Nenápadný člověk objevující se po čtvrt století v okruhu Čechů a bohemistů volně soustředěných kolem Amsterodamské univerzity. Na první pohled nijak nevybočoval ze skupinky Holanďanů různého věku i zázemí, kteří zahořeli pro českou kulturu, ale protože se jim přes všechny snahy nepodařilo naučit se česky, zůstávají v české společnosti poněkud stranou a našinec nemůže potlačit ve vztahu k nim určitou obrozenskou shovívavost („co nám bude vykládat, vždyť ani neumí česky“).

Erik měl ve zvyku při první příležitosti spustit o svých nejnovějších objevech na poli pražské německé literatury a se zarputilostí nadšenců odmítal vnímat vlažný zájem. O této tematice měli totiž jeho posluchači zpravidla jen povšechný přehled, a tak jeho monolog s novými a novými podrobnostmi mnohdy dopadal na úhor.

Jinou jeho velkou vášní se stal Bohumil Hrabal (nejprve prostřednictvím německých, později i nizozemských překladů). Zlatého tygra naštívil mnohokrát a ani tam zpočátku nevybočoval z davu zahraničních obdivovatelů, kteří s posvátnou úctou upíjeli z půllitru a pošilhávali k Mistrovu stolu, než si dodali odvahy a dali se s ním vyfotografovat. Podařilo se mu však nahrát tam s Hrabalem v němčině rozhovor, který pak pod názvem Latente euforie (Latentní euforie) otiskl slavistický literární časopis TSL. V létě 1989, u příležitosti Hrabalových pětasedmdesátin, vydal Erik ze svého platu bankovního úředníka text Adagio Lamentoso (v bibliofilské úpravě, v překladu Keese Merckse a s koláží Jiřího Koláře, jehož jméno však v útlé knížce nenajdeme) a společně s překladatelem pak 18. října 1989 v hotelu Paříž knihu autorovi slavnostně předal. Kees Mercks v jednom doslovu líčí, že se Hrabal tehdy tvářil poněkud mrzutě a byl celý nesvůj, což prý omlouval svými zdravotními potížemi – ovšem místo a napjatá doba tu jistě také mohly hrát svou roli. A tak pár skleniček vodky, kterými „léčil“ svoji dnu, možná bylo spíš na kuráž. Jenže když si Erik vzal něco do hlavy…

Jiným počinem jeho příležitostného „nakladatelství jednoho muže“ Signum-Boeken byla v roce 1999 Tichá bolest Jiřího Křižana v překladu Keese Merckse. Křest knihy Erik pojal velkoryse: ve spolupráci s Českým centrem pozval do Amsterodamu autora s chotí a v Maison Descartes se pak promítal film Je třeba zabít Sekala podle Křižanova scénáře. Zasvěcenci věděli, že je to ve skutečnosti reedice. Původně kniha vyšla v roce 1976 v nakladatelství Meulenhoff pod názvem Exercities a autor se tehdy ještě skrýval pod pseudonymem Jan Beran. Rukopis Erik provezl z Prahy v roce 1975.

Své podrobné znalosti a časté návštěvy Prahy zúročil v průvodci Literaire gids van Praag (Hadewych, 1988). Byl jedním ze zakládajících členů Nizozemského kruhu Franze Kafky. A tak Erik sice nikdy nepřekonal záludnosti českého jazyka, ale v naší příslovečné „mravenčí práci“ byl přeborník. Žil sám, a přestože byl v posledních měsících vážně nemocen, přišla zpráva o jeho úmrtí nečekaně.