Sedmdesátiletý Kazimierz Orłoś má k Česku blízko nejen kulturně, ale i osobně – bydlí tu jeho dcera. Bývalý právník je na svůj věk velice vitální a popovídáte si s ním jak o polských subkulturách a mediální realitě typu Big Brother, tak i o druhé světové válce, o Katyni, Jedwabném či o relativitě historie a pravdy. V nakladatelství Academia před časem vydali jeho knihu Smrt cikánského krále, kterou přijel do Prahy představit osobně.

- Některé vaše povídky byly u nás již dříve prezentovány v rozhlasovém vysílání, nyní je na trhu jejich knižní podoba. Jak jste s výběrem překladatele Jiřího Červenky spokojen? Texty jsou různorodé jak rozličnou dobou vzniku, tak i tematicky...
- Myslím si, že jeho výběr byl dobrý, v knize jsou jak texty proudu klidnějšího, z poválečných stalinovských let, tak i ze současnosti – povídky syrové a brutální. A jsou povídky o době mládí a dospívání. Například hned ta úvodní je o vztahu mezi synem a otcem, kteří jedou za strýcem mimo Varšavu. A vůbec, tematika otce je podle mého názoru pro většinu autorů stále velice aktuální a živá.

- Čím si myslíte, že kniha osloví českého čtenáře? Univerzalitou, nadčasovostí?
- Já doufám, že ano. Možná jde také o zajímavý dokument o životě lidí v sousedním státě, který je vám svým způsobem blízký, jazykově i kulturně, ale kontakt mezi námi je stále nedostatečný, je potřeba ho navazovat.

- Kteří autoři vás oslovují? Netajíte se svým zájmem o Hrabala či o ruskou klasickou literaturu.
- Ze zahraničních spisovatelů si vážím Homéra, Shakespeara, Hemingwaye, z Rusů především Čechova, a také Bulgakova, Bunina, Babela, velmi důležitý je pro mě Solženicyn. Z našich samozřejmě tím pádem Gustaw Herling-Grudziński či Tadeusz Borowski. A z českých? Ano, Hrabal je jedním z mých nejoblíbenějších zahraničních autorů, a nemá na to vliv, že je v Polsku velice populární. Také si velice cením Kunderova Žertu.

- To u nás jsou v současnosti populární Olga Tokarczuková či Andrzej Stasiuk. Jak se stavíte k tomuto literárnímu směru, nazvěme ho jako středoevropský magický realismus?
- Spíše skepticky. Mám pocit, že v literatuře je možné se bez těchto přídatných věcí obejít, tedy že je možné psát pouze o tom, co doopravdy existuje, co je vidět. Jak řekl můj strýc Józef Mackiewicz, jedině pravda je zajímavá. Scénáře, jaké píše sám život, jsou pro mě mnohem zajímavější, než dobarvování si reality jinými prostředky.

- A co říkáte na tvrzení, že každý člověk může mít svou vlastní pravdu? Že onen mravní imperativ nemusí být kolektivní, ale subjektivní záležitostí?
- Tak s tímto nesouhlasím. Myslím, že existuje pouze jedna pravda, která je univerzální a k níž bychom měli směřovat. Je spojena s fakty a s tím, jak věci skutečně byly nebo jsou. Jiná věc je otázka víry, ale to už se dostáváme mimo veškeré racionální argumenty.

- Už jste sám řekl, že je vaše současná tvorba značně naturalistická – v poslední knize Drewniane mosty (Dřevěné mosty) je hned několik takových povídek. Navíc je docela zajímavé, že v nich píšete očima a především jazykem dospívajících dětí či mladých lidí.
- Agrese či zlo jsou vidět čím dál víc a člověka zároveň více bijí do očí. Víc si jich všímáme, což je velice důležité pro každého realistu, jde o impuls ke psaní. A to, že píšu z pohledu aktérů a ne vnějšího pozorovatele, pouze zvýrazňuje a prohlubuje autenticitu textu.

- Přijde mi, že v současné polské literatuře se násilí a některá tabu stala poměrně módním tématem – za všechny jmenujme Kuczokův Gnój o tom, jak otec týrá syna. Sledujete tyto autory a témata, o kterých píší?
- V případě Kuczoka jde podle mě o falešný, černobílý obraz. V obrazu oné rodiny jsem viděl jakousi tezi, jak konkrétně se mají hrdinové chovat, podle mě se neshoduje se životní pravdou.

- Po vydání vašeho prvního románu jste byl vyhozen z práce a nebyl dvě desítky let oficiálně publikován, zůstal jste však aktivní v polském samizdatovém okruhu. Spolupracoval jste i s českými disidenty?
- O česko-polské solidaritě a spolupráci jsem slyšel, ale nepodílel jsem se na ní. Celá situace byla složitá, znesnadněna policií... Přesto jsem po několik let byl redaktorem literárního ilegálního časopisu Zapis, vycházel do roku 1981, do výjimečného stavu generála Jaruzelského.

- Doba se značně změnila a s ní i literární tematika. Co říkáte společenské přeměně posledních patnácti let? Pořadům typu Big Brother, jejichž nezbytnou podmínkou jsou fikce a „nepravda“? Předpokládám, že nejste příliš nadšený.
- Ano, to nejsem. Myslím, že pro lidi, kteří se toho účastní, je to ponižující. Nelíbí se mi onen exhibicionismus a využívání lidí.

- Rostoucí popularita těchto pořadů a to, že je lidé vyhledávají, to vše je možná spojeno s již zmiňovanou větší a větší oblibou literatury non-fiktivní a především brakové?
- Samozřejmě, že jde o neustálé posouvání a rozlišování hranice kýče a náročnějšího umění. A ne všichni mají potřebu ji rozlišovat. Mnoho lidí se bez této hranice obejde a od literatury neočekává a nevyžaduje nic víc než zábavu. Jinak se samozřejmě nebráním jinému než realistickému literárnímu vyjádření, takový Kafka si přece vytvořil svůj vlastní svět. Jde však o otázku spisovatelského talentu, ne o kategorii stylů. To, jak píšu, je pouze další individuální, subjektivní pohled na svět.