Régis Jauffret vydal na podzim už devátý román. Někteří kritici ho jako autora vychvalují, jiní prohlašují za psychopata. Dovede být krutý a rozhodný, tedy jako autor románů. Na podzim vydal knihu Procházka: nejkrutější, nejradikálnější, nejdotaženější ze všeho, co dosud napsal.

Čtenáři už si zvykli, že Jauffretovy hrdinky jsou ženy poněkud vágních linií, vyšinuté, ba přímo na prahu šílenství. I ta poslední, hlavní postava románu Procházka (Promenade, Verticales, 300 s.), "ona", nemá jméno a bloudí světem obyčejné šedi, o to morbidnějším, že si tu autor libuje v užívaní podmiňovacího způsobu. Tento gramatický tvar je spíše obrazem způsobu "její" existence. Spisovatelova volba způsobu psaní zde nemá svádět ke srovnávání s Emmou Bovaryovou, ani zavádět k Emmaunuelu Bovemu. Jde prostě o čistého Jauffreta. Podmiňovací způsob, jehož "ona" užívá, neslouží k úniku od reality, ani k odmítnutí činů. Je to zkrátka náhradní varianta jak žít, vypůjčený románový postup, umožňující přidat si k šedé existenci pár akčních stránek. Podmiňovací způsob je vypravěčova zbraň k ozvláštnění života striktně popisovaného v přísném minulém čase. Výlety naší vypravěčky se zásadně končí tragicky, a to zejména pro ni, v desítkách inscenací vlastní smrti.

Nemá jméno, nemá zaměstnání, nemá přátele, záhy už ani byt, to ale není důležité, je to přízrak ve třetí osobě (autor se opravdu nezatěžuje se zbytečným sentimentem: "Byla jen ústrojím bez bližšího určení, seskupením špatně zabalených orgánů"), který se snaží zmizet v dekoraci města. Je sama, bez zájmu a bez touhy, jen bojuje s úzkostí z žití. Snaží se ji setřást tak, že se každý den vydává do ulic a snaží se splynout s davem. Chodí a chodí, chce se jen "dostatečně unavit, aby vůbec dokázala usnout"; "raději by se ještě bezcílně loudala dál, takový ledabylý způsob sebevraždy by se jí zamlouval". Toulá se pasážemi plnými obchodů, jezdí metrem, zaleze do jakési kanceláře. S balíkem papírů na kolenou sedí ve frontě u kopírky, pak zas prchne a bloudí dál. Potkává neznámé tváře, toho se lehce dotkne, jinému spočine pohledem v obličeji, třetímu ukradne slovo, větu, jež cosi útržkovitě vypovídá o jeho životě. Nastupuje Jauffretův tvrdý podmiňovací způsob. Každý z těch představovaných životů končí krutě nemocí, sebevraždou, katastrofou. Taky způsob, jak se zklidnit, upokojit, zjistit, že samota je všeobecná, absolutní, nutná, ze všech stran pevně přilnavá jak zinková rakev. Každá příležitost, jak aspoň prohodit pár slov, je dobrá: náhodné telefonické hovory, téměř násilné obstarání bezdomovce, otálení v barech, kde se vždy najde nějaký úlovek na jednu noc. Nebo se ubytuje v hotelu a celou noc nahání hlídače, jen pro těch pár slov. Nakonec i s kýmsi žije, porodí mu dítě, s nímž brzy zase uteče, a znovu se noří do města. Na lásku má osobitý názor: "Byla by ho ráda milovala, jenomže jí přiliš připomínal život, existenci, povinnost dýchat a kousnout se do jazyka, když má jeden chuť řvát. Byl veselý, ale ne dost, aby se s ní o radost dokázal podělit. Jeho veselí bylo možná jen formou beznaděje, úsměv pouhým otvorem, kudy se uvolňovala jeho neurastenie." A co si "ona" myslí o dětech? "Většina lidí lpí na životě, předávají ho jako se roznáší rýma, nedopatřením, anebo okázale jako odkaz, dědictví."

Stopujeme Jauffretovu hrdinku krok za krokem, trochu se o ni bojíme. Ten nepříjemný pocit postupně vymizí, i když deprese zůstává, lékem na ni je jen pěkný jazyk tohoto fascinujícího, ovšem děsivého románu: obtěžkaný jak úzkostí, tak smíchem. A Jauffret slibuje, že ještě se psaním neskončil: "Literatura je jako pevnina, člověk jde a jde (…) a jednoho dne vyjde ven. Já rozhodně ještě venku nejsem."