Kolikrát by se člověk chtěl ocitnout v minulosti a vidět na vlastní oči, jak se tenkrát žilo. Zprostředkování takového zážitku si klade za cíl kniha Bruna Preisendörfera Als Deutschland noch nicht Deutschland war. Eine Reise in die Goethezeit, která vyšla před rokem, v březnu 2015, v Berlíně a záhy si vysloužila mnoho pochvalných kritik.

Goethe a jeho doba v Německu samozřejmě vždy vyvolají zájem, a proto jsou velmi lákavým a oblíbeným tématem, nesčetněkrát zpracovaným. Berlínský spisovatel a novinář Bruno Preisendörfer se však tentokrát nevěnuje samotnému Goethovi, jeho dílu či interpretaci jeho myšlenek anebo jeho životopisu. Nezajímá ho tolik duch doby, ovlivněný celou řadou vědců a myslitelů světového věhlasu, kteří se narodili a působili právě v tomto období. A přestože si vypůjčuje mimo jiné i svědectví těchto osobností, soustředí se Preisendörfer na to nejbanálnější, na všední život obyčejného člověka v období zhruba mezi lety 1770 a 1830. Slovo dostane vedle Kanta, Hegela, Schopenhauera, Goetheho, Jeana Paula nebo E. T. A. Hoffmanna třeba vládní úředník v Osnabrücku, učitel ze Švýcarska či lékárník a chemik. Preisendörfer epochu vykresluje v různých aspektech, kterým věnuje jednotlivé kapitoly, jež tak pojednávají například o cestování, životě ve městě a na venkově, jídlu a pití, manželství a sexualitě či nemoci a smrti. Protože jde o celkem obecná témata, která nejsou nutně spjata jen s teritoriem dnešního Německa, můžeme ve většině případů získat představu, jak asi to vypadalo i u nás.

Preisendörfer zve na cestu do minulosti a začíná právě kapitolou o cestování, snad aby čtenáře lépe vtáhl do děje a ten měl pocit, že vše zažívá na vlastní kůži. Po této narativní berličce nechává autor promlouvat především současníky, kteří mohou podat nejbezprostřednější a nejautentičtější svědectví. Preisendörferovi se povedlo shromáždit enormní množství primárních textů, které velmi umně využívá. Aby co nejlépe vystihl a vykreslil tehdejší poměry, prolíná úryvky z beletrie s osobní i úřední korespondencí, literaturou faktu či vědeckými a žurnalistickými články z oblíbených časopisů. Vyčerpávající využití původních textů je největší kvalitou Preisendörferovy knihy z odborného hlediska. Někteří kritici ji dokonce označují za kulturněhistorické kompendium a lze s nimi souhlasit, protože autor na 500 stranách neopomíjí žádné ze zásadních témat, jež by chybělo k ilustraci tehdejšího života. Navíc lze knihu vnímat jako populárně naučnou encyklopedii. Přestože je autorova práce s dobovými výpověďmi velmi pečlivá a představuje páteř celé knihy, nejedná se o suchopárný soupis výroků na to či ono téma. Preisendörfer podává k citovaným textům hlubší vysvětlení celospolečenských souvislostí, vtipně je glosuje a někdy si z autora dělá vysloveně legraci. Bruno Preisendörfer je totiž autorem nejen literatury faktu, ale i beletrie, a kvality obého dokáže velmi účinně kombinovat. To vše zpřístupňuje jeho dílo i laickému publiku. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že nejde o jednoduché, pouze zábavné čtivo, kniha vyžaduje čtenářovu pozornost a zájem.

Ač se nejedná o převratnou koncepci či objevnou vědeckou studii, je dílo právě díky množství pramenů a komplexnímu pojetí dané epochy přínosné i pro odborníky. Za pozornost stojí také příloha s rejstříkem osobností, seznamem největších měst s počty obyvatel a spoustou dalších statistik.

A jak tedy vypadalo Německo v době, kdy se rodily myšlenky, na jejichž základě stojí dnešní středoevropská kultura? Doba to rozhodně byla mnohem chaotičtější a vzrušenější, než jak na nás často může z literatury působit. Moc pohodlně se nežilo, cesty byly rozbité, cestování v přeplněných vozech životu nebezpečné, města páchla a v noci byla zcela temná. Na venkově se pomalu upouštělo od nevolnictví, ale postupující industrializace se stávala likvidačním konkurentem mnoha řemeslníků, hlavně tkalců. V éře, kdy moderní doba střídala staré časy, byly ještě stále popravovány ženy, které se zbavovaly svých nechtěných dětí, stejně jako např. Markétka z Goethova Fausta, jejíž reálnou předlohou byla Susanna Margaretha Brandt, popravená v roce 1772 ve Frankfurtu nad Mohanem. „Obvykle nebyly Markétky stínány, ale provdávány.“ Touto větou otevírá Preisendörfer kapitolu o rodině a sexualitě a nechce jen poukázat na fakt, že ženy vstupovaly do manželství spíše z pragmatických důvodů než kvůli romantickým citům, ale popisuje význam svazku pro rodinu a společnost. V kapitole o jídle a pití najdeme mimo jiné zajímavé informace o nedostupnosti koloniálního zboží a o vlivu tohoto nedostatku na proměny místního zemědělství. Právě z trefně volených detailů a skutečností dokáže Preisendörfer vytvořit celistvou mozaiku, jež je přínosná jak laikům, kteří získají základní představu, tak zběhlým čtenářům beletristických a filozofických děl, kteří mohou ukotvit vzletné myšlenky v realitě všedních dní.

Zkrátka nepřijde ani ten, koho při četbě napadne, jaké obyčejné starosti asi měl sám velký Goethe. Trable měl kupříkladu se svou kuchařkou, která roztrhala své pracovní vysvědčení, když si přečetla že „ráda jedná a vaří jen podle své vůle, je vzdorovitá, dotěrná, hrubá a snaží se ty, kteří jí mají poroučet, otravovat ve všech směrech. Záludně popouzí ostatní služebnictvo a znepříjemňuje jim život, když s ní nedrží. Kromě dalších podobných neřestí dokonce poslouchá za dveřmi.“