Rok 2004 přinesl rakouské literatuře konečne Nobelovu cenu. A je víc než příznačné, ač se to mnohým nelíbí, že ji získala prozaička, dramatička a esejistka Elfriede Jelineková (1946). Nenáviděná, leč úspěšná, náročná a složitá, leč hojně vydávaná a uváděná, ta, „která kálí do vlastního hnízda“, představitelka tzv. antiheimatliteratur, „Thomas Bernhard v sukních“, provokatérka zobrazující šokující témata, citlivě a vynalézavě pracující s jazykem, takže je jen těžko přeložitelná, levicová feministka bourající mýty „poklidného“ Rakouska, kritička konzumního způsobu života, spisovatelka nemilosrdně se dívající pod povrch, která nešetří nic a nikoho včetně sebe – to všechno je tato kontroverzní autorka, bez níž si současnou německy psanou literaturu nelze představit. Po čtyřech knižně vydaných divadelních hrách a románu Milovnice (1975, č. 1996) u nás konečně vychází její nejslavnější román Pianistka (Die Klavierspielerin, 1983), slibovaný již v souvislosti s uvedením filmové verze režiséra Michaela Hanekeho (2001) původně jiným nakladatelstvím. Tento román prý nepatří k autorčiným nejoblíbenějším; asi proto, že je velmi osobní (spíše než autobiografický), neboť, jak řekla v jednom rozhovoru překladatelka Jitka Jílková, zde Jelineková zobrazuje samu sebe asi tak, jaká by byla a co by se z ní mohlo stát, kdyby se byla včas nevymanila z vlivu své autoritativní matky. Tady (doufejme) proklamovaná autobiografičnost textu zřejmě končí a začíná sebedrtivá fantazie, která mrazí, bere dech a nepřináší skoro nic pozitivního. I takové může být vyznění tohoto neobyčejného románu.

Dějová linie je vcelku jednoduchá, komorní příběh se točí kolem tří ústředních postav, ostatní jsou jen epizodické a bezejmenné, také míst, na kterých se příběh odehrává, je jen několik. Učitelka klavíru Erika Kohutová žije v bytě v naprostém područí své staré tyranské matky, která je na dceru upnutá. Eričinou jedinou vášní je hudba a tajné útěky k perverzním choutkám. Když se jí naskytne příležitost přijmout lásku a obdiv od svého o deset let mladšího žáka Waltera Klemmera, začne s ním hrát nebezpečnou hru, která se jí poněkud vymkne z rukou. Nakonec se vrací tam, kde je jí nejbezpečněji, do bytu, kde vládne její matka. Za tímto jednoduchým dějem se však skrývá tolik témat a nuancí, že právě to spolu s jazykovou stránkou činí knihu výjimečnou, i když pro mnohé jen těžko stravitelnou. Podivný příběh vyšinuté klavíristky na první pohled přitahuje (i díky zmíněnému filmu, který běžel v našich kinech a již dvakrát jej uvedla i česká televize) právě svým lechtivým tématem (milostný poměr učitelky a jejího žáka, navíc okořeněný perverzí a sadomasochismem), avšak kdo by čekal jen toto, bude zklamán; zejména pak díky autorčinu stylu a jazyku; kniha se rozhodně nečte lehce jako asi všechna díla Jelinekové. Nicméně vnímavý čtenář může být bohatě odměněn, i když pachuť možného hnusu či znechucení tady zůstane, ale to už je u Jelinekové patrně normální a musí se s tím počítat. A to Pianistka zdaleka nepatří k těm nejodvážnějším dílům své autorky. Na tomto místě je třeba ocenit Švédskou akademii, že tentokrát opustila svůj jistý konzervativismus a rozhodla se ocenit tak rozporuplnou autorku, která je na jedné straně tak vynášena do nebes a na druhé tak nenáviděna a haněna; těžko mezi laureáty Nobelovy ceny najdeme jinou tak kontroverzní osobnost, jakou je právě Elfriede Jelineková.

Leč zpátky k její knize. První část, zabírající dvě pětiny celkového rozsahu, je jakýmsi „uvedením do tématu“ a obsahuje též několik retrospektivních pasáží, kde je Erika označována jako ONA a kde se líčí některé zážitky z jejího dětství a dospívání, její cesta ke kariéře klavíristky; letmo je též zmíněna duševní choroba jejího otce, později internovaného ve vídeòském blázinci Steinhof. Erika nebyla i přes matčin přísný dohled a velkou snahu tak dobrá, aby se stala slavnou sólistkou, a tak skončila jako profesorka na vídeòské konzervatoři. Přesto je jí hudba útěchou v jejím podivném životě. Naprosto nesvobodná a utlačená je nucena sdílet byt s matkou, která kontroluje a řídí vše a je na dceru zároveò dostatečně pyšná. Obě ženy spolu dokonce spí v manželské posteli poté, co otec onemocněl a později zemřel. Jejich vztah označuje v němčině slovo hassliebe (nenávistná láska). Erice je přes třicet, není žádná krasavice, navíc je upjatá a nesmí se nijak krášlit. Je chladná a přísná, žáci se jí bojí. S muži nemá prakticky žádné zkušenosti a ani na ně nemá čas: všechen jí ho zabere hudba a matka. A když chce nějaký pro sebe, musí si ho vyvzdorovat lží a nepravdou. Ráda si kupuje hezké šaty, ale ty jí matka zakazuje. Pod chladnou maskou ženy oddané hudbě se však skrývá téměř monstrum, zpočátku ovšem neškodné a spíše soucit až posměch vzbuzující. Po večerech tajně navštěvuje pornoshopy a jako voyerka ráda sleduje souložící dvojice v nočním Prateru. Sebepoškozuje se a především se uzamyká v sebedestrukci, ve svém chladu a necitlivosti, frigiditě a tajných snech. Přitom zřejmě vůbec neví, co je to fyzická rozkoš a opravdová láska. Sní si své podivné sny, ale přitom si neuvědomuje, jak fatálně se mýlí. Ráda pokořuje své studenty a doma se hádá a dokonce i rve s matkou, aby pak prosila za odpuštění. Když později vidí, že Walter laškuje se spolužačkou, dá jí do kapsy kabátu střepy a dívka, také hudebnice, se pak pořeže. Po dlouhém úvodu, kde se zdánlivě nic neděje, kde jen sledujeme Eričin život a její tajnosti, se pomalu začíná hromadit dusno a napětí: něco se musí stát. Eriku totiž mladicky miluje a obdivuje a sexuálně po ní touží její student Walter Klemmer, který vedle techniky (studuje slaboproud) a sportu zbožòuje hudbu. Walter je samozřejmě pravým opakem stárnoucí upjaté učitelky: je krásný a mladý, živočišný a silný, aktivní a nadšený, chce se do všeho rychle vrhnout a nerad prohrává, chce Eriku dobýt, aby získal zkušenosti od zralé ženy, chce, aby po jeho boku uvadající Erika rozkvetla. Pochopitelně nemůže tušit, co se v obdivované učitelce skrývá a do čeho se to žene.

Román má výraznou hudební strukturu; některé motivy se vracejí a rozvíjejí, jiné se opakují. Vedlejší témata zase doplòují celkový obraz. V delší druhé části (tři pětiny rozsahu) pak text pomalu nabírá na tempu až k finále plnému násilí a k závěrečnému obrazu Eričiny rezignace. Nevyřčené city mezi Erikou a Walterem vyjdou na povrch ve zřejmě vrcholné a klíčové scéně, která se odehrává na školních toaletách, kam může kdokoli přijít. Již zde se projeví odlišné touhy obou protagonistů: zatímco Walter chce být aktivní, Erika chce vše řídit a mladíka ovládat, ale současně chce být v jeho područí. Sdělí mu, že mu napíše v dopise všechny své požadavky a pokud s nimi bude souhlasit, může jejich vztah pokračovat. První ponížení Waltera jen vybudí k ještě větší touze. Odmítá však dopis, chce skutky. Sleduje pak Eriku až k ní domů. Tam se před zvědavou a rozčilenou matkou musí pomocí skříně zabarikádovat v Eričině pokoji (klíče od dveří Erika mít nemůže). Walter si musí přečíst dopis. K jeho šoku je plný násilí, oplzlostí a sadismu: Erika požaduje, aby ji Walter mučil nejrůznějšími způsoby. Mladík to nejprve bere jako vtip, ale pak si uvědomí, že to žena myslí vážně. Současně však cítíme podivný rozpor v Eričiných touhách: na jedné straně chce být mučena a ponižována, ale na druhé straně to chce sama řídit, sama dává příkazy, co s ní má Walter dělat a jak; možná si vlastně všechno to mučení ani nepřeje, jenomže se domnívá, že právě to jí přinese lásku a fyzickou rozkoš. Walter odejde, ale cítí se jednak ponížen, jednak vyprovokován. Erika jej nutí k něčemu, co by za normálních okolností vůbec nepřipustil. Erika se pak marně pokusí vše napravit a mladíka vyhledá a svádí jej v nehostinné místnosti pro uklízečky. Walter není schopen pohlavního aktu, což ponižuje jeho mužnost. A Erika není schopna soulože a udělá se jí špatně. Walter však zatouží už jen po pomstě. Jedné noci ho Erika pustí do bytu a právě tím román vrcholí, právě tehdy se vše obrátí proti Erice: matka je zamčena v ložnici a Erika je podle přání Walterem bita a ponižována a nakonec znásilněna. Walter se cítí spokojen, když vidí, že Erika nedostala, co si představovala a marně jej prosí, aby s tím přestal. Druhý den jej Erika vyhledá před školou s nožem v kabelce; ještě neví, zda ho zabije či nikoli. Walter se však baví s jinou dívkou a Eriky si nikdo nevšímá. Erika se bodne nožem do ramene a vrací se domů.

Důležitá a pozoruhodná je vedle hudební struktury a naznačených dějových zápletek a témat především jazyková podoba textu. Hutné vyprávění s dlouhými odstavci bez dialogů je psáno jakýmsi odosobněným technizovaným jazykem, s ironickým odstupem a ze tří úhlů pohledu: Eričina, Walterova a matčina. Je plné slovních hříček a narážek, otevřené ve scénách násilí a sexu. Právě jazyková podoba může mnohým činit problémy, jazyk je však to, na čem jsou díla Jelinekové postavenä, to, co je na její tvorbě nejpozoruhodnější a nejhodnotnější, jakkoli nás právě to může odradit. Odstup, jaký si autorka zachovává, jak se dívá na své postavy, jí však umožòuje hluboké rozkrytí motivů a příčin jejich jednání. Nikdy nesklouzne k soucitu ani k porozumění, jen chladně zaznamenává a analyzuje; nekritizuje ani nehodnotí, to nechává na čtenáři. V nadsázce zde ukazuje současnou vyhaslost citů, fyzično povýšené na lásku, vyprahlý odosobněný svět, skrývání se pod maskou ušlechtilosti a spořádanosti, konzumnost života doma před televizní obrazovkou, která vše servíruje přímo na dlani a přitom nenápadně ohlupuje a omezuje naši aktivitu.

Srovnáme-li filmovou verzi s románem, musíme především ocenit herecké obsazení a výkony tří hlavních představitelů: Isabelle Huppertová, Benoit Magimel a Annie Girardotová podávají pamětihodné a přesvědčivé portréty nejednoduchých postav. Také chladnost textu je do filmu přenesena přesně a jisté dílčí posuny a změny v ději oproti knize nijak nevadí. Celkově jde o citlivý a dobrý přepis románu do filmové podoby. Nejde sem ale přenést všechno, zejména jazykové nuance zůstaly pochopitelně stranou. A to je hlavní problém filmu: zatímco románu vévodí nad chladem a vážností příběhu ironičnost a neosobnost jazyka, nese se film v až příliš vážné a tragické rovině; zatímco román je mnohovýznamový a mnohostrunný, je film Michaela Hanekeho až příliš jednorozměrný; zatímco román více rozvádí postavu matky a její tragický vliv na dceru, zaměřuje se film především na podivnou mileneckou dvojici. Film je plný krásné a dobře vybrané hudby, která je v opozici k chladnému příběhu nízkých vášní a je též ocenění hodné, že i kniha, psaný text, je plná hudby a hudebnosti i zmíněného kontrastu (viz např. scéna – v románu i ve filmu – dnes již prakticky zaniklého domácího muzicírování v bytě polských emigrantů, kde koncertuje i Erika). Na závěr je pak třeba ocenit kvalitu českého překladu a vyslovit přání, aby se i přes obtížnost a rozporuplnost díla Jelinekové dostalo i na další české verze např. románů Vyděděnci a Děti mrtvých, které sama autorka pokládá za své vrcholné texty.