Na jaře 1891 se třiačtyřicetiletý Paul Gauguin rozhodl opustit Evropu, zanechat tu všechny problémy - rodinné i existenční - a vypravit se do Tichomoří po stopách slavného spisovatele Pierra Lotiho, za vidinou snadného a svobodného života daleko od civilizace. S dvouletou přestávkou tam prožil bezmála dvanáct posledních a přes všechny nesnáze zřejmě nejšťastnějších a umělecky nejplodnějších let svého života.

Oceánské období je nesporným vrcholem Gauguinova uměleckého života. Obrazy polynéského ráje a především urozených ostrovanů (A zlato jejich těl, Tahiťanky, Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? aj.) rozbouřily krev mnoha malířů i spisovatelů, kteří následovali Gauguinova příkladu a vydávali se za novými podněty do mimoevropských kultur a exotické přírody. "Pojedu tedy na Tahiti a zemřu tam. Moje umění, které milujete, je jenom semeno a doufám, že je na Tahiti v primitivní, divoké půdě vypěstuji. Slávu ať mají jiní, já potřebuji klid. Francouzský Gauguin je mrtev, už o něm neuslyšíte. V Evropě mě bezpochyby čeká se svým hadím ocasem smrt, ale na Tahiti ji vidím jako kořeny, z kterých opět vykvetou všechny květiny," objasňoval svůj záměr Gauguin svému příteli, malíři Odilonu Redonovi, který jej zrazoval od původně plánovaného cíle, Madagaskaru.

Divoch z rodu Borgiů
Gauguin měl k Oceánii blízko a cesta na Tahiti nebyla jeho první výpravou do zámoří. Jeho matka Aline-Marie Chazal pocházela z rodiny peruánského místokrále a malý Paul strávil čtyři roky svého dětství v Limě. (Z Peru je na Tahiti a Markézy velice blízko a ostrované se Peruáncům výrazně podobají - legenda praví, že sem z Peru přepluli Inkové.) O malířův exotický původ se opírá i gauguinovská legenda o nevypočitatelném a nezodpovědném bohémovi, který kvůli malování opustil rodinu, žil výstředním životem a odjel dožít ve sladkém ráji čarokrásných Markéz. Skutečnost však byla poněkud složitější.

Paul Gauguin se narodil v revolučním roce 1848 v Paříži. Když mu byly necelé tři roky, rozhodli se Gauguinovi přestěhovat na nějaký čas do Limy. Střední školu Paul absolvoval v Orleansu a coby sedmnáctiletý mladík se dal najmout jako důstojnický elév k obchodní plavbě a podnikl řadu dlouhých zámořských cest. V roce 1871 získal s pomocí přátel místo zprostředkovatele na burze a jako úspěšný mladý muž se o dva roky později oženil s Dánkou Mette Gadovou, s níž měl pět dětí. V prvních letech manželství se Gauguin pilně věnoval obchodování na burze a malování pro něj zůstávalo pouhým koníčkem. Jeho přerod ze svátečního malíře v malíře na plný úvazek má na svědomí částečně setkání s Camillem Pissarem v roce 1875 a jistě také rok 1883, kdy po vleklé finanční krizi spojené s řadou skandálů a bankrotů, které způsobily nezaměstnanost tisíců pařížských úředníků, ztratil Gauguin své místo u pojišťovací společnosti.

Hledání ztraceného ráje
Nedostatek finančních prostředků a Gauguinovo rozhodnutí věnovat se malování naplno, které neslibovalo vylepšení rodinného rozpočtu, vyústilo ve faktický rozchod manželů, byť formálně Gauguin k rozvodu nikdy nesvolil. Mette se s dětmi vrátila do rodné Kodaně a Gauguin za finanční podpory přátel pobýval a tvořil v Paříži, ale především v bretaňském Pont-Avenu, s krátkým intermezzem v provensálském Arles, kam se vydal na pozvání svého obdivovatele Vincenta van Gogha. Krátké soužití dvou svérázných velikánů skončilo legendárním rozchodem, po němž si van Gogh demonstrativně břitvou uřízl ucho. Složitá existenční situace, ale i vzpomínky na pobyt v Peru a dobrodružný život mořeplavce přiměly Gauguina, aby se v roce 1891 vydal hledat štěstí do míst, o nichž se domníval, že je tu "život lacinější, podnebí příznivější a lidé prostší a příjemnější". Volba padla na Tahiti. "Už nyní mi připadá, jako by evropské životní nesnáze neexistovaly a že dny půjdou jeden za druhým beze změny až do konce," napsal krátce po příjezdu do tahitského hlavního města Papeete své ženě Mette. Okouzlení však netrvalo dlouho. Život ve francouzské kolonii se tak docela nepodobal Gauguinovu vysněnému ráji. Rozčarování mu působily zejména praktiky koloniálních úředníků a francouzských církevních hodnostářů. "Ach, vy správní metropoliťané, vy nevíte, co je to četník v koloniích. Zajeďte si tam a uvidíte takové neřádstvo, že o něm nemáte potuchy." Na jiném místě rozhořčeně poznamenává: "Markézské umění zmizelo kvůli misionářům. Ti ubožáci se podrobili. Nová generace od kolébky zpívá nesrozumitelnou franštinou duchovní písně, odříkává katechismus... Brzo bude Markézan neschopen vylézt na kokosovník, dojít si do hor pro divoké banány, jimiž se může živit." Přestože první Gauguinův tahitský pobyt nebyl příliš vydařený - v roce 1893 už byl zpátky v Paříži, vytěžil z něj kromě řady obrazů svůj první literární pokus Noa-Noa. Ve Francii pak Gauguin vydržel pouhé dva roky a do Oceánie se vrátil - tentokrát definitivně. V roce 1901 se rozhodl opustit tahitské Papeete a vydal se na markézský ostrov Hiva-Oa, o němž se domníval, že zde nalezne kýžený "bohem zapomenutý kraj". Do hlavního města Atuony však dorazil už těžce nemocen. Nemohl se skoro pohybovat, malování mu rovněž činilo obtíže a peníze, za něž by mohl odplout domů, průběžně utrácel za tabák, víno a léky. Neschopnost malovat se rozhodl kompenzovat psaním. A do psaní se pustil se stejnou vášní jako dříve do svých obrazů.

Toto není kniha
Text Před a po vznikal v posledním roce Gauguinova života, od prosince 1902 do února 1903. Kaleidoskop náhodných vzpomínek, útržků z dopisů, výpisků z četby, novinových článků, postřehů, názorů na umění, literaturu, politiku, teologii, na otázky sexuality. Kniha plná vášně a plnokrevné vitality, jakou lze vycítit i z Gauguinových obrazů. Barvité popisy exotické krajiny se střídají s bouřlivými výpady proti měšťákům, byrokracii, pámbíčkářství, živenými spontánní i uvědomělou touhou šokovat: "Slušní lidé jsou nejnesnesitelnější osoby, jež Bůh kdy stvořil." "Úmyslně jsem tu a tam nevázaný, spíš zrádně než podvědomě. Chci totiž zabránit, aby tuto sbírku četly netýkavky. Nesnesitelné netýkavky, které si neumí obléci nic jiného než livrej." Gauguin se nikdy nepovažoval za spisovatele a také v textu mnohokrát zdůrazňuje: "Toto není kniha. Kniha, dokonce i špatná kniha je vážná věc. Určitý obrat, skvělý ve čtvrté kapitole, nehodil by se do druhé, a každý není od řemesla. Chtěl bych psát, jako maluji své obrazy, tj. podle chuti a jak se vyspím, a název vymyslit dlouho potom." Částečná nepřehlednost a útržkovitost textu jsou možná dané i tím, že knižně vyšel teprve po Gauguinově smrti. Autor už proto nestačil rukopis zpracovat do definitivní podoby. Tato skutečnost ve spojení ze svéráznou povahou autora dala spatřit světlo světa knize, jejíž text může být místy těžko srozumitelný, protože plný narážek, které lze jen s obtížemi rozluštit, přesto však nesmírně silný a živý. (Je třeba ocenit překladatelku, která se nedala strhnout k dovysvětlování, a zachovala tak i pro českého čtenáře živelný charakter textu.)

Potřebuji si popovídat, tak píši
Psaní používal Gauguin jako jakousi autoterapii. Byl v Tichomoří zřejmě šťastnější než v Evropě, ale chyběli mu přátelé, chyběl mu penzion madam Gloanekové v bretaňském Pont-Avenu, kde kolem sebe shromáždil kroužek spolupracovníků a žáků. "Potřebuji si popovídat, tak píši, místo abych hovořil. Zcela jistě nejde o literární dílo ve formě, jak je píší jiní, je to něco jiného, směs civilizovanosti a barbarství. Jeho sloh musí být harmonický jako svlečený člověk, který budí pohoršení. To snadno zvládnu, ale pokud jde o to ostatní - nejsem spisovatel," napsal Gauguin nedlouho před svou smrtí v roce 1903 v dopise, který spolu s rukopisem odeslal básníkovi, překladateli a výtvarnému kritikovi Andrému Fontainasovi, kterého tímto žádal o zprostředkování knižního vydání. Fontainasovi se však dlouho nedařilo najít nakladatele, až si od něj text vyžádala Gauguinova žena. Ta si rukopis ponechala a před první světovou válkou jej prodala. V roce 1918 vyšel jako bibliofilský tisk v Lipsku a teprve o pět let později připravilo první řádné knižní vydání pařížské nakladatelství Crés et Cie. Česky se Před a po poprvé objevilo v roce 1959 v jednom svazku spolu s Gauguinovou korespondencí a dalším autorovým literárním pokusem, prózou Noa-Noa. Samostatně vychází text nyní poprvé. Anna Fárová svůj čtyři desetiletí starý překlad znovu přehlédla a částečně upravila. Knížka se může pochlubit krásnou grafickou úpravou a bohatým doprovodem dobových fotografií a otisků dřevěných štočků Paula Gauguina, jejichž originály přivezl v roce 1910 do Čech Milan Rastislav Štefánik. Před a po je zkrátka podařený a slibný úvodní svazek nové edice Karawana, kterou začalo vydávat pražské nakladatelství Labyrint.