Když pětičlenná porota cen Muriel vybírala nominace v kategorii nejlepší krátký komiks, neměla tušení, jak špatně na tom Albrecht Smuten, autor komiksových stripů sebraných v drobné knize Kapitán Chemo, je. Nominace byly zveřejněny ve čtvrtek 30. ledna a v neděli už se objevily první zprávy, že Albrecht Smuten, vlastním jménem Vratislav Šmelhaus, v sobotu 1. února zemřel; bylo mu 41 let. Podlehl leukémii, s níž bojoval i prostřednictvím stripů Kapitán Chemo.

Smuten své stripy zprvu publikoval na internetu, v roce 2019 vyšly poprvé knižně – tehdy to byla jeho první série o dvou filozofujících kočkách Pac & Pussy, která se dočkala ještě pokračování. Následně Smuten zahájil novou sérii s podstatně drsnějším humorem nazvanou Terapie masem (také se dočkala dvou svazků) a v loňském roce, kdy už bojoval s leukémií, mu vyšly hned dva tituly: Kokoti z reklamky ironizující profesi, kterou se Smuten po většinu svého života živil, a Kapitán Chemo, který sleduje průběh léčby leukémie.

Kreslířský posun

Smutenovy stripy jsou vždy čtyřobrázkové, všechny nevelké knihy tak mají čtvercový formát. Při jejich zpětném pročítání je patrný značný kreslířský posun – jestliže se kočky Pac a Pussy vyznačovaly velmi jednoduchou linkou, v pozdějších stripech už je znát, že Smuten svou černobílou karikaturní kresbu vypiloval do suverénní a sebevědomé podoby a nedělají mu problém rozdílné lidské tváře, používání inverzního zobrazení nebo narušování zmíněného čtyřobrázkového schématu.

Po kresebné stránce nelze ani Kapitánu Chemo nic vytknout: hlavní hrdina má podobu trochu rozjíveného králíka, který působí převážně energicky; a namíchnutě, že musí bojovat s těžkou nemocí. I jeho rodinka (manželka a malý syn) mají králičí vizáž, jinak se však pohybuje mezi lidmi, byť někteří vypadají trochu jako gorily. Smuten přitom chytře využívá dlouhých králičích uší, aby jimi nenápadně vyjádřil radost nebo skleslost. Jednoduchá černobílá kresba je také energická a výrazná, často doplněná sytým stínováním. Karikuje lékaře a nemocniční personál a samozřejmě své spolupacienty, ale karikatury nikdy nepůsobí výsměšně, jen ve zkratce a výrazné nadsázce zachycují různé lidské typy.

Pointy trpké až mrazivé

Procesem léčby nás autor provází prostřednictvím zásadních i banálnějších obrazů. Vtipně přitom dokáže zachytit jak opatrnost lékařů při sdělování fatální diagnózy, tak nesnesitelné chování pacientů na společném pokoji. Chvílemi je to výklad podstaty onemocnění i forem její léčby, samozřejmě vždy s nějakým pokusem o odlehčení, chvílemi záznam pocitů a drobných konverzací. Smutenovy předchozí stripy občas trpěly tím, čím většina kresleného humoru – někdy byl jejich vtip těžkopádný, někdy se míjel účinkem. Jen část stripů byla opravdu jiskrných a zábavných, což je ale normální – pouze géniové tohoto žánru se v procentech vtipnosti blíží devadesátce. Kapitán Chemo ale absencí vtipu netrpí, protože tíha smrtelné nemoci jej zbavuje nutnosti tlačit humor z každé stránky. Pointy jednotlivých situací jsou častěji trpké a místy až mrazivé („Aspoň že nemám leukémii, že jo?“/ „Že jo?“). Vlastně je to svým způsobem autofikční komiks se snahou o nadhled – ale protože nemoc definitivně neustoupila (byť má závěrečných pár stránek společný název Zotavení), je to nadhled spíše křehký než nějak odvázaný.

Na facebookové stránce terapie masem je poslední záznam s vtipem z 16. ledna, Smuten píše o blížící se druhé transplantaci kostní dřeně. Za dva týdny boj s leukémií prohrál. Kapitán Chemo ukazuje, že český komiks přišel o lepšícího se tvůrce, který se býval mohl posunout od jednoduchých stripů k vážnějším, osobnějším, existenciálnějším tématům, byť by z nich prvek někdy docela ostrého humoru asi nikdy nevyprchal.