Ať se na to podíváme jakkoliv, je jasné, že literatura menšin je v Americe módou. Po afroamerických se o slovo přihlásili autoři hispánského a asijského původu a samozřejmě také tvůrci z menšin dalších, zejména genderových. A tito autoři nejsou vydáváni jen pro dobrý pocit nakladatelů, jsou skutečně čteni a získávají si čím dál početnější publikum. Jistě v tom svou roli má sílící počet čtenářů pocházejících z těchto menšin, ale své hraje i v Evropě již dlouhou dobu známý jev, kdy se čtenáři, diváci či posluchači ze zajištěné střední třídy či rovnou bohatí snobi rádi dojímají nad příběhy těch, kdo na tom jsou o poznání hůře než oni. V té módě se pochopitelně najdou díla skvělá i horší, jen bývá ošemetné ta nekvalitní pranýřovat a část umělecké kritiky vůči nim vykazuje místy vyloženě nekritické předporozumění.

A může-li se někdo vůči takové módě ohradit, musí to být samozřejmě opět příslušník dotyčné menšiny. Už v roce 2001 se přepjaté snaze amerických nakladatelů hledat „autentické“ afroamerické autory vysmál Percival Everett v románu Erasure, kde je černošský spisovatel odmítán jako „málo afroamerický“, nyní se poměry v americké knižní a literární branži chytře i jízlivě zabývá spisovatelka čínského původu R. F. Kuangová, která předtím jako velmi mladá (stále jí je teprve osmadvacet) slavila značné úspěchy v žánru fantasy. Román publikovaný v roce 2023 pod názvem Yellowface odkazujícím k dávné praxi filmařů, když maskovali bílé herce jako Asiaty, přeložila Daniela Orlando neutrálnějším výrazem Nažluto, který však podstatu příběhu vystihuje také docela dobře.

Antihrdinka, nebo oběť?

Jádro příběhu je tragikomické: June Song Haywardová je neúspěšnou spisovatelkou, napsala a v malém nakladatelství vydala první román, kterého si nikdo nevšiml. To její spolužačka z vysoké Athena Liu už má nastartovanou skvělou literární kariéru, k čemuž jí hodně pomáhá to, že je asijského původu a že tento původ tematizuje i ve svých knihách. Obě spolužačky se po čase víceméně náhodně potkají, popijí spolu a skončí u Atheny v jejím luxusním bytě. Tam v pití pokračují a pak se zničehonic Athena udusí soustem pizzy. June se jí snaží pomoci, ale nezvládne to. Než přijede záchranka a policie, objeví na stole rukopis Athenina nového románu a rozhodne se, že jej dokončí. Pilně na něm pracuje, protože šlo stále jen o svého druhu polotovar, dopíše jej a upraví – a vydá pod svým jménem. Respektive pod jménem Juniper Song, protože song může sugerovat nejen píseň, což byl záměr Juniny matky, ale také asijské jméno. A protože román líčí osudy čínských dělníků v britské armádě za první světové války, podstatně prestižnějšímu nakladatelství, které o vydání románu projevilo zájem, přijde vhodnější, aby na obálce stálo právě tohle jméno. Ostatně je vděčné sledovat, jak se nakladatelství snaží nenápadně tvrdit, ale i netvrdit, že jde o autorku asijského původu, přičemž musí opatrně pracovat se skutečnou fádní identitou bělošky.

Román má závratný úspěch, June se ale brzy musí potýkat s podezřením čtenářů i kritiky, že jej ukradla zesnulé Atheně. Nepomůže ani to, když na naléhání nakladatele relativně rychle sepíše novou prózu, tentokrát už sama. Vypůjčí si totiž (jeden jediný!) Athenin odstavec, bohužel již dříve publikovaný – a kolotoč podezření, obvinění a invektiv se roztočí znovu.

June přitom není antihrdinkou. Za prvé je vypravěčkou příběhu, takže vše sledujeme jejíma očima, a i když ji Kuangová nejméně třikrát nechá udělat nepěknou věc, převážnou část děje ji máme tendenci vnímat nejen jako přinejmenším problematickou postavu, ale stejně tak jako i oběť. Sympatie u čtenářů posiluje Junin vyčerpávající nerovný boj s hatery na sociálních sítích i retrospektivy do doby, kdy měla June o literárním světě ještě idealistické představy. Autorka přitom skvěle balancuje na hraně: June a její nakladatelství se racionálně a oprávněně brání nařčením z kulturní apropriace, ale zároveň víme, že June je přinejmenším zčásti literární zlodějka. Kuangové tato situace otevírá možnost, jak potměšile reflektovat podrážděnost některých amerických Asiatů, kteří se nemohou smířit s tím, že o osudech Číňanů píše běloška. June ospravedlňuje svou krádež mimo jiné tím, že Athena také kradla jiným jejich příběhy (dokonce si vypůjčila přímo jeden Junin zážitek), byť možná ne takto přímočaře.

Zejména útoky ze sociálních sítí líčí Kuangová velmi sugestivně a zároveň zábavně: pro June je to v jednu chvíli skutečné peklo, které alespoň zvládá trefně komentovat. Ale zároveň si uvědomuje, že tento nástroj nutně potřebuje k propagaci svých knih i sebe samé, protože u začínajících autorek už to dnes jinak nejde, jak ostatně dobře ví i mnoho českých spisovatelek v čele s Radkou Třeštíkovou. Jakmile tedy „shitstorm“ opadne, June náhle začne trápit nedostatek pozornosti. A samozřejmě platí teze, že i negativní reklama je reklamou: když vyjde najevo, že úvodní odstavec její druhé knihy je opsaný od Atheny a spustí se nový skandál, který užuž vypadá jako zničující, nakladatelství spokojeně ohlásí prudce stoupající prodeje.

Svět paradoxů, příkoří a zklamání

Kuangová, jejíž dosavadní literární kariéra byla podobně rychlá a hvězdná jako u fiktivní Atheny, samozřejmě chytře využívá toho, že ji z kulturní apropriace nikdo obvinit nemůže. A že se může a umí vžít do pocitů obou stran: neúspěšné June, která možná nebude o moc horší spisovatelka než Athena (z žádné knihy není nikdy přesně citováno, takže to nelze posoudit), ale není tou správnou menšinou, na niž je upřena pozornost. Ale třeba také redaktorky asijského původu, která se s June při práci na jejím rukopisu nepohodne. A z nakladatelství ji kvůli tomu (a také protože si na ni June postěžovala) vyhodí. Nejlepší bude nechaz proomluvit samotnou June: „Po vstupu mezi profesionály se najednou psaní stane otázkou pracovní řevnivosti, neprůhledných marketingových rozpočtů a nižších záloh, než jaké berou vaši vrstevníci. […] Čtenáři vnucují svá vlastní očekávání nejen vašemu příběhu, ale i vašim politickým názorům, vaší filosofii, vašemu postoji ke všem etickým otázkám. Výsledným produktem se nestane vaše psaní, ale vy – váš vzhled, vaše duchaplnost, vaše vtipné hlášky a frakční příslušnost v internetových roztržkách. […] Nikoho nezajímají myšlenkové pochody nějaké obyčejné, heterosexuální mladé bělošky z Filadelfie. Prahnou po něčem novém a cizokrajném, po něčem rozmanitém.“

A dále protistranu: „Víš, jaký to je, nabízet knížku a slyšet, že už jednu asijskou spisovatelku mají? Že nemůžou ve stejný sezóně vydat dva menšinový příběhy? […] Tenhle průmysl stojí na našem umlčování, na našem zadupávání, a zasypává prachama bělochy, aby vyráběli naše rasistický karikatury. […] Každou chvíli se někdo zastydí a dá šanci nebělošskýmu umělci a pak celej ten cirkus opěvuje jeho knihu, jako by to bylo jediný menšinový dílo, co kdy existovalo. […] Když pravidla nefungujou pořádně, můžeš se už rovnou nechat vyvízt menšinovým výtahem až úplně nahoru.“ Kuangová tu naráží na fakt, že ačkoliv se o menšinových autorech v USA denně píše a mluví, jejich reálné prodeje jen málokdy dosáhnou bestsellerových čísel zavedených bělošských autorů.

Každá strana tu má svůj díl pravdy a Kuangová příliš nedává najevo, na které stojí. Přesně, detailně a s odstupem představuje extrémně konkurenční literární prostředí: o svou slávu se každý rok derou desítky, možná stovky nových talentů, všichni vzdělaní, inteligentní, sympatičtí a mající pocit, že mají světu co říci. Ani u nás to není jiné, jen v Americe se z toho může při i jen nadprůměrných prodejích stát způsob obživy, zatímco v Česku se adepti literárního řemesla dočkají obvykle jen pověstných patnácti minut slávy (když se jim vše sejde).

Rozuzlení zápletky Nažluto je trochu předvídatelné a dost nepřekvapivé, obehraný je i epilog, kdy zraněná June začne už v nemocnici plánovat pokračování své zdánlivě zničené literární kariéry, protože pozornost publika bude na základě předchozích událostí opět zaručena. Nicméně i tak se jedná o pronikavý pohled na současnou knižní praxi, kdy jsou zejména osudy mladých autorů a autorek významně ovlivňovány sociálními sítěmi (podle přísloví o dobrém sluhovi a zlém pánovi), kdy se úzkostlivě hledí na pověst, ale stejně rozhodují finance a čísla prodejů, kdy se ve slušné společnosti nevyplácí ignorovat zájmy menšin, zatímco většinový vkus je úplně jinde. Je to svět mnoha paradoxů, příkoří a zklamání. Kuangová dokonce před vydáním knihy mluvila o hororovém žánru – a možná tím chtěla naznačit, že literární a nakladatelské prostředí má hororové prvky. V Nažluto to demonstruje velmi sarkasticky, možná v lehkém stylu, ale se smutnou a sžíravou ironií.