Marco Santagata (nar. 1947) pochází z vesnice Zocca v modenském okrese, kam také umístil děj svého oceněného románu. Jeho život je však svázán s Pisou, kde žije a kde přednáší na univerzitě dějiny italské literatury. Kromě akademických povinností se věnuje nejrůznějším aktivitám: je předsedou Asociace italských italianistů (ADI), bojovníkem za reformu vysokého školství, člen různých vědeckých, redakčních a konferenčních rad, přispěvatelem odborných periodik i denního tisku.

V italianistice se proslavil zásadními pracemi např. o lyrice 15. století (Aragonská lyrika, La lirica aragonese, 1979), o Petrarkově italské tvorbě (Zlomky duše, I frammenti dell’anima, 1992), o Leopardiho Zpěvech (Ta nebeská přirozenost, Quella celeste naturalezza, 1994), nejstarší italské lyrice (Milenky a milovníci, Amate e amanti, 1999). Je zřejmě největší současnou autoritou na kompozici Petrarkových Fragment. Odborná recenze monografie Milenky a milovníci bude publikována na podzim 2003 ve sborníku olomoucké univerzity Acta Universitatis Palackianae Olomucensis - Philologica 80 - Romanica XII (autorem recenze je Jiří Špička, paginace zatím není k dispozici).

Při tom všem si ale našel čas i na vlastní tvorbu. Jako prozaik se poprvé představil s románem Tatínek nebyl komunista (Papà non era comunista, 1996), ve kterém vzpomíná na svoje dětství na modenském venkově. Sleduje inkorporování původně zemědělského kraje do průmyslové aglomerace Modeny a všechny sociální změny, které tento vývoj přináší. Velkou roli hraje i politika, ani ne tak otcova, jako klikatá politická stezka hlavního představitele. V roce 2000 přibyl k prvotině román Písař (Il copista). Za román Mistr bledých světců (Il Maestro dei santi pallidi) získal v roce 2003 cenu Premio Campiello.

S profesorem Santagatou jsem se poprvé setkal v únoru 1997 na půdě univerzity v Pise, když jsem šel za ním konzultovat téma své diplomové práce o Petrarkovi. Do pracovny famózního petrarkisty jsem tehdy vstupoval “se strachem a chvěním”. Vzpomínám si, že první, co jsem viděl, byla veliká reprodukce Kupkova obrazu, což mi dodalo něco málo falešného národního sebevědomí. Santagatův ležérní tón mě pak uklidnil docela a již při řešení obvykle nudných metodických problémů jsem mohl postřehnout jeho přirozený vypravěčský talent. Ten jsem ještě lépe ocenil, s mnoha jinými, v nastávajícím semestru, kdy jsem navštěvoval jeho přednášky o Dantově Novém životě. Aula pro asi 150 studentů praskala ve švech a všichni jsme hltali Santagatovy výklady, které ze sebe chrlil bez jakýchkoli předem připravených poznámek.