Sedmdesátá léta minulého století v evropském komiksu se nesla ve znamení realistické perokresby, která tou dobou patrně dosáhla svého vrcholu. Jean Giraud oslňoval publikum westernovou sérií Blueberry, Hugo Pratt dobrodružstvími námořníka Corta Maltese, Poláci byli nadšení z Kapitána Klosse a v Česku se objevil alespoň Pavouk Nephila kreslený Teodorem Pištěkem pro dětský časopis Ohníček. V pozdějších desetiletích se ale komiksová scéna zpestřovala a rozrůzňovala a technicky dokonale provedené černobílé perokresby už nikoho tak neohromovaly. Přesto se k tomuto přehlednému kreslířskému stylu zejména pamětníci občas stále vracejí. A vrátil se k němu i jeden francouzský kreslíř, který jej virtuózně rozvinul. Je ostatně také jedním z pamětníků.

Georges Bess je ročník 1947, ale ačkoliv komiksy začal pod pseudonymy (a ve Švédsku) kreslit už ve zmíněných sedmdesátých letech, výrazněji se prosadil až o dekádu později s komiksovou sérií Bílý láma, která před pěti lety vyšla souborně i česky. Spolupracoval na ní s Alejandrem Jodorowským, jedním z nejvýraznějších scenáristů (nejen) té doby. Indická a tibetská témata zpracoval i v pozdějších komiksech Leela a Krišna (2000) či Péma Ling (2006–2009). Všechno to jsou skvěle kreslené, barevné (místy s charakteristicky indicky křiklavými tóny) příběhy s duchovním podtextem. A pak se na delší dobu odmlčel a až v roce 2019 vyšlo najevo, na čem pracoval – na adaptaci Stokerovy hororové klasiky. Což byl pro Besse docela nečekaný úkrok stranou od dosavadních témat a prostředí.

Výsledkem je dílo vskutku pozoruhodné, zejména výtvarně. Ne že by bylo něčím objevné či originální. Ale virtuozita, s jakou se letos čtyřiasedmdesátiletý kreslíř chopil tradiční techniky, a velkorysost jeho záběru jsou obdivuhodné. Hned v úvodu dává čtenářům najevo, že tohle není úplně obyčejný komiks. Začíná dvoustránkovým obrázkem (dodejme, že komiks má formát A4) hlavní ženské hrdinky Míny na hřbitově na útesu s pečlivě prokreslenými náhrobky i stínováním skalnatého srázu a ve stejném duchu pokračuje hned na následující dvoustraně, již opět celou využívá jako velké plátno pro jeden obraz, do něhož vkládá menší okna, která nesou děj. Tuto působivou metodu (v tomto případě i kreslířsky náročnou, protože podrobně vykresluje všechny nerovnosti kamenité země a téměř každý list pomalu opadávajících stromů) využívá dosti často a vytváří tak působivě melancholickou či výhrůžnou atmosféru. V první části příběhu, kdy sledujeme pouť Jonathana Harkera zasněženou pustinou v Transylvánii, navíc využívá různé strašidelné symboly, občas použije inverzní zobrazení. A opět ohromuje několika zaplněnými dvoustranami, z nichž tou nejvydařenější je rej Draculových nevěstek obletujících spícího Harkera. Teprve když se děj přenese zpět do Londýna (a městečka Whitby), přibude dialogů a obvyklejšího řazení oken, někdy až devíti na stránku. Ale i tady bývá nějaká dominantní scéna, kolem které se točí ostatní děj. Bessova linka je jistá a elegantní, v zobrazení žen vychází z rozevlátých secesních plakátů, ale rychle umí přejít do vskutku obludných portrétů divokého upíra.

Je to působivé a na pohled neobyčejně nádherné. Ale upřímně řečeno, není to moc komiksové. Více to připomíná ilustrace k psanému textu. Bez něj se žádná stránka neobejde, protože dílo by bez průvodního slova povětšinou nedávalo příliš smysl. Teprve ve zmíněné anglické části kromě dialogů konečně podstatně přibývá také nějakého toho sekvenčního vyprávění. Je to jistě zčásti proto, že Stoker román napsal v deníkových poznámkách či dopisech hlavních hrdinů Míny a Harkera, čímž posílil naléhavost a děsivost dění. A z takových zápisků se těžko dělají dialogy, zvláště když se Bess věrně drží předlohy. Ale i tak působí Bessův Dracula krajně staromódně, jako by pocházel z dob, kdy si ještě komiksoví tvůrci hodně pomáhali textem a neuměli (nebo se zdráhali) vyprávět jen s pomocí obrazu.

Otázkou je, nakolik tento přístup vadí. Těm, kteří Stokerův román neznají ani z adaptací, může čtení Bessova díla činit trochu potíže. Ale jeho precizně prokreslené, znamenitě stínované a velmi dynamické obrázky a obrazy čtenáře stejně nenechají na pokoji a nutí ho otáčet stránky dál a dál a znovu objevovat kreslířovo mistrovství. A ti, kteří román znají, si vychutnají jeho úžasnou, velmi tradiční a k onomu starému hororu velmi příhodnou formu.