O tom, že je klimatická změna skutečností, dnes už v podstatě nikdo (včetně někdejších popíračů) nepochybuje. Rovněž mezi odbornou veřejností panuje celkem jednoznačná shoda, že na současné bezprecedentní situaci se významně podílí člověk. Ochota podnikat kroky, jež by tempo klimatické změny zpomalily a umožnily předejít nejkatastrofičtějším scénářům, přesto není podle mnohých ani zdaleka dostatečná, a to nejen na politické, nýbrž i na individuální úrovni. Ačkoli výzkumy naznačují, že výrazné procento dotazovaných změnu klimatu pokládá za jednu z největších hrozeb jednadvacátého století, opatření, jež by ji mohla odvrátit, se často velké podpoře veřejnosti netěší. Proč tomu tak je? V čem se klimatická změna liší od jiných hrozeb, například terorismu? Proč se o ní nemluví stylem, jenž by odpovídal její závažnosti a celospolečenským dopadům? V čem spočívá její schopnost štěpit společnost? A co by se pro změnu neblahé situace dalo udělat? V knize Ani na to nemyslete (Don’t Even Think About It, 2014) s podtitulem Proč náš mozek ignoruje změnu klimatu po tom pátrá britský odborník na komunikaci, environmentální aktivista a spisovatel George Marshall (nar. 1964).

Hledání odpovědí na výše položené otázky Marshall pojal trochu jako válečný reportér, neboť se rozhodl vystoupit ze své sociální bubliny a vedle svých názorových souputníků se vypravil i za těmi, kteří stojí na opačné straně barikády. Výsledkem je více než čtyřicet relativně krátkých, nicméně poměrně sevřených kapitol, jež zodpovídají dílčí otázky a z nichž se postupně vynořuje ucelenější obrázek. Konkrétněji řečeno autor nějaký čas pobyl například s příznivci konzervativního hnutí Tea Party, kteří se vůči změně klimatu a klimatické politice staví značně odmítavě, neboť ji chápou jako ohrožení svobody a hodnot, jež zastávají. Pro Marshalla bylo setkání v mnohém přínosné, ale odjížděl z něj poněkud zmatený a kladl si otázku: „Co je vedlo k tomu, že odmítají právě ten problém, který více než cokoli jiného skutečně ohrožuje vše, co je pro ně důležité: rodinu, majetek, svobodu, jejich milovanou zemi i vše Bohem stvořené?“ Odpověď podle něj nespočívá v pocitu, že je změna klimatu daleko nebo že je neřešitelná, depresivní a nahání strach. „Odpověď musí ležet jinde – nikoli v problému samotném, ale v tom, jak o něm hovoříme.“ Tento motiv se pak proplétá víceméně celou knihou.

Neviditelné téma
V čem se tedy klimatická změna liší od jiných hrozeb a proč na ni nejsme schopni adekvátně reagovat? Podle autora je do značné míry na vině evoluce, respektive naše kognitivní nastavení. Změna klimatu „má parametry, na které přirozeně reagujeme jen velmi vlažně. Je to komplexní, neobvyklé, pomalé, neviditelné a mezigenerační téma. Obsahuje nejproblematičtější možnou kombinaci nákladů a zisků: vyžaduje jistotu krátkodobých ztrát proto, aby se zabránilo nejistým dlouhodobým ztrátám“. (Toto tvrzení je třeba brát rezervovaně, protože klimatická změna neviditelná dávno není a na vlastní kůži ji zakoušíme všichni. A nemusí jít pouze o růst průměrných teplot. Stačí zmínit kůrovcové kalamity, prohlubující se sucha nebo četnější extrémní klimatické jevy.)

Problémů s klimatickou změnou a jejím řešením je ovšem mnohem víc: převrací některá hluboce zažitá přesvědčení, nemá jednoznačného pachatele, proti němuž bychom mohli bojovat (podílí se na ní de facto každý z nás, nelze proto čerpat z osvědčeného „my versus oni“) a je „výjimečně multivalentní“ a otevřená interpretacím. „Velice snadno podléhá naší vrozené schopnosti vybírat či upravovat informace tak, že v důsledku potvrdí naše předem zastávané domněnky – prostřednictvím mechanismu zkreslené asimilace a potvrzovacího zkreslení.“ To je také důvod, proč podle Marshalla není řešením předkládat lidem stále přesnější a přesvědčivější fakta dokládající klimatickou změnu a související hrozby, jak to dělají někteří vědci. Jediným řešením je změnit způsob, jakým o změně klimatu mluvíme, a zasadit ji do narativu, jemuž náš mozek porozumí. Jako jeden z možných inspirační zdrojů předkládá Marshall náboženství, což může být samozřejmě kontraproduktivní, neboť to svádí k různým dezinterpretacím (například, že víra v klimatickou změnu je „vírou“ neopírající se o důkazy – není). Autor má spíše na mysli čerpání z jeho [náboženství] „zkušeností s vytvářením metod, jak udržet sociálně zastávané přesvědčení. Neznamená to, že by změna klimatu byla náboženstvím, stejně jako jím není víra v právo na osobní svobody, vyrovnaný rozpočet nebo silnou armádu“.

„Všichni umřete!“
Téma, jež si George Marshall zvolil, rozhodně není jednoduché, a odpovědi, jež v Ani na to nemyslete nabízí, v žádném případě nejsou definitivní a s mnohými by se dalo polemizovat (což není výtka, o tom věda je). Ukazují však směr, kudy se ubírat a jak vlastně k celé problematice přistupovat po komunikační stránce. To také napovídá, komu je kniha určena. Ačkoli bude nepochybně přínosná pro každého zájemce o problematiku klimatické změny, největší užitek z ní budou mít ti, kteří o změně klimatu a jejích dopadech mluví s širokou veřejností. Najdou v ní totiž mnoho tipů, jak svou komunikaci upravit a jakých obvyklých chyb se vyvarovat („Všichni umřete!“). Klíčové je, že se autor snaží popsat psychologické jevy, jež za ignorováním klimatické hrozby stojí, neboť bez pochopení, v čem problém spočívá, by bylo v podstatě nemožné nalézt řešení. Naopak čtenářům, kteří na změnu klimatu nevěří (těch už dnes asi mnoho nebude) nebo ji pokládají za neřešitelnou či nehodnou řešení, protože se díky technologickému vývoji vyřeší sama, text patrně mnoho nedá a spíše je utvrdí v jejich názorech.

Celkově knize neprospívá jistá roztříštěnost. Jak bylo uvedeno výše, jednotlivé kapitoly jsou sice samy o sobě poměrně sevřené a soustřeďují se na konkrétní otázky, nicméně logická provázanost, která by usnadňovala čtení a prohlubovala chápání problému, se občas ztrácí. Čtenář tak zakouší pocit, že je zasypáván hromadami zajímavých faktů, ale po dočtení jedné kapitoly dost možná nebude vědět, o čem bylo několik předchozích. Autor si to nepochybně uvědomoval, a i proto text proložil dvěma kapitolami shrnujícími dosavadní poznatky. Nechybí ani závěrečná sumarizace, leč i přesto je závěr lehce rozpačitý a nejsem si jistý, jak silnou stopu ve čtenáři zanechá.

Což však neznamená, že by kniha nestála za čtení. Rozhodně stojí a na aktuálnosti jí neubírá ani skutečnost, že originál vyšel už před osmi lety, a tím pádem nezohledňuje vývoj posledních let (Trump, šestá hodnotící zpráva IPCC, koronavirus či spory o ekologičnost elektromobilů a leccos dalšího). K zamyšlení toho ale i tak nabízí víc než dost.