V poslední době se ve švédských sdělovacích prostředcích čas od času poskytuje prostor debatě ventilující pocity zklamání z poklesu zájmu veřejnosti o problematiku rovnoprávnosti mezi mužem a ženou, která bývala tak palčivá v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Přední feministky se ve velké většině vyslovují v tom smyslu, že veřejnost se zdá být ke své škodě přesvědčena, že všech důležitých cílů ženského hnutí již bylo víceméně dosaženo, i když tomu tak podle nich v žádném případě není.

Pokud jde o snahu zavést rovnoprávnost mezi pohlavími, skutečně jen málokterá země se může se Švédským královstvím měřit - ať už jde o několik ombudsmanů pro různé druhy diskriminace, o kvóty pro rovnoměrné zastoupení mužů a žen v politických stranách a zastupitelských orgánech, nebo o rozvětvenou fungující síť jeslí, školek a družin, které umožňují ženám po mateřské dovolené pokračovat v kariéře. Stále častěji lze také zaznamenávat případy, kdy jsou firmy daňově zvýhodňovány za to, že umožní zaměstnancům mužského pohlaví čerpat otcovskou dovolenou. Po tradičním rozdělení mužských a ženských rolí není téměř ani památky, ve švédských rodinách panuje na běžné středoevropské poměry nevídaná dělba domácích povinností. Zdálo by se tedy, že už skutečně není co řešit.

S novou dobou však vyvstaly nové otázky, často stejně naléhavé jako ty předchozí. Problém rovnoprávnosti se přímo týká nejen žen, ale všech exponovaných skupin, tedy i homosexuálů, přistěhovalců a v neposlední řadě dětí. Spisovatelky, z jejichž povídek je výbor sestaven, se právě k těmto otázkám vyjadřují.

Požadavek rovnoprávného společenského postavení homosexuálních dvojic, ve Švédsku přes stále liberálnější přístup veřejnosti nedostatečně akceptovaných, se zrcadlí v povídce Inger Edelfeldtové Přízraky. Dalším závažným námětem je střet mezi konzervativní švédskou kulturou, dávající na jedné straně najevo okázalou dobročinnost, ale na druhé straně jen s obtížemi schopnou akceptovat specifika jiných etnik a odlišnou kulturu početných skupin přistěhovalců. Věčné trauma imigrantů, umocněné židovstvím, je námětem povídky Anity Goldmanové Rita Rubinsteinová jede metrem v nejlepším ze všech světů. Podnět k debatám zavdává rovněž novější zkušenost - úplnou rovnoprávnost nelze slepě akceptovat bez přihlédnutí k biologicky podmíněným odlišnostem obou pohlaví a k lidským slabostem vůbec. Tato skutečnost je dovedena ad absurdum ve dvou na sebe navazujících povídkách Ninni Holmqvistové, Zrakový klam a Svedení, jejichž bezejmenná hrdinka po vzoru Dostojevského idiota odmítá jakoukoli přetvářku, a všechny vztahy, do kterých vstupuje, proto zákonitě končí katastrofou. Rozklad tradičního pojetí mužské a ženské role vyúsťuje často v pocit beznaděje a strachu ze života, jako v případě hrdinky povídky Margarety Strömstedtové Vánoční úklid a smrt. Mnozí jsou navíc znechuceni sobeckou jednotvárností blahobytné společnosti a snaží se uniknout z fádní monotónnosti každodenního života do barvitějšího světa představ. Marie Hermansonová v povídce Ve skutečnosti je díra, zasazené do měšťanského Stockholmu, nechává hrdince narůst neviditelná křídla, která ji odnesou od chladných, necitelných rodičů. Rovněž Anna-Karin Palmová se ve svých minipovídkách těší z každého náznaku absurdity, který rozčeří nudný život mladé dívky. Tradičním zdrojem mučivého celoživotního sebezpytování je pověstná severská uzavřenost, nevyřešené vztahy k otci a matce často provázejí celý život hlavní postavy. Smrt rodiče je mnohdy vysvobozením, jako je tomu v povídce Kerstin Thorvallové Když zemřela.

Tento výbor se pokouší zachytit výše uvedenou problematiku v povídkách sedmi starších i mladších švédských spisovatelek, které tlumočí svůj pohled na svět s citem pro detail, s pochopením pro psychologický rozměr vyprávění, s odvahou vydat se z posledního a sdělit světu s maximální, někdy až bolestnou přesvědčivostí hloubku autentického zážitku.