Vzpomínková kniha Effroyables jardins (Strašidelné zahrady) z pera zkušeného, i když ne příliš známého autora detektivních románů Michela Quinta vzbudila ve Francii mimořádný ohlas a neočekávaně se zařadila mezi nejprodávanější tituly loňského a letošního roku. Po osmi měsících od vydání (září 2000) bylo prodáno 126 tisíc výtisků.

Kniha je věnována autorovu dědečkovi, který bojoval v první světové válce, autorovu otci, který se účastnil odboje proti nacismu, a Bernhardu Wickimu, který byl německým filmovým režisérem.

Děj knihy začíná kvazi novinovou zprávou o jednom netradičním účastníkovi procesu s Mauricem Paponem, kolaborantským úředníkem Pétainova režimu, jehož případ zahýbal francouzským veřejným míněním 90. let. Zpráva hovoří o člověku, který procesu přihlížel v klaunském převleku a po vynesení rozsudku, znějícímu v neprospěch obžalovaného, pronesl: "Jak mohl mít naději, když neměl pravdu?".

Tímto zvláštním prologem jsou uvozeny vzpomínky vypravěče na dětství. Na dětství prožité v 50. letech, během něhož trpěl podivným chováním svého otce, učitele, který při nejrůznějších příležitostech (nejčastější záminkou byly oslavy narozenin) dělal klauna. Syn otcovo chování nechápal a přímo se za něj styděl, protože otec byl navýsost špatným klaunem, bohužel v nechtěně směšném kostýmu, který své důstojné poslání pedagoga tímto, v synových očích ponejvýše trapným, počínáním snižoval.

Vypravěčův úsudek v dětství neznal slitování; na paškál si ve vzpomínkách bere nejen otce a svou sestru, ale i nekonvenční pár strýce Gastona s manželkou Nicole. Ovšem právě ze strýcových úst se má dozvědět nejdůležitější rodinný příběh, který mu otevře oči a zcela změní pohled na svět a vlastní rodinu.

Návštěva kina, konkrétně německého filmu Most* režiséra Bernharda Wickiho**, se stane záminkou k tomu, aby strýc Gaston svému synovci převyprávěl, co společně s jeho otcem (Gastonovým bratrem) prožili během druhé světové války. Gastonovo vyprávění tvoří jádro celé knihy (od strany 26 do strany 60):

Dva bratranci, Gaston a André, se za druhé světové války jako dvacetiletí kluci podíleli na domácím odboji proti nacistům. Ze začátku prý jen tak, pro pobavení. Ale když vyhodí do vzduchu jeden transformátor, jsou chyceni a ještě s dvěma dalšími potupně uvězněni na dně hluboké jílové jámy, odkud se nedá utéct. Hladké, kluzké stěny jsou lepším hlídačem než člověk. Vězni mají posloužit jako rukojmí za atentátníky, kteří v Paříži zabili jednoho důležitého člověka. Dokud se do tří dnů atentátníci nepřihlásí, budou vězni popraveni paradoxně jen za odstřelený transformátor. (V průběhu textu se čtenář dozví, že ani nebyli udáni kvůli transformátoru - druzí dva vězni byli úplně nevinní - ale proto, že patřili do fotbalového mužstva, které porazilo jiné mužstvo, jemuž fandili místní policajti.)

Přestože nemohou utéct, hlídá je jeden německý voják. Jmenuje se Bernhard Wicki, civilním povoláním cirkusový klaun. Ze své vlastní vůle jim přináší jídlo a rozptyluje je různými škleby, grimasami a až urážlivým žonglováním s jídlem. Vězni mu zpočátku nevěří, mají ho za nastrčeného zvěda, který v nich má vzbudit důvěru, aby od nich získal další informace. Přesto jen díky němu zůstanou sví a uchovají si čest. Jejich podezření se nepotvrdí, naopak "Bernd" jim pomůže překonat kritický okamžik - když už si myslí, že půjdou na popravu, dozví se druhé, "mírnější", ultimátum - popraven bude "jen" jeden z nich, pokud se na komisařství nikdo nepřizná. A jen na nich záleží, kterého z nich popraví.

Situace nápadně připomíná Styronovu Sophiinu volbu, kdy hlavní hrdinka měla zvolit mezi svými dvěma dětmi, které zachrání a které pošle na smrt. Zde vězni už také málem začnou volit (v kritickém okamžiku se naplno ukáže pevnost charakterů), ale díky slovům svého hlídače Bernda (mimochodem klíčovým pro vyznění celé knihy) od fatálního rozhodování upustí: "Když mu (veliteli) nabídnete smírnou oběť, stanou se z vás kolaboranti, ospravedlníte ho, jeho nabídka nelidské volby bude vlastně rozumná, skoro milosrdná."

Nakonec za ně jejich osud stejně rozhodne někdo jiný - nějaký člověk se přizná, je popraven a vězňům zachrání život. Kdo to byl? Jedna žena se rozhodla, že její těžce raněný, umírající manžel (s nímž žila sotva jeden měsíc) může svou beztak jistou smrtí zachránit život. Manžel souhlasí a Němcům se přizná. Zastřelí ho možná den před tím, než by sám zemřel. Čtyři lidské životy jsou zachráněny (vězni nakonec v díře strávili jen jednu noc). A největší paradox - muž umíral proto, že byl smrtelně raněn výbuchem transformátoru, který způsobili André s Gastonem.

Po válce (během ní utečou z třídícího tábora, kam byli deportováni a dál pokračují v odboji) oba bratranci navštíví ženu, jež jim zachránila život, a na první pohled se do ní oba zamilují. Nakonec se Nicole provdá za Gastona. Tímto faktem končí příběh, který Gaston vyprávěl svému synovci.

Není divu, že po vyslechnutí takového příběhu musí mladý kluk nutně získat jiný dojem z vlastní rodiny. Jeho proměna je natolik zásadní, že o mnoho let později, po smrti všech účastníků vyprávění, kdy už je sám dávno dospělý a je vysoce postaveným úředníkem v evropských finančních institucích, bere na sebe otcův kostým klauna a v něm přihlíží procesu Papon. Kruh se uzavírá, jsme opět na začátku celé knihy u zprávy z procesu.

Jde o velmi krátký příběh, lehkou reminiscenci vyvolanou zřejmě aktuálním procesem a ozvěnou minulosti, o níž se hodně mluvilo. U žádné události se čtenář dlouho nezastaví, Quint většinou děj nedoprovází přílišným komentářem, několik pocitů, několik vět, několik situací, o mnoho víc nezbylo z dávného prožitku.

Většinu textu zabírá "vyprávění na druhou", vypravěčův záznam strýcova vyprávění. Kniha je vlastně jakýmsi pokračováním, záznamem ústní rodinné tradice. Zřejmě proto je Quintův jazyk živý a přirozený a mluvené řeči se podobá. Dalo by se říci, že přímo napodobuje bezprostřednost lidského uvažování, nepříliš podléhající kontrolním "uhlazovacím" postupům tradičně psaného vyprávění. V textu jsou časté hovorové tvary slov, zkratky, vyšinutí z vazby, nesprávná interpunkce, navozující dojem nepečlivosti mluveného slova. Prvky hovorovosti se nevyskytují jen v přímé řeči, ale i v záznamu vyprávění strýce Gastona (i když i zde jde vlastně o zápis mluvené řeči) a nakonec i ve vzpomínání samotného vypravěče.

Rodilí mluvčí v recenzích píší o jednoduchém a plynulém stylu, struktura vět opravdu není příliš složitá, právě kvůli tomu, aby působila přirozeně. Přesto autor klade jistý nárok na čtenáře v podobě netradičních slov, která děj a postavy typizují regionálně a nebo emocionálně charakterizují a zbarvují promluvy postav a vztahy mezi nimi.

Autor velmi účinně a přitom úsporně dokáže vyvolat velmi působivé emoce - ať už se jedná o počáteční dětský stud a pohrdání, nebo naopak v závěru upřímný a silný vztah již dospělého syna k zemřelému otci - třeba i v tak obyčejné větě adresované jako tichý vzkaz mrtvému: Ten tvůj kufr mám, tati. Jedná se o kufr, ve kterém si otec schovával věci potřebné k přestrojení za klauna.

Právě v popisu takřka intimních niterných pocitů je Quint nejpřesvědčivější. Na nic si nehraje, nevyrábí komplikované psychologické konstrukce, naopak velmi prostě nechává z textu promlouvat nostalgii a smutek doprovázené lehkým smířlivým úsměvem.

Úspěch a kladná odezva této knihy jsou zřejmě do značné míry zapříčiněny stále ještě citlivé otázce chování Francie a Francouzů během světové války. Právě proces Papon a některé další dokázaly, že otázka kolaborace a odboje ještě zdaleka není uzavřena. Quint bez nějakého přílišného hodnocení a s notnou dávkou fantazie (sám v jednom rozhovoru tvrdí, že jde z 95% o fikci) vykresluje nezvyklé mezní situace, v nichž se dokáže odhalit pravá tvář člověka. Zdá se, že autorovi je zdrženlivost blízká, z dramatičnosti námětu by leckdo dokázal vytěžit mnohem drásavější emoce. Přesto menší přímá naléhavost příběhu a autorův, tedy i čtenářův odstup, umožňuje možná hlubší reflexi nad paradoxy života.

Quint svou knihou vlastně vybízí k rozlišování mezi skutečnou vinou (Papon) a vinou zdánlivou (německý voják Bernd). Právě postava klauna ve vojenské uniformě má být klíčovým symbolem knihy - humor a škleb jako poslední vzdor nelidské mašinérii války. A především Bernd má být důkazem toho, že i takzvaný nepřítel může být lidštější než člověk sám. V nejdůležitější chvíli z celé knihy je čtveřice vězňů připravena podstoupit ponižující, nelidskou proceduru náhodného výběru oběti, přijmout pravidla daná skutečným nepřítelem a tím ztratit sama sebe. Jen díky Berndovi to však neudělá (ne nadarmo Quint postavě německého vojáka propůjčil jméno protiválečného režiséra Bernharda Wickiho): "Přiznat druhému moc nad svým životem a nebo se považovat za natolik nadřazeného, že mohu určovat hodnotu toho či onoho života, znamená zbavit se vší důstojnosti a dovolit, aby se zlo stalo hodnotou. Promiňte, že v této uniformě stojím na straně zla!"

Rozdíl mezi podstatným a tím, co se jeví na první pohled, se pak nejnaléhavěji ozývá především v přehodnocení postoje vypravěče k vlastnímu otci - původní pohrdání se přeměňuje v oddanost a v dobrovolné přijetí otcovy služby.

Syn vlastně pokračuje (i když jenom u příležitosti procesu) v otcově poslání - být připomínkou minulosti. Jde o výraz díků a milosti a zároveň o výstrahu a memento. Stejný úkol má celá kniha - je zároveň poctou hrdinům a varováním před zlem.

Pozn.:
* Most (Die Brücke, 1959) - jeden z nejvýznamnějších německých filmů, kriticky se vyrovnávající s válkou. Předlohou tohoto dramatu z posledních válečných dnů o zbytečných obětech na životech školní mládeže byl román Manfreda Gregora.
** Bernhard Wicki (1919-2000), německý herec a režisér, jemuž chtěl Quint touto knihou vzdát poctu.