Otec švýcarského spisovatele Jacquese Chessexe spáchal roku 1956 sebevraždu. O sedmnáct let dříve, za války, spal se svou čtrnáctiletou studentkou. Její otec, významný člověk, utajení tohoto činu pojistil tím, že dceru zmlátil. Mladý Chessex se stane svědkem zmíněné nemilé scény. V knize Pán (Monsieur, 2001) popisuje křik dívky, který „musí do mozku mého otce lézt jako do ruda rozžhavené hřeby do kůže viníka“. Chlapec z útrpné podívané dostane erekci. Otec mu řekne: „To nic.“ A Chessex dodává: „A vtom se podívám a v jeho tváři, v jeho pohledu, na jeho ústech vidím výraz, který nikdy nezapomenu.“ Po smrti svého otce Chessex dlouho pil, jako by se provinění i tajemství přeneslo z otce na syna.

Útlý román Hospodárnost nebes se inspiruje tímto dramatem. „Proměňuje ho, mytizuje, sochá pomocí nádherných vět, jež dávají tvar hrdinskému provinění,“ píše se v recenzi Philippe Lançona v Libération (10/4/2003). Za druhé světové války vypadne ve Švýcarsku stará paní z okna. Byla svědkem vztahu jistého profesora s dívkou, která utekla z Čech a bydlí u ní. Je jasné, že z okna ji vyhodil on.

Na cestě nedaleko domu se onoho dne syn zmíněného profesora náhodně setkal se svým otcem, v době, kdy měl být úplně jinde. „Zůstal jsem bez hnutí stát u cesty, i můj otec se zastavil, teď jde ke mně, pevně mě popadne za paži, klobouk má naražený do očí, až po brýle, límec zvednutý, je celý bledý, modré oči se mu strašně blyští.“ Oči románového otce tak syna znovu očarovaly. Po čtyřiceti letech otec spáchá sebevraždu a v nemocnici umírá inspektor Trischi, který vyšetřoval smrt stařeny. O její příčině neměl pochyby, ale nenašel žádné důkazy. I on měl bratrance nacistu a vraha. Obě viny se propojují: vina syna, vypravěče, a vina policisty. Setkali se dvakrát, podruhé to bylo na malém letišti, kam chodí pozorovat ptáky. Trischi otevře dveře a vidí mladého pána: „Tady je ten člověk se svým tajemstvím, zasměje se kovově. Dveře se zavřou. Ale ne za pohledem na cestu a bledou tvář, klobouk, zvednutý límec, nepoznaný hlas mého otce v tom dávném podzimu.“ Syna by rád za umírajícím inspektorem zašel, ale neudělá to. „Kdo předá své tajemství, ztratí je, o tom jsem se ujišťoval, když jsem si představil, oč bych se ochudil, kdybych ho najednou měl sdílet s někým jiným, přiznav, co nosím v sobě jen já sám.“ Začne pozorovat ptáky v horách, zejména velmi vzácnou sovu sněžnou, strix nivea valdensis, jež se objevuje na počátku podzimu. Její jméno připomíná řeku Styx. Jednoho dne vidí ptáka letět nad propastí. „Jako by byl jen upozorněním, bílý před bílou zimou, lehký, napjatý, znamení k útěku před nějakou strašnou novinou, o níž ještě nic nevíme, víme jen, že nás zasáhne naplno.“ Sova je předtuchou konce.

Chessex píše vytříbeným stylem, na malém prostoru vypráví velkým jazykem sevřené drama s podobenstvím biblického rázu. Philippe Lançon ve zmíněné recenzi nešetří obdivem a chválou.

Druhé letos vydané dílo tohoto autora, Hlavy (Les Têtes, Grasset, 2003, 282 s.), obsahuje Chessexovy „verbální sochy“ více či méně známých osobností, například Jeana Paulhana, Georgese Bataille, Henryho Millera, Alaina Robe-Grilleta.