Dětská literatura se dnes nesporně těší daleko většímu zájmu než kdykoli v minulosti. Příběhy mladého čaroděje Harryho Pottera zdomácněly po celém světě a velice záhy si našly cestu i mimo stránky knih – na filmové plátno či displeje počítačů. Snad by šlo říci, že J. K. Rowlingová fungovala jako určitá inspirace a zároveň katalyzátor – spustila lavinu nových titulů určených pro děti a oprášila mnohé ze starších titulů, jakými byly například tolkienovské ságy, oblíbené po celá desetiletí, ovšem nikdy tak čtené jako dnes. O oblibě dětské literatury asi nejlépe vypovídá anketa, již nedávno v Británii uspořádala BBC. Respondenti měli označit nejoblíbenější anglickou knihu všech dob a na prvních třech místech se umístily knihy určené více či méně dětem: anketu s naprostým přehledem opanoval J. R. R. Tolkien se svou trilogií a těsně za druhou Pýchou a předsudkem skončil kritiky tak vysoce ceněný Phillip Pullman s cyklem Jeho šerá hmota.

Do tohoto kontextu velmi dobře zapadá i poslední román Marka Haddona Podivný případ se psem. Dílo tohoto velice plodného prozaika, specializujícího se téměř výhradně na literaturu pro děti, vyšlo v Anglii ve dvou verzích (dospělé a dětské, podobně jako Harry Potter, byť v Haddonově případě byly odlišnosti větší) a záhy si získalo všeobecnou pozornost. Seriózní literární časopisy jako Times Literary Supplement román sice ignorovaly, ovšem dostal se do širší nominace na Booker Prize a dokonce získal Whitbreadovu cenu za nejlepší román roku 2003.

Bez přehánění lze říci, že veškerý úspěch, který tato kniha získala, je postaven na osobě hlavního hrdiny. Tím je malý chlapec jménem Christopher, jenž trpí autismem, a Haddonovi se podařilo úžasně přesvědčivě (a podle reakcí zasvěcených i velmi přesně) zachytit svět takto postiženého jedince, včetně neobvyklých překážek, které musí překonávat, specifických myšlenkových postupů a zvláštních, pro normální lidi poměrně nepochopitelných averzí a sympatií.

Christopher je vypravěčem příběhu. Vlastně autorem knihy, protože to, co nám Haddon předkládá, je Christopherův záznam vyšetřování, které sám podnikl ve věci úkladné vraždy černého pudla sousedky paní Shearsové, kterého jednoho dne našel na trávníku před jejím domem probodnutého vidlemi. Vzhledem ke Christopherově poruše nemůže Haddon použít přímočaré, nekomplikované vyprávění, a tak chytře využívá Christopherovu posedlost příběhy Sherlocka Holmese – malý, matematicky a logicky geniálně nadaný chlapec se vidí jako Sherlock Holmes a své vyprávění buduje podle jeho vzoru, přičemž jako konzultant mu slouží jeho mladá učitelka, jež mu podává cenné rady: jak zaujmout čtenáře, co všechno zahrnout do výčtu viděných věcí apod.

Přesto román není normální detektivkou – navzdory velkému vzoru a citlivým radám Christopher nedokáže popsat své vyšetřování, aniž by projevil svou rozrušenou osobnost, a tak se nám dostává fascinujícího vhledu do jeho vnitřního života: „Když jsem jel druhý den ráno autobusem do školy, minuli jsme 4 červená auta v řadě za sebou, což znamenalo, že to je dobrý den... 4 červená auta v řadě za sebou znamenají dobrý den a 3 červená auta v řadě za sebou znamenají celkem dobrý den a 5 červených aut v řadě za sebou znamená super dobrý den...“ Podobně zvláštní je i vztah s ostatními – Christophera se nemůže nikdo dotknout, může maximálně naznačit dotyk, a tento stav vyvolává v knize nejednu úsměvnou situaci.

Christopher nakonec celou záhadu rozřeší, a jak to u správných detektivek bývá, dozví se toho o rodinné minulosti ještě mnohem víc, než se dozvědět chtěl. V jistém smyslu je tato „dětská“ kniha variací na baskervillskou záhadu: jen s tím rozdílem, že namísto vraždící dogy je tu zavražděný pudl a namísto temných blat putujeme jako čtenáři stejně nezřetelným terénem autistovy duše.

Marku Haddonovi se podařilo napsat strhující, emotivně nabitou knihu a Whitbreadova cena rozhodně není ve špatných rukou. Kompliment patří i „čichu“ redaktorů Arga, kteří po knize sáhli včas a vydali promptně po ocenění.