Za řadu historických knih z Arga, ať už vydaných v edici Každodenní život, či Historické myšlení, nemůžeme být než vděčni. Tyto dvě edice nám zprostředkovávají základní díla moderní historiografie, díla, která z nejrůznějších důvodů nevyšla anebo ani nemohla vyjít ve sterilním období minulých čtyřiceti let, a to často pro svou ideologickou "závadnost". Argo se totiž zaměřilo na knihy náležející k onomu směru povětšinou označovanému jako "nová historie", tedy způsobu historického bádání inspirovaného francouzskou školou Annales a zaměřující se na fenomény dříve pokládané za marginální, přinášející nové, hodně netradiční vědecké postupy a zdůrazňující mimo jiné i "neobjektivnost", literárnost každého vědeckého textu. I z této povšechné a zjednodušující charakteristiky je zjevné, že takováto historie asi nebude vyhovovat žádné ideologii snažící se podat lidské dějiny jako "velký příběh", kde je úhledně rozlišeno pokrokové a zpátečnické, významné a marginální.

Nejnovějším přírůstkem v edici každodenní život, brilantně vedené historikem Martinem Nodlem, je dnes už klasická kniha italského historika Carla Ginzburga Sýr a červi z poloviny sedmdesátých let, kterou do češtiny přeložil Jiří Špaček a vynikajícím doslovem doprovodil Pavel Himl. Pod neobvyklým názvem se skrývá pronikavý vhled do "světa jednoho mlynáře kolem roku 1600", jak zní podtitul knihy. A výstižně, protože Ginzburg vědomě rezignuje na to, pokoušet se vykreslit nějaké velké panorama doby, postihnout jejího "ducha" a tak vlastně zobecňovat na základě několika empirických příkladů. Nikoli, výsadním předmětem jeho zkoumání je furlanský mlynář Menocchio, z hlediska velké historie absolutně neznámá postava (dnes, po obrovském úspěchu Ginzburgovy knihy, přirozeně naopak známá, ba přímo proslulá), oběť jednoho z mnoha inkvizičních procesů. Příběh Menocchia je a současně není prostý. Z hlediska sledu událostí na něm není - vzhledem k době, přirozeně - vůbec nic zvláštního: heretické názory - inkviziční proces - poprava. Z hlediska samotného procesu je ovšem navýsost zvláštní: Ginzburg, vycházející z dochovaných zpráv o procesu, přesvědčivě ukazuje, jak Menocchiovy svérázné názory uvedly inkvizitory do nesnází: nejenom pro svou heretičnost, ale především proto, že se vzpíraly snadnému zařazení do nějaké škatulky. Inkvizitoři, představitelé oficiální věrouky, se v podobě furlanského mlynáře střetávající s určitým druhem jinakosti, a to v poměrně překvapivém prostředí. Vesnice, alespoň jak ji v knize kreslí Ginzburg, není ve svém systému věr a postojů ani zdaleka transparentní. Přirozeně Menocchio nepředstavuje radikální jinakost - tu by ostatně ani nešlo zachytit jazykem - nicméně i tak jeho případ nade vše ukazuje několik skutečností: sféra oné vysoké kultury není ani zdaleka totožná s kulturou lidovou, na druhé straně tyto dvě sféry nejsou zcela izolovány. Ginzburg uvádí četné případy, kdy se dvě kulturní roviny prostupují, což dokládá vzájemnou interakci a vyvrací snahy definovat směr vlivu jednocestně, ať už shora dolů nebo opačně.

Onen "svět jednoho mlynáře", jak se jej italský historik pokouší načrtnout, je kotlem, v němž se střetávají nejrůznější vlivy (od oficiální kultury přes Boccacciův Dekameron, místní pověsti až po islám). A jako takový je světem povýtce rozvrstveným - neexistuje zde nějaká rovina, na které by tyto vlivy byly integrovány do systému, nýbrž jde vposledku skutečně o "svět jednoho mlynáře", tedy o svět, který sám Menocchio utváří osobitou (a leckdy vpravdě bizarní) interpretací názorů, postojů, legend či dogmat. Proto je pochopitelné, že se Ginzburg ani nepokouší nějak zobecňovat a vyjít za osobu mlynáře - jeho kniha je vlastně snahou proniknout, nakolik to lze s takovým odstupem, do myšlení jednoho konkrétního člověka, a na jeho příkladu poukázat na jisté procesy, které jistě mohly probíhat i jinde, ale stejně tak mohly mít charakter diametrálně odlišný. Pokud tedy kniha přináší nějaké zobecňující tvrzení, pak především to, že vysoká a lidové kultury, oficiální a neoficiální víra se vzájemně prostupovaly a ovlivňovaly, přičemž podstatnou roli zde - jako ostatně vždy - hrála interpretace.

A právě díky vlastní interpretaci se Ginzburgova kniha dočkala tak vřelého přijetí i mimo historické kruhy. Autor jako by ve svém předmětu zrcadlil vlastní postup: popisuje Menocchiovu zjevně násilnou interpretaci toho, "co je právě po ruce", přičemž sám musí postupovat stejně a fragmenty Menocchiova procesu zasazovat do určitého rámce, který je v jeho případě výrazně narativní. Nakonec právě poukaz na literárnost všech textů je zřetelným rysem "nové historie", jež je v tomto ohledu vysoce inspirativní i pro román (není asi náhodou, že mnoho současných historických románů napodobuje postupy právě tohoto směru historického bádání).

Ginzburgova kniha měla ve světě obrovský ohlas a lze jen doufat, že stejný najde i u nás. Bohatě by si jej totiž zasloužila - a to nejenom pro kvality Ginzburgova textu, nýbrž o kvalitní práci všech zúčastněných (překladatele, autora doslovu atd.).