Ladislav Nagy: Nedávno jste se přestěhoval do USA. Rozhodl jste se pro tento krok náhle? Co vás k němu vedlo?
Irvine Welsh: Byla to kombinace několika faktorů, osobních i pracovních. Taky jsem měl dojem, že v Londýně trochu zabředávám do rutiny a že prostě potřebuji nějakou změnu. Navíc žít v současném okamžiku v Americe je velice zajímavé, a to z nejrůznějších důvodů. Zdá se mi, že Amerika stojí v současné době na křižovatce, a pokud se vydá tou nesprávnou cestou, jsme všichni v řiti.

Ladislav Nagy: Světové popularity jste dosáhl knihami, v nichž se vám podařilo zachytit atmosféru určitého místa, konkrétní sociální skupiny. Je pro vás Chicago výzvou pustit se do něčeho jiného? Budete psát o Americe?
Irvine Welsh: Sloupek, který píšu pravidelně do listu Daily Telegraph, je specificky o Americe. Nechci psát přímo o invazi do Iráku nebo americké politice jako takové, i když je samozřejmě nemožné se tomu vyhnout. Mám ale pocit, že o tom se píše někde jinde - ať se to člověku líbí či nikoli -, a já bych do toho chtěl vnést úplně odlišnou sensibilitu, chci se zaměřit na to, co dělají obyčejní lidé a jaký pocit mají z dění kolem sebe. Co se týče mých románů, přesun do Ameriky jistě bude mít vliv na to, co píšu, ovšem je jasné, že bude nějakou dobu trvat, než to vykrystalizuje. Učím zde několik kurzů tvůrčího psaní a musím říct, že studenti mi přinášejí značnou dávku inspirace.

Ladislav Nagy: Prokázal jste, že máte velmi citlivé oko a ucho pro věci kolem sebe. Jak byste popsal současnou atmosféru ve Spojených státech?
Irvine Welsh: Přál bych si, aby lidé v Británii, zejména z komunity, ve které se pohybuji, mohli v Americe strávit nějaký čas a setkat se s lidmi, s nimiž zde žiji a pracuji já. Myslím, že do naší kultury se vplížil jakýsi zabedněný anti-amerikanismus.
Je třeba mít na paměti, že vojáky do Iráku vyslal nikoli americký národ, ale vláda, které jde jen o ropu, vedená na prestižní konzervativní univerzitě vystudovaným bohatým frackem, který využil svých rodinných známostí, aby se vyhnul službě ve Vietnamu. A v mnoha částech světa nyní panuje podobný odpor vůči Britům, a to v reakci na chování naší vlády, která se chová jako loutky. Přitom většina lidí v Británii je proti válce. Britové, kteří by přijeli do Spojených států, by zde našli spoustu lidí, kteří by byli proti válce, stejně jako lidi, kteří válku "podporují", ovšem činí tak s úžasnou erudicí a přehledem.
Americká média jsou nechutná: jednostranná propaganda jak ve vysílané, tak tištěné podobě je tak extrémní, až mi to přijde jako vážná hrozba pro demokracii. Dávno předtím, než jsem se do Ameriky přestěhoval, jsem četl v Daily Telegraphu článek Normana Mailera, ve kterém tvrdil, že si dokáže představit v USA totalitní stát. Tehdy mi to přišlo jako klišé, projev paranoie, teď aspoň vidím, že to možné skutečně je.

Ladislav Nagy: Ve svých novinových sloupcích píšete jiným jazykem než jaký používáte v knihách? Lze tento rozdíl mezi více jazykovými vrstvami přirovnat k sociálním nebo k regionálním rozdílům?
Irvine Welsh: Své sloupky píšu spisovnou, standardní angličtinou. To je skvělý jazyk pro žurnalismus: imperialisticky exaktní, trochu anální, taky trochu nudný, ale jako stvořený pro sdělení informací a instrukcí ve službách impéria! Co se týče románů, pohledu na sociální skupiny a kultury, má tento jazyk mnohem omezenější uplatnění, prostě nejede. Je to jazyk, kterým lidé nemluví ve filmech, v televizi ani ve skutečném životě. Proč se jej tedy drží v knihách? Psaní by mělo odrážet obrovskou pluralitu různých současných kultur. Jazyk je živý a neustále se vyvíjí. Spisovatelé přece nemají být nějací podělaní kurátoři.

Ladislav Nagy: Vaší asi nejslavnější knihou byl Trainspotting. Kritika také hodně chválila vaši předposlední knihu Glue (Lepidlo), přičemž se zdůrazňovalo, že vaše psaní nabralo zcela jiný směr. Nicméně ve svém posledním románu Porno jste se vrátil k Trainspottingu. Stýskalo se vám po těch postavách? Co vás vedlo k návratu?
Irvine Welsh: Ve své poslední knize jsem se vrátil k postavám prvního románu, ale ne ke stejným tématům. Jediný důvod, proč jsem postavy znovu použil, bylo to, že jsem k nim měl určitý vztah a chtěl jsem je znovu poznat. Taky jsem cítil, že v příběhu, který jsem chtěl vyprávět, jednoduše fungovaly. Glue je v tomto směru úplně jiná kniha, ale já chci, aby se mé knihy od sebe navzájem lišily. Společný mají akorát jazyk a určitý cit pro místo. Některé jsou fantazie, jiné realistické. Ale témata mají různá.

Ladislav Nagy: V knihách jako Trainspotting, Acid House a dalších jste předestřel svět, který je do značné míry ovládán mocenskými vztahy. Změnil se váš pohled nějak s nástupem internetu nebo situací po 11. září 2001?
Irvine Welsh: Od té doby, co jsem poznal americká média, jsem mnohem větším příznivcem internetu. Je to trochu ironie, ale svým přeháněním a monolitičností americká média doslova přivádějí lidi k alternativním internetovým stránkám jako zdrojům zpráv a informací. Učím několik kurzů na fakultě svobodných umění a musím říct, že jsem překvapen počtem lidí - v žádném případě extremistů -, kteří zde jednoduše už naprosto nedůvěřují médiím, že by poskytovala přesné, nezaujaté zprávy. V Británii lze sice politickou pozici tisku taky snadno identifikovat, nicméně aspoň zprávy samotné nejsou tak zatíženy zaujatými komentáři jako zde. William Burroughs se hodně zajímal o moc a její zneužití. Jsem si jist, že by byl naprosto zděšen, kdyby viděl, jak naprosto bezuzdně je moc zneužívána právě teď, aby byla uspokojena malá skupina lidí, kteří už stejně mají všechno, co chtějí. Nakonec vždyť přece ani George W. Bush nepotřebuje iráckou ropu, aby jeho děti mohli vystudovat vysokou školu.