Práce S. Linscheid-Burdich vydaná prestižním nakladatelstvím Saur je publikovanou dizertací obhájenou na filozofické fakultě v Kolíně nad Rýnem v zimním semestru 2002-2003. Představuje logické vyústění dlouholetého autorčina zájmu, který se začal formovat spoluprácí s G. Bindingem, předním odborníkem na středověkou architekturu a vynikajícím interpretem středověkých latinských textů, s nímž autorka uveřejnila práci ke středověkému stavitelství sestavenou na základě dobových písemných pramenů. Zvolené téma dokumentuje rovněž blízkou provázanost s odborníky kolínského univerzitního Thomas-Institutu, za všechny zmiňme A. Speera, jenž autorce umožnil spolupráci na nové edici spisů opata Sugera. Právě podíl S. Lindscheid-Burdich na německé edici a interpretaci Sugerových spisů prezentovaný ve formě rozsáhlé studie věnované rozboru opatových veršů, přispěl patrně rozhodující měrou ke zvolení tématu budoucí dizertační práce, v níž je na první pohled zřejmá autorčina detailní znalost Sugerových textů a rovněž také její erudice na poli latinské medievistiky v nejširším slova smyslu. Prací samotnou měla Linscheid-Burdich jistě ambice prohloubit některé z myšlenek, které již zazněly či byly alespoň naznačeny v německé edici, na níž se podílela.

Již v úvodu, v části věnované stavu sugerovského bádání, autorka naznačuje východiska své práce a seznamuje s modely výkladů Sugerových spisů, které převládaly v minulosti a jimž byla společná především snaha o interpretaci těchto textů v návaznosti na filosofii Dionysia Areopagity. Tento způsob "četby" s důrazem na provázanost filosofie velkého Syřana se Sugerovým literárním a uměleckým odkazem byl zpochybněn již na konci osmdesátých let především s poukazem na širší literární rámec, do něhož je možno Sugerovy texty zařadit a tímto způsobem interpretovat. Nové průkopnické práce (za všechny jmenujme alespoň A. Speera a Ch. Markschiese), byly zohledněny v německé edici Sugerových textů spjatých s opatstvím Saint-Denis, kde byl dán také dostatečný prostor komentářům a nově byly rovněž identifikovány prameny, které Suger při koncepci svých spisů použil. Jak již bylo uvedeno, německá edice Sugerových textů poskytla autorce dostatečné zázemí pro úvahy prezentované v recenzované knize, která se snaží prokázat ukotvení Sugerova literárního odkazu v širší literární tradici, jíž mohl být opat ovlivněn či z níž mohl čerpat při sepisování svých textů.

Svou snahu o čtení Sugerových textů pod jiným zorným úhlem a v jiných kontextech autorka prezentuje v devíti logických celcích, kterými se snaží podepřít představu o velké sečtělosti opata ze Saint-Denis. V prvních třech oddílech (K významu De coelesti hierarchia pro Sugerovy spisy; Suger a svatý Dionysius; Svatý Dionysius jako konkurent jiných svatých) se Linscheid-Burdich vyrovnává s již téměř klasickou otázkou, před níž stanou dříve či později všichni interpreti Sugerova díla, totiž se Sugerovou znalostí filosofie Dionysia Areopagity a jejím odrazem v uvedených spisech, případně uměleckém odkazu. Autorka opětovně dospívá k dnes již obecně přijímanému názoru, že v Sugerových spisech nejde primárně o odraz novoplatónské filosofie, jež by byla následně aplikována na architekturu a sakrální umění. Hlavní myšlenku, která Sugera vedla k sepsání spisů věnovaných Saint-Denis, charakterizuje Linscheid-Burdich jako úctu, kterou chtěl opat prokázat titulárnímu světci opatství, apoštolovi Galů a mučedníkovi, svatému Dionysiovi. Za touto snahou je tak podle Linscheid-Burdich třeba mít stále na paměti Sugerovo úsilí o propojení světce s monarchií a jejími představiteli a touhu po prosazení Dionysia jako oficiálního a vůdčího světce Francie.

Za prohloubení uvedených východisek by čtenář mohl logicky považoval sedmý oddíl knihy nazvaný Sugerovy snahy o propojení opatství a království. Ze slibně znějícího titulu však tyto snahy o propojení obou institucí nevyplývají, autorka pouze uvádí místa v Sugerových textech, v nichž je zmínka o dvou francouzských králích, Ludvíku VI. a Ludvíku VII., jichž byl Suger současníkem. Právě tento způsob práce s texty, tedy hojné citace pramenů, z nichž podle autorky Suger vycházel, charakterizuje jak tuto kapitolu, tak také z větší části všechny ostatní. Citace rozličných textů, které Linscheid-Burdich pokládá buď za přímé či nepřímé zdroje, jež mohly ovlivnit opatovu koncepci, lze považovat za poněkud sporný přístup k rozboru spisů. Autorka se totiž ve velké většině případů omezuje pouze na výčet citací, aniž by závěrem zhodnotila jejich předpokládaný vliv na Sugera, což je s pomocí dnes poměrně dobře přístupných databází latinských antických či středověkých textů nepříliš komplikovaný úkol. I když je nesporné, že Suger mnohé z uvedených textů mohl znát, je mnohdy poněkud nadnesené předpokládat téměř doslovnou závislost na nich (srv. např. str. 112, kde autorka na základě známého citátu z Ovidových Metamorfóz předpokládá převzetí celkové koncepce Sugerových textů z Historia Compostellana, kterou dokládá rovněž na základě podobných sankčních formulí, jež se však ve středověku často objevovaly na rozličných uměleckých předmětech, a nelze je proto chápat jako důkaz užití uvedeného díla). I na dalších místech se autorka někdy nechává svést na scestí topických obratů, které považuje za korunní svědky dokládající Sugerovu přímou závislost na těchto textech (srv. str. 184, kde prezentuje Sugerovu závislost na spise Vita Roberti, jež je podle ní patrná na základě převzetí obrazu panovníka charakterizovaného jako piissimus, prudentissimus, potentissimus, obrazu, který je však nutno považovat za prototyp křesťanského panovníka). Linscheid-Burdich se překvapivě nezabývá otázkou, která by se v souvislosti s uvedeným zkoumáním přímo nabízela, totiž s možnostmi, kde Suger mohl nabýt znalostí uvedených textů. Zde by autorka mohla jistě s úspěchem využít existující rozsáhlé studie zabývající se skriptoriem a knihovnou v Saint-Denis, kterou však pouze letmo zmiňuje.

Naopak velmi logická je autorčina volba srovnávaných textů či zkoumaných okruhů. Linscheid-Burdich se zabývá vztahy k významným církevním institucím Západu, Montecassinu a Cluny, pozornost směřuje i na texty západní mnišské tradice. Další oddíly věnuje rozboru textů Sugerových současníků (Petr Ctihodný, Bernard z Clairvaux a Abélard), Sugerovým popisům stavby či uměleckých předmětů a v posledním oddílu zdařile hodnotí funkci biblických citací v uvedených spisech. Tyto okruhy by mohly být nepochybně rozšířeny například o detailnější zkoumání vlivu filozofie Hugona ze Sv. Viktora a zejména jeho spisu De sacramento na úvodní a závěrečné pasáže Sugerova spisu De consecratione.

Podobně by se nabízela i hlubší analýza textů věnovaných Montecassinu, které Suger navštívil a jehož literární památky vědomě napodoboval, nebo rozbor textu De antiquitate Glastoniensis ecclesiae, na který nedávno upozornil S. Albrecht. Přesto nelze než konstatovat, že takové rozšíření by již vzhledem ke koncepci práce zamýšlené jako dizertace, bylo příliš široké. Proto autorka zřejmě také rezignovala na zkoumání žánrového zařazení Sugerových textů, které by mohlo přinést nové impulsy a upozornit na jiné typy textů, než byly zohledněny dosud. Zde mám na mysli především tzv. translační popisy zachycující přenos relikvií světců do nových liturgických prostorů, či tzv. gesta abbatum, výčty z činů opatů jednotlivých klášterů, kteří pro koncepci svých děl hojně užívali archívy svých opatství, aby - podobně jako Suger ve spise De administratione - popsali nejen současnost církevních institucí, ale mohli se vrátit také k jejich počátkům.

Práce Linscheid-Burdich svou rozsáhlou heuristickou činností přispěla k dalšímu zkoumání Sugerových textů především tím, že v komplexnosti poukázala na široké pole textů, s nimiž - alespoň v některých případech - by se dala předpokládat bližší provázanost. Jako desiderium pro další výzkum by nyní bylo žádoucí zaměřit se na jednotlivé texty, z nichž na některé Linscheid-Burdich upozornila, a provést jejich detailnější srovnávací analýzu rovněž s ohledem na Sugerův jazyk. Z formálního hlediska je nutno autorce (a spolu s ní i nakladatelství) vytknout obrovské množství pravopisných chyb, které ruší plynulost četby, a rovněž oscilaci mezi starým a novým německým pravopisným územ. Za závažnější nedostatek lze považovat citace ze zastaralých edic (např. Sidonia Apollinaria a Vita Ludovici opata Sugera) a opomíjení novějších studií.

publikováno v Listech filologických, na iliteratuře se svolením autorky