Švédská spisovatelka a ilustrátorka Liv Strömquistová (nar. 1978) literární scénu výrazně zasáhla v roce 2014 svým komiksovým esejem Ovoce poznání (česky 2018) věnujícím se kulturní historii vulvy, ženského orgasmu nebo menstruaci, kterým trefila přímo ducha doby. Její následující komiksy, z nichž do češtiny byly přeloženy dva (Nejrudější růže rozkvétá a V zrcadlové síni), se taktéž držely feministických témat a silné kritiky společnosti pozdního kapitalismu. Ovšem autorčin nejnovější přírůstek nejenže se nestrefuje přímo do černého, jak se jí dařilo v předchozí tvorbě, ale na mnohých místech i argumentačně značně škobrtá. Stejně jako v předchozích dílech se v případě výtvarné stránky jedná o primitivní kresbu a z odborného hlediska i zde Strömquistová cituje své oblíbené autory jako izraelskou socioložku Evu Illouz, korejsko-německého filozofa Byung-Chul Hana nebo slovinského filozofa Slavoje Žižeka.

Téma astrologie, kterým komiks začíná, autorka uvádí příkladem Carrolla Rightera (1900–1988), jenž ve Spojených státech po desetiletí psal velmi oblíbenou rubriku s horoskopy. Strömquistová se na příkladu jeho sloupků snaží ukázat pravděpodobný počátek životního kréda či honu po tom být šťastný, který kola kapitalistické ekonomiky okamžitě přetavila do tržního produktu. Nicméně vysvětlení, proč si vybrala zrovna tohoto muže, v textu chybí. Ostatně i její lehké pohrdání tématem horoskopů je celkem zarážející, vychází oproti předchozím dílům tak nějak odnikud, není uchopené ani historicky, ani kulturně a zcela ignoruje i možnou misogynii, kterou tím reprodukuje. Fakt, že astrologie je mnohdy považována za ženské, potažmo queer téma, a důvody, proč tomu tak je, kniha nereflektuje vůbec.

Být nesmrtelný a užívat si

V díle se prolíná několik témat: self-help příručky, smrtelnost a již zmíněná touha po tom být šťastný. Autorce se daří rozpitvat naši posedlost „přelstít smrt“ tím, že budeme žít zdravě a každou minutu života si budeme užívat, a ukazuje, že kontrola nad smrtí si se zamýšlenou ideou užívání ve finále spíš odporuje. Velmi zajímavá je i její analýza známého youtubera věnujícího se tzv. „manosféře“. Ten ve svých příspěvcích líčí, jak proaktivně mění své chování a vědomě ubírá na projevech lásky, aby si získal větší náklonnost své manželky.

Strömquistová posléze cituje německého sociologa Hartmuta Rosa a jeho chápání pojmu rezonance, které stojí v naprosté opozici ke snaze neustále ovlivňovat dění ve světě kolem nás, jež ve finále naprosto znemožňuje cítit určité kouzlo okamžiku: „Rosa píše: Rezonance má vždy charakter daru. Pokud se pokoušíme rezonanci zorganizovat nebo vynutit – například na Štědrý večer, při romantické večeři nebo na cestách za exotikou –, často nám připadá, že se zážitek nedostavil, právě proto, že jsme si pocit chtěli objednat, koupit nebo vymoct.“

Nepochopení psychoterapie

Autorčina argumentace ovšem v jeden moment získá trochu nepříjemný twist, když k tématu internetového rádcovství ad hoc přidá i psychoterapii, která je z jejího pohledu jen dalším políčkem v cestě posedlostí vlastním egem. Argumentační koherentnost, která do určité míry Strömquistové předchozí tvorbu definovala, za sebou v případě Hovoří Pýthie zanechává lehkou pachuť a vyvolává pocit, jako by thébskou věštírnu považovala za víc legitimní zdroj poznání než sebereflexi vlastního chování. Právě v kontextu jejích předchozích knih je to skoro až šokující obrat, protože její komiksy do jisté míry obraz vzorců chování moderní společnosti nabízejí.

V Hovoří Pýthie se mnohem znatelněji projevuje autorčin „cherry picking“ – totiž to, že si vybírá témata a příklady, které podporují její tezi, ovšem protichůdné myšlenkové proudy nechává naprosto stranou. Nejedná se o nic, co bychom neznali už z jejích předchozích komiksů, a dá se říct, že je to do jisté míry i forma jejího autorského stylu, ale po dočtení knihy se čtenářstvo možná bude ptát, jaká je přesně její agenda a co se nám vlastně snaží sdělit. Komiks působí nedotaženě, mnohá témata jsou pouze načatá a Strömquistová je používá spíš jako řadu oslích můstků, jež sice navzájem jednotlivé části propojují, ale do hloubky nejdou.

Celek funguje více jako řetěz asociací na téma rádců na zlepšení života. Autorčino zesměšňování PTSD nebo ADHD je až trapné a zní podobně, jako když Václav Klaus mluví o klimatické krizi. Přirovnání je to trochu drastické, ale Strömquistové vnímání psychických onemocnění lze vysvětlit pouze jejím silným neporozuměním. Na jednu stranu sice žijeme v době, kdy se skutečně internetem rapidně množí různé návody, jak se diagnostikovat na autistickém spektru, na což je jednoznačně nutné nahlížet kriticky. Zároveň je ale jedním dechem nutné dodat, že například symptomy ADHD byly donedávna zkoumány pouze na mužích a teprve dnes se začíná mluvit o tom, jak se projevují u žen, z nichž velká většina diagnostikovaná nebyla, a internet se tak pro ně stává jediným zdrojem, jak se k tématu dostat.

Knize chybí jasné vyznačení toho, vůči čemu se vůbec snaží vymezit. Feministický rozměr, který do velké míry její předchozí dílo definoval, mizí naprosto a některá témata autorka tak trochu recykluje ze své dřívější tvorby. I přes mnoho výhrad se v díle Hovoří Pýthie objevuje pár myšlenek, které mohou být zajímavé, zvlášť pro ty, pro něž je téma kritiky společnosti pozdního kapitalismu nové. Pro Strömquistové fanoušky bude tento titul ovšem spíše zklamáním.