Po relativně dlouhou poklidný španělský knižní trh se v poslední době otřásá v základech, a to v nepravidelných nárazových vlnách podle toho, jak si vedou v jednom ostře sledovaném sporu dvě soudící se strany. Jednou z nich je "neporazitelná" armáda právníků spisovatele dona Josého Camila Cely v obranné pozici, druhou, v útoku, pak nám nepříliš známá spisovatelka Carmen Formoso. Nikdo si však v literárních kruzích ještě nedávno nedovedl představit, jakých obrátek díky její neúnavnosti a vytrvalosti tento spor nabere a jak vážně naruší onen neprostupný val zavedených pořádků. Skrze jeho praskliny totiž teď začínají pronikat informace budící vážné spekulace a zpochybňující do dnešní doby nezpochybnitelné nejvýznamnější veličiny v oblasti knižní produkce.

O co vlastně v tomto sporu jde. V roce 1999 zažalovala spisovatelka Carmen Formoso dnes již klasika španělské literatury Camila José Celu z plagiátu svého románu Carmen, Carmela, Carmina. Ten měl Celovi posloužit k napsání knihy La cruz de San Andrés, za kterou získal v roce 1994 cenu nakladatelství Planeta (Premio Planeta) - jedna z nejprestižnějších cen ve Španělsku dotovaná částkou padesáti milionů peset (asi deset milionů korun). Shodou okolností se také C. Formoso ve stejném roce přihlásila do téže soutěže a pochopitelně neuspěla. Do sporu je tudíž také zataženo zmíněné nakladatelství, které mělo údajně kopii jejího románu poskytnou slavnému spisovateli a předem tak rozhodnout o udělení ceny.
Zdá se neuvěřitelné, že by nositel Nobelovy ceny za literaturu (1989), autor takových románů jako Rodina Pascuala Duarta (Família de Pascual Duarte) nebo Úl (La colmena) byl v poslední etapě svého života (narozen 1916) schopen něčeho takového. Cela však nehájí svoji počestnost a bezúhonnost ve své kariéře poprvé. Nálepku "kontroverzní" si spisovatel vysloužil po závažném obvinění z toho, že po Občanské válce působil jako cenzor. Ke své pověsti přispěl i tím, že po udělení Nobelovy ceny skandálním způsobem veřejně opovrhnul nejmladší spisovatelskou generací. A aby si tuto pověst pojistil, neváhal prohlásit, že cena Cervantese (Premio Cervantes), také jedna z nejprestižnějších, "je pokryta lejnem". Následujícího roku tuto cenu získal. Kromě ní vlastní i Národní cenu za literaturu Premio Nacional de Literatura a cenu Príncipe de Asturias.

Pan akademik, don Camilo José Cela, od roku 1996 markýz z Irie Flavie, se tedy nyní znovu stává obětí skandálu, který snad dosud neměl ve Španělsku obdoby, alespoň v oblasti literatury, a který podle posledních zdrojů zatím mluví v jeho neprospěch. Bylo totiž po důkladné analýze prokázáno, že shoda obou děl v žádném případě není "čistě náhodná".

To, že se tento skandál nepodařilo včas ututlat, může mít v budoucnu pro velká nakladatelství (v našem případě Planeta) a potažmo pro celý knižní trh nepřehlédnutelné následky. Co víc může poškodit dobré jméno, prestiž a peníze plynoucí z ní? Je nicméně nesmírně důležité, že se na světlo světa dostávají univerzální praktiky dravého trhu, uplatňované, v tomto konkrétním případě trochu méně úspěšně, v oblasti krásné literatury. Smutné je na celém případu jen to, že se potvrzuje relativnost všeho jistého. Přesto však jistým zajisté zůstane, že pan klasik nebude vymazán z čítanek, jak se nestalo v případě mnoha jeho předchůdců nebo současníků, a to třeba i za daleko horší prohřešky.