Jiří Křižan napsal svou novelu koncem šedesátých let. Stín byl díky kladnému posudku spisovatele Jiřího Navrátila doporučen k publikování a v roce 1971 byl připraven k vydání v nakladatelství Mladá fronta pro ediční řadu Alfa. Z plánovaného nákladu však nakonec sešlo vlivem přituhnutí politického režimu a následného účtování s těmi, kdo neschvalovali invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jak v doslovu uvádí Pavel Hájek, spisovatel svůj text nenabídl žádnému samizdatovému nakladateli a ani po převratu v roce 1989 k českému vydání nakonec nedošlo. Novela ovšem několik let po svém vzniku přece jen vyšla – v nizozemštině a švédštině. Nejprve ji v roce 1976 v Amsterdamu pod titulem Exercicia vydal bohemista a nadšenec pro českou literaturu Erik Mossel, který skryl autorovu identitu pod krycí jméno Jan Beran. Pod stejným pseudonymem kniha vyšla ještě v roce 1980 ve Stockholmu a roku 1999 ji již pod pravým jménem autora a s novým titulem Tichá bolest znovu vydal Erik Mossel. Jiří Křižan přitom svůj text mezitím přepracoval do podoby filmového scénáře, na jehož základě v roce 1990 natočil režisér Martin Hollý snímek Tichá bolest s Rudolfem Hrušínským a Ivanem Jiříkem v hlavních rolích. Letošní vydání je však prvním českým vydáním původní knihy.

Zelené hlavy
Příběh sleduje protagonistu Jarka Kadavého (ve filmu Janka Kadavého), který zažívá koncem padesátých let v rámci náhradní vojenské služby coby režimní persona non grata poněkud zlé časy. Toho času sice již neexistují PTP (pomocné technické prapory), internační a převýchovné útvary pro politicky nespolehlivé brance Československé lidové armády, jejich transformovaná podoba, v jejíchž řadách si musí ústřední postava odkroutit povinné měsíce služby, však není o moc lepší. Tupý vojenský dril, ponižování ze strany omezených a frustrovaných nadřízených a plnění nesmyslných úkolů jsou českým čtenářům i divákům nejspíše dobře známé z tematicky spřízněných knih či jejich filmových adaptací, jako jsou Černí baroni, přibližující situaci právě v oněch dřívějších PTP, či Tankový prapor, zprostředkovávající zážitky z „běžné“ vojny. Křižanova ne příliš rozsáhlá novela o spíše hořkých než veselých okamžicích, zasazená do prostředí zelených mozků komunistického totalitarismu, vypráví v obrazech, které jsou mnohdy vytržené z kontextu, v němž by byly jejich plné souvislosti pochopitelné. Stín tak o to více podtrhuje absurdní nepochopitelnost navozených situací. Hrdina se účastní hlídání mrtvé dívky, jejíž tělo bylo objeveno za nejasných a neobjasněných okolností, na příkaz velitele se stane jedním z členů eskorty, která doprovází kolegu brance do kriminálu, jehož adresu nikdo z výpravy nezná (a lokaci nejspíše nezná ani jejich velitel), či se účastní stavění mostů pro cvičný přejezd tanku, přičemž jiná armádní skupina po dokončení mostu celou konstrukci vyhodí do vzduchu. Buzeraci střídá nuda a prázdné tlachání z nedostatku smysluplných podnětů.

V knize rozhodně nechybí vtipné scény, jako je například cirkusácká prezentace experta na bojové techniky s infantilní přezdívkou Smrtibrácha či švejkovské eskortování vězně se zastávkou v hospodě, k humoristickému textu má však Stín daleko. „Zelená“ rovina se pak střídá se vzpomínkami Jarka Kadavého na jeho dětství, jež prožíval na valašském venkově (sám Jiří Křižan vyrůstal v Brankách u Valašského Meziříčí) s dědečkem, kterého protagonista přijede navštívit před jeho smrtí navzdory tomu, že nedostane propustku. Příslušná osoba s oprávněním ji vydat si totiž zakládá na tom, že se nenechá nachytat, a protagonistovi nevěří, že si doručení telegramu o blížící se smrti prarodiče nezařídil sám, aby se ve vzniklém volnu mohl věnovat nekalostem.

Uražení a ponížení
Křižan scény z vojenské služby prolíná s reminiscencemi na Jarkovy formativní zážitky po vzoru filmového střihu, jímž se snaží zprostředkovat komplexnost lidského prožívání a vnímání – vnitřní život tu funguje jako do jisté míry autonomní, avšak přesto asociativně nutně podřízený svému okolí. Prostředí rodné vísky v Jarkových vzpomínkách sice výrazně kontrastuje s realitou armádního blbování, v žádném případě ale nepůsobí idylicky. Ostatně jak by mohlo – otec protagonisty byl ve vykonstruovaném procesu coby třídní nepřítel odsouzen a popraven, matka smrt manžela neunesla a zemřela také. O osiřelého hocha se tedy staral pouze jeho dědeček, který pro něj i nadále v životě představuje záchytný bod – spojuje v sobě moudro stoicismu, pevnost charakteru, schopnost udržet si víru v lepší budoucnost, za niž je třeba vždy bojovat, ale i jistý hédonismus, s nímž si dokáže i za omezených podmínek užít dostupných radostí. Ačkoli to může zavánět spekulací, základní obrysy novely jsou zřejmě do jisté míry autobiografické, neboť také otec Jiřího Křižana byl coby majitel pily zatčen a v roce 1951 odsouzen a popraven, přičemž právě dědeček byl pro autora významnou životní postavou a po jeho smrti začal Křižan na své próze pracovat. Nuzné, leč do velké míry i spokojené spolužití starého pána a jeho vnuka má však k izolovanému štěstí daleko. Nejenom, že malého Jarka nechtějí mezi pionýry a že si od něj odsedávají spolužáci, ale režimem ponížené a bez vlastního zavinění společensky vyloučené hrdiny jezdí šikanovat také soudruzi ze sociální inspekce, kteří zjišťují, zda chlapec nevyrůstá v podmínkách, jež by mohly nežádoucím způsobem ovlivnit jeho výchovu. To, že na obvinění Kadavého otce nesou zřejmě vinu právě i mnozí obyvatelé vesnice, ne pouze depersonalizovaný režim jako takový, je pak dostatečně vyjádřeno v pokynu vnukovi, že má po smrti starého pana Kadavého prodat chalupu a jet studovat do Prahy, neboť potlačované špatné svědomí těch, kdo se vůči nim provinili, nepovede k ničemu jinému než k dalším neblahým důsledkům.

Cesta do hlubin duše
Stín dané téma nepředkládá pateticky ani bolestínsky. Autor se celkem obratně vyhnul sentimentu a své vyprávění drží většinou na rovině absurdní grotesky, která ovšem nevede k odlehčení v podobě smíchu. Na rozdíl od Hollého snímku je protagonista v knize od začátku vykreslen mnohem méně jako hrdina a inteligent, který musí vydržet pod jhem spolčení hlupců, působí spíše nejprve jen coby další přitroublý branec. Na scénu vstoupí jako odvedenec s dosavadní zkušeností popeláře, který má talent především k tomu, že mu nechtěně vystřeluje nezajištěný samopal, a který je znám jako tvůrce a uživatel agresivního repelentu proti hmyzu, jež neodpuzuje zdaleka jen hmyz, a také jako podivín, který se během dlouhých hodin v base učí zpaměti slovník cizích slov. Na začátku ani není příliš zřejmé, že je Jarek Kadavý hlavním hrdinou a ne jen jedním z mnoha stvoření defilujících ve vojenském panoptiku. Záhy se ovšem dostane do centra vyprávění a s tím, jak jej a jeho osud čtenář poznává, se proměňuje i jeho charakter. Kniha pak vrcholí ve scéně, kdy se Kadavý odmítne podvolit nesmyslnému rozkazu a jasně tak prokáže, že si individualismu a svobodného myšlení cení více, než tupé stádnosti (což ovšem v menší míře ukazuje již v některých předchozích pasážích). Stín tak vlastně představuje bildungsroman, jenž sice zaznamenává formativní zážitky z dětství, ale zároveň jimi nechává hrdinu ovlivnit a nechat jej tak dojít k sobě samému až skrze jejich promítnutí v paměti. Vzniká tak dojem, že jeho vývoj jde v souladu s tím, jak jej poznává čtenář – jako by Jarek s ubíhajícími stránkami a retrospektivním vyprávěním poznával i sám sebe.

Poslední kapka
Pro toho, kdo Hollého snímek již dříve zhlédl, budou nejsilnější momenty příběhu známé. Jedním z nich je bezpochyby náročný úkol Rudolfa Hrušínského coby protagonistova dědečka, který si marně láme hlavu nad tím, kde na zahradě před bezmála půl stoletím zakopal slibovicu jádrovicu (sic). Ukrytí a hledání tohoto tekutého pokladu rámuje i celou prózu, a představuje tak symbolickou naději, kterou pan Kadavý předává na svého vnuka, a zároveň se jedná patrně o nejsentimentálnější moment knihy. Dědeček ve svém deníku, jehož přečtením hrdina dovrší svůj osobnostní růst, píše, že Jarek slibovicu snad jednou objeví a vykope, když to on za života už nestihl. A pakliže ji ani on, jeho vnuk, nevykope, zůstane destilovaný mok na svém místě do budoucna tak dlouho, dokud nepřijde ten správný čas. Možná pak na dně zbyde už jen jediná kapka, ta však bude tím chuťově nejbohatším a nejplnějším nektarem, jaký si vůbec lze představit – podobně jako vytoužená svoboda.

Stín je dílo, které není jen dobový dokument, ale představuje zároveň silný a – jelikož se jedná o debut – i překvapivě stylisticky vyzrálý text. Vzhledem k tomu, že se autor jeho českého vydání nedožil a že byl text relativně nedávno a teprve po jisté námaze nalezen v archivu autorovy pozůstalosti (doplněný rukopisem z archivu švédského překladatele Thomase Wrigstada), nelze si srovnání s tematizovaným tekutým pokladem odpustit. Snad toho přitom pro čtenáře v archivním textu zůstalo více než jen ona poslední kapka.