„Znám toho muže a vím, že je ve světských záležitostech věrný a chytrý, v církevních plný nadšení; v obou jmenovaných pokorný. Žije tak, že mu není možno nic vytknout. U krále platí za osobu z římské kurie, u Boha je jedním z kurie nebeské.“ Tato vznešeně znějící slova napsal v únoru roku 1147 v oficiálním listu adresovaném papeži Evženovi III. Bernard z Clairvaux [[1]]. Nemluvil o nikom jiném než o opatu stojícím v čele jednoho z nejmocnějších kapetovských opatství, poradci francouzských králů Ludvíka VI. a Ludvíka VII., Sugerovi ze Saint-Denis.

Suger se narodil pravděpodobně roku 1081 zřejmě v Saint-Denis či Argenteuil. O jeho původu vládly dlouhou dobu nejasnosti. Na základě svědectví budoucího opata a podle Sugerova životopisu z pera mnicha Viléma ze Saint-Denis byl všeobecně přijímán názor o velmi nízkém Sugerově původu. S pejorativním nádechem se k této problematice vyjádřil i E. Panofsky, který Sugera označil jako „parvenu“. Tyto nejasnosti spolehlivě objasnil až Ch. Higounet, který rodinu budoucího saintdeniského opata přiřadil k tzv. minores milites, [[2]] kam je možno zařadit rytíře nižšího původu, kteří figurovali především jako vazalové velkých feudálů nebo církevních institucí. V oblasti Île-de-France označuje tento termín většinou nižší šlechtu a z takového rodu pocházel patrně i Suger.

Ve věku deseti let byl Suger svým otcem předán jako oblát opatství Saint-Denis. [[3]] Jak je zřetelné z pozdějších zmínek, se svou rodinou zůstal i nadále v kontaktu.[[4]] Vzdělání se mu dostalo nejprve v Saint-Denis-de-l’Estrée, škole, která náležela Saint-Denis a byla otevřena též světským zájemcům. Pobýval zde také nejstarší syn krále Filipa I., Ludvík VI., jehož vzdělávání zde však záhy skončilo, patrně již roku 1092. Následující období Suger prožil v blíže neurčeném klášteře, pravděpodobně poblíž nově založeného kláštera ve Fontevrault. Do Saint-Denis se vrací roku 1106 a jako mladý mnich se začíná postupně podílet na správě církevních statků a své první politické zkušenosti čerpá na diplomatických misích. Již následujícího roku byl opatem Adamem ze Saint-Denis vyslán do oblasti Berneval-le-Grant v Normandii, kde mělo opatství svůj majetek. Zde se budoucímu opatu naskytla příležitost seznámit se s dobře fungujícím normanským správním a hospodářským systémem a získat první zkušenosti, které mohl později využít v Saint-Denis. O dva roky později byl Suger pověřen hospodářskou správou ve velmi výnosné oblasti v Beauce, jihozápadním směrem od Paříže.

Současně s hospodářskou správou svěřených území se Suger ve službách opatství či francouzské koruny účastnil diplomatických misí, které souvisely s definitivním vyřešením otázky investitury. Také v následujících letech Suger udržoval blízké kontakty s papežskou kurií. S královým pověřením se zúčastnil lateránské synody v březnu roku 1112, která se opětovně zabývala spory o investituru. Osobní kontakty Suger navázal s papežem Kalixtem II., který po smrti Gelasia II. převzal stolec sv. Petra. Suger se s ním setkal z pověření francouzského krále v lednu roku 1122, kdy s ním měl projednat „jisté záležitosti týkající se království“, za nimiž si lze představit široké spektrum otázek od vnitropolitických církevních záležitostí, přes hájení francouzských zájmů před uzavřením definitivní dohody o investituře až po vyjasnění sporných otázek týkajících se kláštera v Saint-Denis. Na zpáteční cestě z Itálie se Suger dozvěděl o třech pro něj klíčových novinkách: opat Adam ze Saint-Denis zemřel; Suger byl zvolen novým opatem; tuto volbu však nepotvrdil Ludvík VI. Podle Sugerových zpráv byli poslové, kteří Ludvíka o této volbě zpravili a žádali jej o dodatečný souhlas, uvrženi do vězení v Orléans. Tuto kanonicky provedenou volbu však král posléze schválil, a Suger tak mohl být 12. 3. 1122 slavnostně ordinován opatem.

Suger převzal dědictví svého předchůdce Adama, k jehož správě se kriticky vyslovil Abélard, chlouba pařížského intelektuálního světa,[[5]] který ve své knize Historia calamitatum popsal stav, v němž žili tamější mniši i Abélard sám v letech 1119–1122: „Opatství naše, do něhož jsem se uchýlil, propadlo hanebnému světskému životu a opat sám, čím více byl úřadem nad ostatní povýšen, tím horší vedl život a sám byl znám svou mrzkostí.“[[6]] V podobně nepříznivém světle hovoří o klášteru také Bernard z Clairvaux, který s nelibostí spatřoval, „... že se křížová chodba kláštera často plnila vojáky. Uzavíraly se zde obchody a člověk zde mohl dokonce slyšet hlasy svářících se. Mnohdy byly tyto prostory otevřeny také ženám.“[[7]] I když obě hodnocení klášterního života v Saint-Denis zachytili vzdělanci, kteří této církevní instituci nebyli příliš nakloněni, přesto i Suger sám popisuje neradostnou hospodářskou situaci kláštera (za všechny případy uveďme alespoň zcizené majetky, ztenčené příjmy a zvůli správců církevního majetku), poničené liturgické a umělecké předměty či trhliny na starých sloupech. Za podobnými slovy nového opata, Adamova nástupce, však lze velmi často spatřovat především vyzvednutí vlastních zásluh, které se výrazně rozcházejí se skutečným odkazem Sugerova předchůdce. Jak na základě rozboru diplomatického materiálu spjatého s opatstvím Saint-Denis ukázal R. Grosse,[[8]] Suger ve svých spisech zcela opomenul zásluhy svých předchůdců, bez nichž by byly jeho úspěchy na poli hospodářské obnovy a následné přestavby klášterního kostela naprosto nemyslitelné.[[9]]

Po svém zvolení do čela opatství se Suger začíná objevovat také v úzkém okruhu krále Ludvíka VI. Z pověření krále se opětovně ocitá v Itálii, aby se v březnu roku 1123 účastnil lateránské synody, kde měl být přijat Wormský konkordát smluvený v předchozím roce.[[10]] Jak dokládá O. Cartellieri, Suger se posléze „od počátku roku 1128 účastní pravidelných správních záležitostí, je přítomen při řešení otázek týkajících se opatství a kostelů, udělování privilegií, rozšiřování církevního pozemkového majetku prostřednictvím darů, či zlepšování situace rolníků na církevních statcích...“[[11]] a podílí se rovněž na vysoké politice. Výrazněji se projevil při nečekané smrti následníka trůnu Filipa, narozeného roku 1116, kdy se zasadil o rychlé vyřešení nástupnictví ve prospěch mladšího syna Ludvíka VI., Ludvíka VII. Také v následujícím období se saintdeniský opat angažoval při řešení vnitropolitických i zahraničních otázek. S ohledem na zhoršující se zdravotní stav stárnoucího krále Ludvíka VI. připravoval převzetí moci mladým následníkem trůnu a rovněž se zasloužil o poslední politický úspěch Ludvíka VI., svatbu dědičky akvitánského hrabství, Eleonory Akvitánské, s mladým Ludvíkem VII. Po smrti Ludvíka VI. a nástupu mladého krále na trůn se Suger postaral o politickou kontinuitu s předchozím obdobím, a když se Ludvík vymanil z vlivu své matky, Adelaidy z Maurienne, která byla donucena opustit dvůr, zaujal nakrátko její místo. Ačkoli se v prvních letech Ludvíkovy vlády Suger aktivně podílel na řešení složitých otázek nejen na královském dvoře, ale i ve vnitropolitických záležitostech, po roce 1140 se jeho vliv na královském dvoře postupně vytrácí.

Právě v tomto období věnoval své veškeré úsilí obnově klášterního kostela v Saint-Denis, jehož přestavbu západního průčelí a východního chóru ve svých spisech popsal. Po letech politické nečinnosti se znovu objevil ve vysoké politice, tentokrát v souvislosti s plánovanou křížovou výpravou, kterou se také završila Sugerova politická kariéra.[[12]] V době příprav tohoto podniku se ocitl po boku krále a dostalo se mu významného postavení u dvora. Za královy nepřítomnosti byl zvolen do kolegia regentů, kde zaujímal čelné místo.

Po ztroskotání výpravy se král před oficiálním návratem do Paříže setkal se Sugerem v opatství Cluny, kde „panovník ze Sugerových činů i papežova svědectví poznal opatovu věrnost. Ten, který Sugera miloval již před křížovou výpravou, jej miloval ještě víc po svém návratu... Od těch dob byl Suger lidmi i panovníkem zván otcem vlasti.“[[13]] Po politickém neúspěchu druhé křížové výpravy Suger na jaře a v létě roku 1150 paradoxně vybízel k účasti na další výpravě do Svaté země. Po negativních zkušenostech z předchozího tažení však tento plán nepodpořil ani papež Evžen III., ani francouzský panovník. Uprostřed těchto příprav Suger na podzim roku 1150 onemocněl a 13. ledna 1151 zemřel.

POZNÁMKY
[[1]] Bernard z Clairvaux, Dopis papeži Evženovi, in: vyd. G. B. Winkler, Bernhard von Clairvaux, Innsbruck 1992, III, č. 309, str. 498. Tento dopis zmiňuje také mnich Vilém ze Saint-Denis ve svém díle Vita Sugerii: „Bohu milý otec Bernard napsal papeži Evženovi dopis. Krátký sice, přesto však dlouze chválil tohoto muže. Označil jej jako zástupce římské kurie u krále, u Boha potom jako jednoho z kurie nebeské; srv. A. Lecoy de la Marche, Œuvres complètes de Suger, Paris 1867, str. 392.
[[2]] Srv. Ch. Higounet, La Grange de Vaulerent. Structure et exploitation ďun terroir cistercien de la plaine de France XIIe-XVe siècle (Les hommes et la terre, 10), Paris 1965, str. 12. Dále srv. L. Grant, Abbot Suger of Saint-Denis. Church and State in Early Twelfth-Century France, London – New York 1998, str. 75; J. F. Benton, Suger’s Life and Personality, in: P. L. Grant (vyd.), Abbot Suger and Saint-Denis, New York 1986, str. 3 a str. 11–15. Sugerovi příbuzní podle těchto poznatků disponovali statky v Chennevières-les-Louvres, malé vesnici situované severně od Paříže, osmnáct kilometrů od Saint-Denis.
[[3]] Suger již jako starší muž a opat kláštera na tuto událost vzpomíná ve svém spise De admin. 214 (číslování jednotlivých úseků ze Sugerových spisů Ordinatio, De consecratione a De aministratione přebíráme z edice Abt Suger von Saint-Denis ausgewählte Schriften Ordinatio, De consecratione, De administratione, A. Speer, G. Binding (vyd.), Darmstadt 2000). Na tomto místě hovoří o tom, že k uvedenému aktu došlo před hlavním oltářem, kde jej jako malého chlapce upoutala zlatá deska antependia. K předávání oblátů do kláštera obecně srv. M. Lahaye-Geusen, Das Opfer der Kinder, Altenberge 1991.
[[4]] Srv. L. Grant, Abbot Suger, str. 77. O Sugerově matce se v žádném z dokumentů nic nedozvídáme. Suger pouze často metaforicky hovoří o kostelu Saint-Denis, který jej sladce živil svým mateřským mlékem podobně jako matka, srv. např. De admin. 2, 182.
[[5]] K Abélardovi jako prototypu středověkého intelektuála srv. J. Le Goff, Intelektuálové ve středověku, Praha 1999, str. 43–45.
[[6]] Citováno z českého překladu J. Pavla Abélard a Heloisa. Dopisy utrpení a lásky, Praha 1976, str. 37. Toto Abélardovo hodnocení mohlo být také do jisté míry ovlivněno jeho osudy. Když po svých životních peripetiích přišel do kláštera Saint-Denis u Paříže, dostal se do ostrých sporů s mnichy ze Saint-Denis, když dokazoval, že první pařížský biskup (a titulární světec opatství) nemá nic společného s Dionysiem Areopagitou, který obrátil na víru svatého Pavla.
[[7]] Bernard z Clairvaux, Ep. 78, in: Episulae, vyd. G. B. Winkler, Innsbruck 1992, III, str. 642–661.
[[8]] Srv. R. Große, Saint-Denis zwischen Adel und König. Die Zeit vor Suger (1053–1122), Stuttgart 2002.
[[9]] Suger mnohde zamlčuje skutečný a často i uspokojivý stav domén náležejících opatství. Z těchto hojných a záměrných nepravd Sugera usvědčil R. Große (Saint-Denis, passim), který na základě důkladného rozboru listin vztahujících se k opatství Saint-Denis identifikoval místa ze spisu De administratione, kde se opat odchyluje od skutečného stavu.
[[10]] K událostem spojeným s Wormským konkordátem srv. podrobnou analýzu H. K. Schulze, Hegemoniales Kaisertum. Ottonen und Salier, Berlin 1994, str. 457–484.
[[11]] O. Cartellieri, Abt Suger von Saint-Denis 1081–1151, Berlin 19652, str. 25.
[[12]] K tomuto období srv. M. Bur, L’abate Sugero statista e architetto della luce, Milano 1995, str. 229–250.
[[13]] Vilém ze Saint-Denis, Vita Sugerii, in: A. Lecoy de la Marche, Œuvres complètes, str. 398. K setkání v Cluny srv. L. Grant, Abbot Suger, str. 177.