Francouzský romanopisec Daniel Pennac se v půvabné „literární příručce“ zamýšlí, proč lidé nečtou. Příčinu vidí hlavně v nesprávně směrované literární výchově školních dětí, které nečtou, protože „se záhy nechaly odstrašit strachem z hledání smyslu“. Autor zjevně není bez zkušeností a učitelské nešvary vystihuje se stejnou přesností a jistotou jako způsoby sebeobrany osnovami pronásledované mládeže. Nejedná se však o nějakou prvoplánovou kazuistiku nebo sbírku perliček ze školních lavic – těmi se text jen občas dokoření, takže se dozvíme, že jeden z francouzských školáků nečte proto, že „v knihách je moc slovní zásoby“.

Knížka je důmyslně postaveným poeticko-vyprávěcím celkem, kde se od naprosté skepse z nemožnosti přimět studenty ke čtení postupuje přes několik dobrých nápadů a inspirací až k radostné nirváně, kdy se celé třídy po hodině literatury houfně ženou do knihoven, aby se dozvěděly, jak „to dopadlo“. Poslední oddíl tvoří podrobně vysvětlených deset práv čtenáře, která pokud si každý potenciální čtenář uvědomí, zapůsobí uklidňujícím dojmem – vždyť vlastně o nic nejde, vždyť není potřeba ke každé knize přistupovat se strachem, že „tomu nebudu rozumět“.

Toto „psaní o čtení“ je však také samo o sobě literárním dílem se všemi přednostmi i úskalími. Některé pasáže jsou strhující a k popukání, jiné někoho nemusí bavit. Vzhledem k omezenému rozsahu málo přes sto stran však jistě „přemírou slovní zásoby“ zavaleni být nemůžeme.