Jan Krajhanzl (nar. 1978), zakladatel a ředitel Institutu 2050, přednáší na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Vydal mimo jiné knihu Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí a je také spoluautorem reprezentativní studie Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí. S nabídkou rozhovoru jsme ho oslovili zejména proto, že dokáže poskytnout odborný vhled do široké problematiky změny klimatu a své názory opírá i četbu knih, které mohou být v tomto směru cennou inspirací.

iLiteratura: Váš tým se zabývá tím, jak česká veřejnost vnímá otázky související s ochranou přírody a životního prostředí, přičemž se samozřejmě věnujete i změně klimatu. Z vašich průzkumů veřejného mínění vyplývá, že popírání klimatu je dnes především menšinovou záležitostí. Mě by ale zajímalo, zda máme v České republice dobré zdroje informací o klimatických změnách. Než se dostaneme k literatuře, ráda bych se zaměřila na média. Je podle vás klimatická krize v médiích dobře komunikovaná?
Jan Krajhanzl: Především je nutné říct, že klimatická změna je velmi složité, komplexní téma. Lidé, kteří chtějí zasvěceně psát o změně klimatu, by potřebovali vědět nejen hodně z klimatologie, ale také z ekonomiky, energetiky či mezinárodních vztahů. Dále by se měli orientovat v sociologických, psychologických a komunikačních aspektech této problematiky, což je oblast, kterou se zabývám i já. Na to všechno je potřeba přečíst stohy knih. Jenomže redakce médií dnes mají na celou environmentální oblast velmi malé personální kapacity a například v České republice máme pouze dva specializované klimatické redaktory. Zároveň u nás neexistuje ani žádný vysokoškolský obor, který by připravoval studenty na řešení aktuálních klimatických témat, třeba na to, jak snižovat emise skleníkových plynů. Takže je pochopitelné, že je pro média náročné se tímto tématem zabývat. To se bohužel často projevuje jistou nahodilostí a povrchností jednotlivých článků, a celkově tak v psaní o problémech klimatu za ostatními zeměmi zaostáváme.

iLiteratura: Není problém i to, že na rozdíl od velkých světových médií u nás většinou neexistuje přímo rubrika věnovaná změně klimatu? Pokud se nepletu, tak tuto rubriku mají snad pouze Seznam zprávy a ostatní média klima řadí do rubriky Věda.
Jan Krajhanzl: To podrobně nesleduji, každopádně například Český rozhlas má od léta speciální pozici klimatického redaktora. Ale to je opravdu výjimka. Nicméně ve hře je ještě druhý faktor. Tím, že se jedná o problém přítomný dnes a denně, protože každý den dává smysl mluvit o klimatické změně, stává se z toho něco, o čem se pak mnohdy nepíše vůbec. Nejedná se o téma srovnatelné s nějakou aktuální koaliční roztržkou nebo havárií, která musí být ihned v novinách komentovaná. U klimatické změny sice rostou rizika i škody, ale můžete o tom psát každý den, a tím pádem je to téma mnohem těžší prosadit. Klíčové je tedy hledat ty správné aktualizační momenty, jež budou důvodem, proč o klimatu v médiích referovat častěji.

Mluvit o ochraně klimatu jako o příležitosti

iLiteratura: Myslíte si, že literatura zastává v tomto ohledu výhodnější pozici?
Jan Krajhanzl: Je otázka, kolik lidí ještě dnes doopravdy čte nějaké rozsáhlejší a odborně laděné monografie. Mně přijde čtenářsky nejdostupnější projekt týmu Fakta o klimatu, který na své webové stránce přehledně publikuje data a všechny důležité informace o klimatické změně, navíc v graficky atraktivní podobě. Výborně mají zpracované například grafy o rostoucí průměrné teplotě v ČR za posledních šedesát let, díky čemuž vidíme, že se naše země otepluje rychleji než většina světa.

iLiteratura: V médiích i literatuře jsou často informace o změně klimatu podávány poměrně apokalypticky – jako příklad můžeme uvést knihu Neobyvatelná země Davida Wallace-Wellse z edice Klimax nakladatelství Host. Jaká by měla být podle vás komunikační strategie týkající se klimatické krize, ať už v beletrii, nebo v non-fiction?
Jan Krajhanzl: Existuje rozsáhlý korpus psychologických a sociologických experimentů, které ukazují, že lidé mají tendenci se uzavírat před zprávami, které mluví o hrozbách, jednoduše proto, že nemají po ruce jednoduché řešení. Vzpomeňme si, kolik lidí zpochybňovalo covid, protože neexistoval jednoduchý způsob, jak se proti němu chránit. Klimatická krize je v tomto ohledu ještě mnohem vzdálenější, abstraktnější a neexistuje jednoduchý recept, jak s ní bojovat. Petr Daniš ve své knize Klima je příležitost, jedné z nejzajímavějších knih týkajících se problematiky klimatu, jež u nás v posledních letech vyšla, uvádí, že „obavy tento svět nezachrání“. Musíme o ochraně klimatu začít mluvit jako o příležitosti – ať už jako o příležitosti pro regiony, opomíjené skupiny obyvatel, nebo třeba pro firmy, jež jsou připraveny podnikat udržitelně. To je myslím ten přístup, který dokáže mnohem snadněji přizvat veřejnost ke spolupráci, spíš než tradičně opakované historky o katastrofách.

Bezvýchodnost je často jen domnělá

iLiteratura: Je problematika klimatické krize vůbec umělecky uchopitelná?
Jan Krajhanzl: Mám pocit, že v rámci uměleckého zpracování této problematiky vzniká určité dilema. Většině z nás se pravděpodobně předem ježí chlupy z nějaké prvoplánové agitace a přehlídky stereotypů, například ze všech příběhů typu statečný aktivista, prohnilí uhlobaroni a pasivní veřejnost. Nejsem si ani jistý, zda tohle můžeme nazývat literaturou, to je podle mě spíš propaganda. Dalším problémem je ale fakt, že autorky a autoři často jednoduše ventilují své pocity úzkosti a deprese, aniž by doopravdy znali nějaká fakta. Tato bezvýchodnost přitom může být často pouze domnělá a zbytečně v lidech prohlubuje pocit beznaděje. Z veřejné debaty týkající se ochrany klimatu mám pocit, že se skoro nic neděje, že se skoro nic ještě nepodařilo a že to ani možná nemáme šanci zvládnout. Pokud se ale podíváme do zákulisí, vidíme, že řada věcí už se podařila, že došlo k významným posunům, že v západním světě probíhá snižování emisí, že existují jasné závazky do příštích let a že neustále přibývají technologie a politická opatření, které nám mohou pomoci dekarbonizovat svět. A tyto postupy doopravdy přinášejí ovoce, protože už jsme se například zvládli vyhnout tomu nejčernějšímu scénáři, jenž ještě před několika lety modeloval jako jeden ze scénářů Mezivládní panel pro klimatickou změnu.

iLiteratura: V rámci jedné z epizod iLiPodcastu jsme se zabývali mimo jiné knihou Tehdy jsme žili v letní zemi a řešili jsme problematiku generačního střetu, která se promítá i do mnoha dalších knih věnujících se klimatické změně. Představují generační rozdíly v otázce klimatické krize opravdu problém, nebo se opět jedná o nějaký stereotyp a předsudek?
Jan Krajhanzl: Při pohledu na konkrétní data není důvod vysvětlovat rozdílné názory v otázce klimatu jako výsledek generačního střetu. Data rozhodně nepotvrzují, že všichni mladí lidé chtějí řešit klima a všichni staří se této problematice naopak snaží vyvarovat. Rozdíly mezi generacemi rozhodně nejsou nějak výrazné. A jsem přesvědčený, že pokud se někdo snaží v literatuře budovat příběhy na tomto generačním střetu, tak je to v konečném důsledku pro ochranu klimatu špatné. Potřebujeme generační skupiny spíše propojovat, hledat společnou řeč, hodnoty a vzájemný respekt, nikoliv je rozdělovat.

iLiteratura: Jak by tedy měla vypadat lepší, správná prezentace klimatu v umění?
Jan Krajhanzl: Ukazuje se, že ukazovat změnu klimatu jako přirozenou součást našeho života je pro komunikaci tématu cennější, než vytvářet a priori klimatická díla. Klimatickou linku je například možné zasadit do detektivky nebo vztahového románu jako jedno z mnoha témat, jež román obsahuje. Klima by se mělo objevovat jako přirozená součást života, na niž hrdinové reagují. Nemusí to nutně být hned hurikán jako v Tehdy jsme žili v letní zemi, ale třeba to, že některá z románových postav buď chce, nebo je donucena změnit práci. Tento přístup nejlépe ukazuje reálný svět, protože ten se mění. Klimatické tituly přesvědčují ty přesvědčené. Aby povědomí o změně klimatu prorůstalo i běžnou beletrií a obecně kulturou, je zapotřebí, aby příběhy čtenáře ujišťovaly o tom, že má smysl se snažit a že můžeme tento problém společnými silami posouvat k nějakému řešení. To funguje mnohem lépe než šíření nekonečného pocitu zmaru a beznaděje.

Dostat klima do literatury jako dílčí téma

iLiteratura: Myslíte si, že by obecnému povědomí o klimatu pomohlo vytvoření ekologické literární ceny, kterou mají třeba ve Francii?
Jan Krajhanzl: Upřímně mám pocit, že v otázce klimatu nemáme moc času a spolu s mými kolegy se snažíme hledat tzv. pákové body, díky nimž budeme mít možnost dát věci co nejvíc do pohybu. Proto si myslím, že potřebujeme primárně mnohem konkrétnější a praktičtější komunikaci o jednotlivých tématech ve veřejném prostoru – například nabídnout konkrétní kroky, díky nimž nebude Česká republika do budoucna v přepočtu na obyvatele jedním z největších producentů skleníkových plynů na světě. Takže je spíš na místě měnit způsob komunikace o těchto tématech. Proti literární ceně jako takové samozřejmě nic nenamítám, ale je to pro mě spíš taková třešnička na dortu. Opravdu nemám pocit, že by literární ocenění mělo příliš velký dopad, a bojím se, že by oceňovalo převážně primárně klimatická díla. Mnohem důležitější než jedno dobré klimatické dílo je dostat klima jako dílčí téma do většího počtu románů. To je ta pravá výzva.

iLiteratura: Máte nějaké konkrétní tipy na zajímavé knihy o změně klimatu z oblasti non-fiction?
Jan Krajhanzl: Určitě bych znovu vyzdvihl knihu Petra Daniše Klima je příležitost. Myslím si, že tak dobrá kniha s tak podrobným exkurzem do toho, co můžeme dělat, abychom klimatickou krizi zvládli, na české literární scéně ještě nevyšla. Je opravdu unikátně přehledná, navíc se velmi hezky čte. Koho by víc zajímala témata, jimiž se zabýváme v Institutu 2050, tomu bych doporučil knihy, na jejichž českých vydáních jsme se podíleli: první z nich je kniha od George Marshalla Ani na to nemyslete, jež popisuje, proč je pro nás psychologicky těžké reagovat na tak vzdálený, neviditelný a pomalu se vyvíjející problém a co můžeme dělat pro to, abychom ho lidem pomohli tyhle věci vnímat. Druhou je kniha amerického profesora Andrewa Hoffmana Jak kultura utváří diskuzi o klimatické změně. Podle ní je zásadní nevést kulturní války o klima, protože to může být ve výsledku naprostým zabijákem tohoto tématu, jak už to ostatně pozorují mnoho posledních let ve Spojených státech. Je třeba naopak usilovat o hledání společných hodnot mezi jednotlivými skupinami a na těchto hodnotách poté budovat ochranu klimatu. Jedině tak lze totiž oslovit nové skupiny, nepřesvědčovat jen přesvědčené a budovat ochranu klimatu jako celospolečenský projekt. Koneckonců se jedná o celospolečenskou transformaci srovnatelnou například se zrušením otrokářství nebo průmyslovou revolucí. Je potřeba vybudovat společný konsensus, jaký máme třeba ohledně povinné školní docházky.

iLiteratura: Měl byste nějaké klimatické doporučení i v oblasti beletrie?
Jan Krajhanzl: Rád bych doporučil skvělou knihu z dětské literatury, a to Tobiáš Lolness od francouzského autora Timothéeho de Fombelle. Jedná se o nádherné zpracování klimatické změny skrz metaforu stromu. Kniha vypráví příběh o malých postavách žijících na jednom velkém kmenu. Jeden z nich, vědec, si povšimne, že brouci, neustále hloubící chodbičky do kmene stromu, způsobují schnutí a následnou ztrátu listoví, čímž postavy přicházejí o drahocenný stín. Snaží se na tento problém upozornit a dostává se do střetu s hlavní negativní postavou příběhu, velkým podnikatelem, pro které jsou tito brouci součástí „byznysu“ – ten nakonec vykonstruuje politický proces a vědec musí odejít do vyhnanství ke kořenům stromu. Příběh sleduje vědcova syna Tobiáše, jenž se snaží vše pochopit. Rozhodně se nejedná o nic naivního a dětinského, ale o román představující základní lidské hodnoty a vztahy. Podle mě jde o prvotřídní dětskou literaturu a vřele knihu doporučuji.

Klimatické krizi a její prezentaci v literatuře se věnuje také jedna z epizod druhé série iLiPodcastu. Pod hřbety knih s názvem Literatura klimatické krize.