Esejista, spisovatel a kulturolog Petr Vajl žije a pracuje v Praze. Proslavil se (spolu s Alexandrem Genisem) čtivými, vtipnými a poučenými eseji o ruské kultuře, ale i přesnými postřehy recenzního typu, které začaly v ruském tisku vycházet v posledních deseti letech. Lehkonohý Vajlův styl (s oblibou demaskující různé mýty, aby mohl jiné s jistotou nastolit) je pochopitelně oblíben i v zahraničí, v české esejistice nemá obdoby. (Pro čtenáře iliteratury snad jako vodítko může posloužit ukázka z práce jiného ruského svižného a angažovaného esejisty, Jurije Karabčijevského.)

Petr Vajl (*1949 Riga) studoval redaktorskou práci na moskevském polygrafickém institutu. V roce 1977 emigroval do Spojených států, kde pracoval, psal a vydával knihy se svým kolegou Alexandrem Genisem. Vyšla jim například práce Současná ruská próza (1978), o pět let později kniha Ztracený ráj. Izrael. Sláva autorské dvojice však začala až knížečkou Ruská kuchyně ve vyhnanství (1987 v USA, doma 1991). Byl to jeden z prvních souborů v následující pětiletce oblíbených a napodobovaných krátkých textů spojujících národní literaturu s jídlem. Na chvostu této vlny se mimochodem svezl i Vladimir Sorokin se svým metakonceptualistickým románem Hostina (2001), s nímž pak slavista Igor Smirnov v týdeníku Itogi v dlouhém rozhovoru o metafyzice jídla rozebral nijak bohatou ruskou tradici metaforického i přímého spojování konzumace umění a pokrmů.

Genis a Vajl se soustředili na západní zájemce o kulturu a všední život v Sovětském svazu. Vydali užitečnou knihu, jakýsi úvod do studia jevu "homo soveticus" 60. léta. Svět sovětského člověka. Poprvé vyšla v USA v roce 1988, v Rusku v přepracované podobě v roce 1996, autoři ji však začali psát už v polovině osmdesátých let. V kapitolách věnovaných dobývání kosmu, střetu "fyziků a lyriků" nebo například tehdejším politickým a kulturním utopiím je obsaženo období od roku 1661, tedy od 22. sjezdu KSSS, kde zazněla věta: "Již nynější generace sovětských lidí bude žít v komunismu!", po okupaci Československa. V devadesátých letech se Vajl s Genisem věnovali v časopiseckých statích moderní ruské literatuře (Josif Brodskij, Andrej Siňavskij, ale i Eduard Limonov), Genis sám vydal sborník portrétů ruských spisovatelů a článků ke dni, nazvaný programově Ivan Petrovič zemřel (1999; Ivan Petrovič je typ hrdiny ruské klasické literatury - malý, zbytečný člověk). O Brodském napsal Vajl dokonce knihu Josif Brodskij: Práce a dny - spolu s básníkem Lvem Losevem, pokračovatelem v poetice "achmatovovských sirotků" (kromě Brodského sem patří Jevgenij Rejn, Dmitrij Bobyšev a Anatolij Najman).

V těchto dnech vychází Vajlova geograficko-kulturní mapa, navazuje na podobně koncipované literární cestování po celém světě, nazvané Genius loci (1999). Tentokrát se Vajl soustředil na teritorium republik bývalého Sovětského svazu. Dílo nazval Mapa vlasti a pochopitelně se přílišného nadšení ruské kritiky nedočkal. Maja Kučerská (Russkij žurnal) upozorňuje, že kulturní asociace z Genia loci jsou v Mapě vystřídány vlasteneckou, ale častěji ještě rodinnou mytologií. Petr Vajl pracuje ve obou knihách metodou palimpsestu, vrší texty různého stáří na sebe. Tady využil nabízející se žánr politicky a sociálně vnímavého cestopisu po Rusku, jehož rozkvět patří do období ruského sentimentalismu (nejznámější je Radiščevova Cesta z Petrohradu do Moskvy). Jenomže Radiščeva i nejznámější mýty, které váží k větším městům bývalého svazu, Rusové znají. Geografický přístup k literatuře se v dnešním Rusku snaží na různých úrovních oživit mnozí, viz například aktivity moskevského klubu Igora Sida (www.liter.net), metodologie se liší, Petr Vajl tedy dávno není průkopníkem.

Recenzent Gleb Šulpakov upozorňuje na nepříjemné vyznění poslední Vajlovy knihy, například cituje jeho větu: "Tuto zemi můžete milovat, ale vážit si jí nelze." Šulpakov autora dokonce obviňuje z pamfletičnosti, domnívá se, že Vajl směřuje od esejistiky ke k zjednodušování, zkracování textů, k publicistice. Snad je to vlivem rozhlasové práce, snad ohledy na požadavky literárního středního proudu. Petr Vajl, který ve své době zachytil a dokázal jasně a obrazně popsat spodní proudy v nové ruské literatuře, se zdá být na chvíli ztracen či unaven.