Láska, sex, drogy, schizofrenie, kanibalismus. Francouzský spisovatel Régis Jauffret v nejnovější knize Cannibales (Kanibalky) opět dostál své pověsti a bez ostychu se dotýká těch největších tabu naší společnosti. Není to pro něj nic nového, během své kariéry se nechal inspirovat některými z nejvíce šokujících zločinů posledních let: v románu Histoire d’amour (1998, Příběh lásky) nahlíží do myšlení sexuálního devianta, v další knize, nazvané Sévère (2010, Přísný), popisuje vraždu bankéře Édouarda Sterna a v románu Claustria (2012) se vrací k případu Josefa Fritzla. A jeho díla neplují světem bez povšimnutí – Jauffret nejednou čelil výhrůžkám smrtí a čas od času musí svou uměleckou tvorbu obhajovat před soudem. Dostává se mu však i jiné pozornosti: za román Univers, univers (Vesmír, vesmír) získal ocenění Prix Décembre a jeho další kniha Asile de fous (2005), která byla zatím jako jediná přeložena do češtiny (Blázinec, přel. Alexandra Pfimpflová, vyšlo v nakladatelství Euromedia-Odeon roku 2006), získala cenu Femina. Kanibalky figurovaly mezi čtyřmi posledními finalisty Prix Goncourt, nejprestižnějšího francouzského literárního ocenění.

V úvodním dopise epistolárního románu Kanibalky se mladá umělkyně Noémie omlouvá Jeanne, matce svého bývalého přítele Geoffreyho, že se s jejím synem rozešla. Obě spolu navážou intenzivní korespondenci, jejímž hlavním tématem se stane jejich společná nenávist k Geoffreymu. Ta je nakonec natolik sblíží, že se ženy, které dělí téměř šedesátiletý věkový rozdíl, stanou milenkami.

[...] Až zestárnu, chtěla bych být jako vy. Nesnáším vrásky a navzdory mládí mě už pronásledují, zatímco vy žádné nemáte. Musela jste prožít poklidný život, bez šoků, občas nudný, ale nyní z něj pobíráte dividendy. Stáří je čas bilancování a lidé, kteří v mládí příliš neutráceli, si ušetřili nějaké drobné, aby si mohli koupit několik málo let navíc v těle jen o něco méně odpudivém, než jaké slíznou přeživší po desítkách let flámování. [...] Noémie
[...] Abych k vám byla upřímná, zemřete dříve než on. Možná že vás pohřbím i já, protože nemůžu vyloučit, že bez mého syna byste si brzy mohla sáhnout na vlastní život. Během vašich návštěv jsem si ostatně všimla několika rudých znamének, které značí sklon k depresi. Nemoc, která každý den kosí mnoho žen, jako jste vy, zahálčivých a málo milujících. [...] Jeanne

V dopisech plných vášně začnou osnovat ďábelskou hostinu, jejímž hlavním chodem má být právě Geoffrey. Noémie se tak bývalému milenci pomstí za to, že se ji na rozdíl od všech ostatních nesnaží získat zpět. Jeanne, jako každá matka, v skrytu duše touží pozřít své dítě a vrátit tak světu rovnováhu. Jak ale zavraždit člověka, aby jeho maso zároveň zůstalo libové? A jaká omáčka se k němu bude nejlépe hodit?

Slovy autora držíte v ruce „příběh lásky mezi mužem a ženou, mezi dvěma ženami a mezi matkou a synem“. Slovy kritiků časopisu L’Obs román na půl cesty mezi Nebezpečnými známostmi a Mlčením jehňátek. Slovy recenzentky román natolik přitažený za vlasy, že snaha šokovat překryje veškeré jeho možné kvality.

Román v dopisech je jistě zajímavý způsob, jak v roce 2016 navázat na tradiční literární žánr a zároveň ho posunout o krok dále. V první půlce knihy čtenář ocení téměř filozoficky laděné dopisy, ozvláštněné archaizující slovní zásobou, která dává vzpomenout na Choderlose de Laclose. Jakmile se ale hrdinky začínají podobat spíše Hannibalu Lecterovi, téma se nečekaně rychle vyčerpá. Druhá půlka knihy působí, jako by se autor snažil vybruslit ze situace, kterou nastínil v první polovině, a zároveň do ní vměstnat vše, co zatím vynechal. Ke kanibalismu a vztahu důchodkyně s 24letou ženou se přidají drogy, schizofrenie a finanční podvody.

Ačkoliv nemá jít o realistický příběh, úvodní část románu tak rozhodně působí, což ostře kontrastuje s překombinovaným rozuzlením knihy. Má-li jít o hyperbolický popis lásky, která je ve skutečnosti plná krutosti a manipulace, pak se zdá, že si Jauffret uřízl příliš velký kousek, který navíc překořenil… Největším přínosem knihy tak zůstává její forma a jazykový materiál, ale de Laclos si na svého právoplatného nástupce bude muset ještě počkat.