispanoamerické literatury 60. let. Proslavil se především experimentálními narativními postupy, čímž významně přispěl k vymanění peruánské literatury z tradicionalismu a provinčnosti a dostal ji do povědomí čtenářů po celém světě.

Llosovy romány lze považovat za realistické. Jeho pojetí a zachycování skutečnosti však přesahuje meze tradičního realistického románu. Jeho životním cílem bylo napsat tzv. „totalizační román“ (novela totalizadora), který by novými narativními technikami zachycoval mnohovrstevnatou skutečnost ze všech možných úhlů pohledu. Do této skutečnosti zahrnuje autor jak její objektivní stránku, tak i stránku subjektivní, například sen, fantasmagorii nebo mýtus. K uchopení látky musel překročit tradiční narativní postupy. Inspiraci zcela jistě hledal u autorů jako William Faulkner, proslulých rozbitím stavby příběhu a polyfonií vypravěčských hlasů. Stejně jako Faulknerův román Když jsem umírala se Llosovy knihy, hlavně v prvním tvůrčím období, vyznačují složitě komponovanou dějovou strukturou, střídáním několika vypravěčů s různou vyprávěcí perspektivou, rozbitím lineárního času vyprávění, tj. zrušením chronologické posloupnosti sekvencí, retrospektivou atd. To vše a mnohem více čtenáře čeká od prvních stránek knihy Město a psi (La ciudad y los perros), jednoho z nejvýznamnějších románů moderní hispanoamerické literatury, který Vargase Llosu proslavil, když mu bylo pouhých šestadvacet let.

Román líčí osudy mladých kadetů na vojenském gymnáziu Leoncia Prada v Limě padesátých let minulého století, v době diktatury generála Odríi. Na malém prostoru a v krátkém časovém úseku autor rozehrává dramatický příběh jedné čety kadetů, v níž vyniká několik hlavních postav/vypravěčů: kadeti s přezdívkami Jaguár, Hroznýš, Básník (Alberto), Otrok (Ricardo Arana) nebo poručík Gamboa. O hlavních postavách se dovídáme z několika perspektiv, a to jak díky jejich vlastní retrospektivě, tak prostřednictvím Hroznýše, který děj přerušuje vnitřními monology popisujícími dramatické, kruté a absurdní situace za zdmi gymnázia. Působivý a výmluvný je například subjektivní popis situace se slepicí, navenek pubertální hry odhalující krutost, kterou kadeti ventilují své nejnižší pudy: „Pane poručíku Gamboo, tady někdo šoustá slepici… Že bych si taky někoho přefik. Ty přeřízneš cokoliv, jak vidím, máš náramný chutě, přísahej, že nešoustáš svou neposkvrněnou matku… Hele, kurvička se vzpamatovává. Líbilo se jí to a chce ještě, co tomu říkáš ? Běhej, opilá, běhej. A teď ji fakt sníme, sežerem?“ (s. 29).

V románu se proplétá několik dějových rovin, z nichž centrální osou je vyšetřování krádeže otázek ke zkouškám kadetů a následná vražda Otroka. Kadet Cava na příkaz Jaguára, vůdce tzv. kroužku, ukradne otázky ke zkoušce z chemie. Věčně šikanovaný a frustrovaný Otrok Cavu práskne v domnění, že mu bude po dlouhých měsících zákazu povolena vycházka za milovanou dívkou. Brzy nato podlehne zranění, které se zpočátku jeví jako nešťastná náhoda při vojenském cvičení, ale z něhož se nakonec vyklube vražda z pomsty. Alberto, který byl jediným Otrokovým přítelem, tuší, kdo byl vrah, a nahlásí to. Tím však způsobí problémy důstojníkům, kteří si s výhledem na postup nepřejí mít problémy a snaží se případ ututlat. Dalšími dějovými linkami jsou retrospektivy jednotlivých hrdinů, které nás dostanou mimo vojenské gymnázium, do ulic města Limy. Zde nahlédneme do nešťastných rodinných poměrů jednotlivých hrdinů, do života adolescentů, jejichž zdánlivě naivní problémy dokáží způsobit lidskou tragédii. Charakteristickým rysem jejich osudu je frustrace, pesimismus, odevzdanost.

Zpočátku je čtenář maten podobností a splýváním těchto vyprávěcích rovin. Proplétání příběhů Jaguára, Alberta a Otroka je natolik propracováno, že je čtenář dokáže stoprocentně oddělit až v závěru knihy. Středobodem dějových linek mimo vojenské gymnázium je postava dívky Teresy, se kterou postupně koketují všichni tři hrdinové a s níž se v závěru jeden z nich ožení.

Dále všechny tři hrdiny spojuje podobný rodinný osud. Ani v jednom případě mladí kadeti neprožívají idylické dětství a pubertu. Spíše je pronásleduje agresivita, frustrace, komplex méněcennosti. Působivý je existenciální osud Jaguára, vůdce party, jehož pozorujeme z více úhlů, ale nikdy nepronikneme do jeho mysli. Buď o něm čteme prostřednictvím jiné postavy (Hroznýš) za zdmi gymnázia, nebo mimo ně, kde v první osobě vypráví svůj příběh Jaguár sám. Líčí dobu před nástupem do gymnázia, dobu, kdy se stýkal s podsvětím, účastnil se loupeží a noci trávil v nevěstincích a nočních barech. Nejvíce ze všech hrdinů se ale dovídáme o Albertovi, kterého lze považovat za ústřední postavu představenou komplexněji, tj. subjektivně i objektivně. Je svědkem klíčových okamžiků jak uvnitř gymnázia, tak mimo ně. Má přezdívku Básník, protože si přivydělává psaním milostných dopisů a erotických románků. Nad touto postavou můžeme tušit stín samotného autora, jehož vzpomínky na dětství se nápadně shodují s osudy postavy Alberta.

Doslovný překlad knihy by možná měl znít „Město a bažanti“. V románu jsou psy nazýváni kadeti nejnižšího ročníku, kteří trpí šikanou a různými zasvěcovacími rituály od mazáků, jejichž cílem je bažanty co nejvíce ponížit. Slovo pes má však symbolický význam a v překladu zcela plní svou funkci. Podtrhává celkovou atmosféru, jak uvnitř školy, tak mimo ni, kde se kadeti často chovají jako neovladatelná psí smečka a vedou zároveň život pod psa.

Myslím, že navzdory komplikovanému vyprávěcímu postupu může být román přístupný širšímu čtenářskému okruhu. Digrese v podobě vnitřního monologu nebrzdí spád a gradaci hlavního příběhu, naopak prohlubují vhled do kruté reality, která někdy nabývá až groteskně deformovaných rozměrů. Ve vojenském či polovojenském prostředí se nutně snoubí tragika s komikou, jak známe z mnoha děl s podobnou tematikou. Silný čtenářský zážitek tu a tam přece jen narušují slabší momenty, například zbytečně okatá symbolika (vzkaz s přiznáním k vraždě náhodně roztrhán a vyhozen s telegramem o narození dítěte) nebo překvapivé závěrečné vyústění děje, který svým téměř optimistickým koncem trochu uhlazuje rozehranou tragédii a uzavírá ji jako pouhou vzdálenou noční můru bez vážnější dohry. Tragédie, pocit viny, niterný rozpor se jaksi rozplývají do ztracena. Možná bude čtenář na konci trochu zklamán, možná si také vydechne, že mu autor nezanechal s poslední stranou otevřený temný prostor plný dvojznačností a pachuti, otevřenou ránu týraného psa. Nic krutého na závěr nám servírováno není.

Celkově však jde o velmi zralou výpověď, zvláště z hlediska jejího zpracování, a lze ji považovat za jeden z nejsilnějších nejpůsobivějších Llosových textů. Román Město a psi byl ve své době odvážný literární počin a dodnes právem patří k tomu nejlepšímu, co latinskoamerická literatura 20. století nabízí.