Dílo Jacquese Chessexe osciluje mezi temným protestantismem a smyslným katolicismem. K této známé tematice autor Obra přidává dvojsmyslnou poctu obdivovanému spisovateli, Rogeru Vaillandovi, jehož Osamělého mladého muže (Un Jeune Homme seul) nakladatelství Grasset představuje v kapesním vydání.

Spisovatel R. Vailland se stává jednou z hlavních postav posledního románu Jacquese Chessexe, L’éternel sentit une odeur agéable (Věčnost ucítila příjemnou vůni). Mísit realitu s fikcí je činnost, v níž si Jacques Chessex libuje. Již v L’économie du ciel (Hospodárné nebe) zpodobnil svého otce jako pravděpodobného vraha. Zde je pohled poněkud odlišný. Nejedná se o autofikci, ale o užití skutečných osob ve fikci. Tato nálepka, jak se říká u Grasseta, nakladatele chrání před případným soudním stíháním ze strany pohoršených potomků.

A proč by měli být pohoršeni? Protože Roger Vailland (1907 – 1965) a jeho žena Elisabeth (Lisina) jsou v románu vykresleni jako zvrhlíci, kteří využívají své slávy k tomu, aby naivní vesnickou mládež svedli a přinutili ji k sadistickým sexuálním hrátkám. Nicméně, jak tvrdí Jacques Chessex, skutečnost, že Vaillard byl „zhýralec s chladným pohledem“, je bohatě zdokumentována ve vyčerpávajícím životopise Yvese Courrièra a v autobiografii Elisabethy. Dodává, že domyšlené jsou pouze souvislosti setkání - a na to má autor svobodné právo.

Roger Vailland byl bohém a zároveň přesvědčený komunista, aktivní odbojník. Jako takový se po letech shledává s bývalým soudruhem, nyní biskupem, při slavnosti na jeho poctu. Vailland skutečně vlastnil venkovskou usedlost poblíž Bourg-en-Bresse. V románu souhlasí s tím, aby jednu z jeho her, Héloïse et Abélard, nastudovala mládež z farnosti Grimas (vymyšlené město). Manželský pár si je dobře vědom požitků, kterých lze z této studnice svěžích mladých těl vydobýt, a rozhodně si nic neodříkají. Vypravěč je jedním z těch, které manželé Vaillandovi zasvětili. Tento sirotek, dnes stařec v důchodu, bývalý vedoucí zámečnické dílny, vzpomíná na léto roku 1960, kdy Boha dětství nahradil jakýsi laický světec, kterého Chessex líčí jako velmi přísného muže i při smilstvu. Ona zlá, skutečná zvrhlice, tou je hrůzná „zmije“ Lisina (ženy jsou v Chessexových románech pannami, nebo děvkami). Ostatně malý Jules-Henri Mangin neváhá. Obdařen nadpřirozeně vyvinutým čichem (podobně jako hrdina Parfum Patricka Süskinda) ihned ucítí u této ženy zápach smrti, hrozby, různé vůně, které objeví i u příštích obětí. Protože představení se vymkne z rukou. Mladá dívka se oběsí. Vypukne skandál, rychle udušený. To vše odráží všemohoucnost autora.

Jacques Chessex se obdivuje stylu (tomu životnímu i literárnímu) Rogera Vaillanda. Pro románového Jules-Henriho představuje Vailland mnohem více: otce, náhražku Boha dětství sice ztraceného, nicméně již citlivého ke smyslným extázím. „Bůh píše zákony krkolomnými křivkami“: Jacques Chessex cituje toto portugalské přísloví a je zřejmé, že křivkami jsou zde tvary ženského těla. Jules-Henri jim zasvětí svůj život, s diskrétností, jako správný smilný měšťák, hospodárný následovník svého učitele, jenž se na úsvitu 21. století vyznává ze svých výstřelků a vzdává poctu svému zasvětiteli do perverzních hrátek. Jules-Henri mluví hodně o úlevě, a tím se jistě podobá autorovi.

U Jacquese Chessexe, který 2. března oslaví své 70. narozeniny, se tento proces dal již do chodu. Jeho knihy jsou čím dál hutnější, jeho psaní čím dál temnější. Elegance formy je zřejmá, překvapí nás i v této tolik dvojznačné knize, která zvrhlého Erota opět povolává do služeb pochybné mystiky.

Podle Le Temps (21. února 2004)