Životní příběhy Evropanů narozených v roce 1927 pojí několik zásadních historických zvratů: bylo jim dvanáct, když vypukla válka, takže ještě stačili vědomě zachytit zkušenost předválečného života. Jejich dospívání bylo poznamenáno válkou, ale například totální nasazení či – v případě Čechů – uzavření vysokých škol se jich osobně nedotklo. Jejich vstup do dospělého života se překrýval se zahájením poválečné obnovy zničených zemí, a tak opojení z okamžiku, kdy se konečně mohli postavit na vlastní nohy, splývalo pro tyto osmnáctileté se společenským ovzduším plným nadšení a nadějí do budoucna. Zákonitě následovala kocovina, ale zde se evropské osudy dělí. Bezprostřední příčina zklamání i čas, kdy k němu došlo, se už liší podle místa bydliště. Vzpomínky této generace jsou – už jen vzhledem k těmto vnějším historickým okolnostem – zárukou napínavého čtení. To platí i o pamětech Hanse Krijta.

Hanse Krijta (1927–2011) po dětství a mládí stráveném v Zaandamu, tradičně „rudém“ průmyslovém městečku jen několik kilometrů severně od Amsterodamu, osud po válce zavál do Československa. Nejprve v květnu 1947 na krátkou návštěvu této – Holanďanům velmi vzdálené – zemičky ke známému, kterého získal svérázným způsobem koncem války. Při balení ampulek s chuťovou esencí pro místní firmu (početná rodina Krijtových si tak přivydělávala na živobytí) vložil Krijt do několika balíčků lístek se svým jménem a adresou, načež mu odepsal mladík z Hradce Králové a brzy následovalo pozvání. Když se pak v roce 1947 dostavila nizozemská varianta poválečné deziluze v podobě vojenského zásahu v nynější Indonésii (tato nizozemská kolonie usilovala po válce o samostatnost) a mladí branci, sotva se stačili vzpamatovat z války, byli houfně vysíláni do boje, rozhodl se vojín Hans Krijt ještě před naloděním pro dezerci. Jako útočiště si zvolil už známé Československo, protože Benešova vláda hned v létě 1947 nizozemské akce odsoudila, což byla záruka, že tato země dezertéry, kterým doma hrozilo sedm a půl roku vězení, nevydá. Krijt vyčkal vyřízení československého víza v Belgii. Tam ho zastihl Únor 1948 a americký přítel se pro něj narychlo pokusil zařídit vízum do USA, ale neuspěl. A tak Hans Krijt nakonec dorazil v dubnu 1948 do Prahy. Pokračování (vzpomínky končí Sametovou revolucí) známe v hrubých rysech z vyprávění rodičů i z vlastní zkušenosti.

Rozdíl je v tom, že pozice dezertéra bez státní příslušnosti byla nejasná. Hned v druhém roce pobytu si ho na východočeském statku, kde pracuje, vyhledá StB a šest týdnů ho za drsných podmínek drží v cele v Bartolomějské, aby ho na závěr přiměla ke spolupráci – má informovat o svých kontaktech s cizinci. Při líčení výslechů (i později, v 70. letech) velmi silně působí Krijtova naprostá upřímnost. Rozlišuje totiž přesně mezi tím, co řekl, a tím, co měl raději říct, ale co ho napadlo až dodatečně, tedy pozdě. Nesnaží se nám namluvit, že v takové situaci sype z rukávu duchaplnosti a má tak nad vyšetřovatelem jasnou převahu.

Jinak nepřestává doufat, že se časem bude moct vrátit do Holandska, a tak se dlouho brání zakořenění v nové zemi. Tak například ke sňatku s nederlandistkou Olgou v roce 1956 se rozhodne až v okamžiku, kdy z holandského novinového výstřižku od bratra vyplyne, že dezerce není promlčena a že případní navrátilci budou znovu povoláni na vojnu.

Radikální a smělý čin jako by dvacetiletého mladíka vyčerpal a trvale ochromil. Jeho život po dezerci připomíná cestu minovým polem. Mladý Holanďan se v nové zemi uchyluje k postoji nezúčastněného pozorovatele a přes četná osobní přátelství se nepřestává cítit cize. Vystuduje sice dokumentaristiku na FAMU, později pracuje v televizi, hojně tlumočí a překládá, ale k tomu všemu se většinou dostane jaksi mimochodem, průbojnost či ctižádost jako by mu byla cizí, v jeho vyprávění převládá nejistota a neustálé relativizování vlastních schopností. Příznačná je situace v polovině šedesátých let, kdy se pokusí znovu získat nizozemské občanství. Prostřednictvím bratra Chrise se informuje na ministerstvu obrany, načež dostane zprávu, že dezerce je promlčena. Hans Krijt si klade v té souvislosti celou řadu otázek: „V kterém roce k promlčení došlo, nebylo z dopisu jasné. A nevím to dosud. Nedostal bych už po deseti letech, tedy v roce 1958, tutéž zprávu? Proč jsem tehdy nenapsal na ministerstvo sám? Proč jsem do toho pořád zatahoval Chrise? Nejspíš jsem vycházel z toho, že dezertér se nemůže jen tak obrátit na ministra nebo ministerstvo. Od příjezdu do Československa jsem se zřejmě choval stále pokorněji.“

Podvakrát, v roce 1966 a po Srpnu 1968 se pokusí znovu uchytit v Holandsku, ale po dvacetiletém pobytu v cizině to není jen tak. Rodina se nakonec v srpnu 1969 rozhodne pro návrat do Prahy, kde aspoň mají byt a Olga Krijtová práci na filozofické fakultě. Návrat do televize pro Hanse Krijta však nepřichází v úvahu, a tak se za normalizace živí překládáním. Příznivá změna proti minulosti je, že má od roku 1969 opět nizozemský pas, a tak může pravidelně zajíždět do Holandska. Složitost celé situace dokresluje drobná zmínka o milovaném starším bratru („druhém otci“) Chrisovi, jehož prosovětským postojem neotřese ani okupace Československa.

Se skromností sobě vlastní Hans Krijt během nedávné prezentace na České ambasádě v Haagu zdůraznil, že více než o osobní zpověď mu šlo o to, aby se v Holandsku prohloubila znalost o Československu. Proto své vzpomínky – kromě dopisů, úryvků z deníku apod. – prokládá i novinovými články a stručnými výklady důležitých politických událostí či charakteristikami politiků. Pro Čecha jsou tyto pasáže méně zajímavé, zvlášť pokud se týkají nedávné minulosti. To platí o závěrečných kapitolách, které – jak Hans Krijt při prezentaci přiznal – vznikaly v časové tísni a omezují se převážně na rekapitulaci politických událostí (které navíc máme většinou ještě sami v paměti). Stinnou stránkou je velmi odbytá redakce, která nechala v textu nejednu tiskovou chybu, také jména (zejména křestní) a data je nutné ověřovat jinde. Podobná publikace by si určitě zasloužila jmenný rejstřík, možná i soupis českých knih uváděných v textu (s jasným označením, které z nich jsou přeloženy do nizozemštiny a pod jakým titulem).

Přesto by Hans Krijt rozhodně měl vydat českou variantu pamětí s důrazem na svůj osobní život na pomezí dvou kultur. Jasně se to projevilo na zmíněné prezentaci v Haagu při vystoupení historika Hanse Rennera, posrpnového emigranta působícího na univerzitě v severonizozemském Groningenu. Ten celou složitost Krijtova životního osudu zredukoval na „volbu mezi svobodou v Holandsku a stalinismem v Československu“ (s podtónem: „kdo za něco stál, ten sbalil kufry“). Zdá se, že opravdu vědeckého zhodnocení tohoto období, nezabarveného osobními emocemi, se dočkáme až od příštích generací. Ale právě budoucí historikové by měli mít k dispozici co nejvíce takových osobních svědectví. Jinak hrozí nebezpečí, že primitivní, černobílý pohled převládne.

Post sciptum
Hans Krijt zemřel 12. 3. 2011.