Za každým kvalitním literárním překladem stojí nejen překladatel, ale i téměř neviditelný dobrý duch – redaktor. Jeho úkolem je text důkladně pročíst, zachytit chyby a navrhnout možná vylepšení, což i nejlepší překladatelé považují za neopominutelnou součást procesu: bez „druhých očí“ to zkrátka nejde. Jan Zelenka (1947) patří mezi redaktory k těm nejvyhledávanějším a nejzkušenějším.

Nejde ale jen o detailní práci s konkrétním textem, v předrevolučním nakladatelství Odeon měl jako odpovědný redaktor i další úlohu: udržovat si přehled o anglickojazyčné literatuře, vybírat z ní tituly zajímavé pro české čtenáře, prosazovat jejich vydání navzdory normalizačním omezením a svěřovat je vhodným překladatelům. Jak to všechno začalo a jak se dívá na dnešní svět literárního překladu?

iLiteratura: Vystudoval jsi anglistiku a bohemistiku a brzy poté, v roce 1973, jsi nastoupil jako redaktor anglickojazyčné literatury do nakladatelství Odeon. V rozhlasovém pořadu Knižní pól vzpomínáš na převážně americké autory, kteří tě hodně ovlivnili, jsou mezi nimi například beatnici. Kdy ses poprvé podíval do USA a jaká byla Amerika na vlastní oči?
Jan Zelenka: Měl jsem velké štěstí. Ameriku jsem poznal už v roce 1968. Na Velikonoce tehdy přijela do Prahy skupina amerických profesorů a zástupců nejrůznějších vysokých škol. Já jsem byl ve třetím ročníku a na studia jsem si přivydělával v knihovně anglistiky. Přišel tam kdosi z Ministerstva školství s tím, že potřebují někoho, kdo by členům delegace mohl říct něco o Pražském jaru. Sebral jsem odvahu a spolu se zástupci dalších vysokých škol jsem se zúčastnil panelové diskuse. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale po jejím skončení mi jeden z Američanů nabídl jednoroční stipendium na Rollins College na Floridě. Samozřejmě jsem si nedělal naděje, že z toho něco bude, ale nakonec jsem navzdory srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa vycestoval a od října jsem začal studovat na malé soukromé škole ve Winter Parku.

Moje angličtina nebyla zkraje nijak valná. Studoval jsem téměř výhradně anglickou a americkou literaturu, především literaturu amerického Jihu, to znamená Faulknera, Weltyovou, McCullersovou a Flannery O´Connorovou. S americkými spolužáky jsem se snažil zuby nehty držet krok, ovšem v rychlosti čtení jsem jim přirozeně stačit nemohl. A tak jsem neustále jen četl a četl. Na rozdíl od přehledových přednášek a seminářů z anglické nebo americké literatury na FF UK se zde kladl důraz na detailní rozbor konkrétního díla. Za semestr jsme takto podrobně pročetli šest sedm knih. Netušil jsem tenkrát, jak tento způsob důkladného čtení ocením za několik roků jako redaktor.  

iLiteratura: Věděl jsi už při studiu anglistiky, že chceš být redaktorem?
Jan Zelenka: Literatura mě bavila, ale o místě nakladatelského redaktora jsem neuvažoval. Po návratu z Ameriky jsem při škole učil na katedře cizích jazyků studenty, kteří měli angličtinu jako takzvaný povinný společný základ. Perspektiva učení mi tedy nebyla cizí.

Domů jsem se vrátil v září 1969 do již naplno rozjeté husákovské takzvané normalizace. Všude probíhaly prověrky, ti, kdo nesouhlasili s „bratrskou pomocí“ nebo se angažovali v „obrodném procesu“, byli propouštěni z práce, obrovské množství lidí emigrovalo. Nejbolestněji postihla normalizace kulturu, včetně nakladatelství. Po promoci jsem krátce učil na pražské Jazykové škole a pak jsem absolvoval jednoroční vojnu. Mezitím se uvolnilo v Odeonu místo redaktora anglo-americké literatury. Můj učitel literatury, výborný překladatel z angličtiny a spisovatel Radoslav Nenadál, se tam o mně zmínil. Byl jsem přijat a v září 1973 jsem nastoupil. 

iLiteratura: Sám jsi i překládal, ale z nevelkého počtu tvých překladů se zdá, že ses našel hlavně v redigování. Co tě vede k tomu, že se dlouhodobě věnuješ této práci, která je ještě mnohem neviditelnější a nevděčnější než literární překlad?
Jan Zelenka: Jako nakladatelský elév jsem se ocitl v kolektivu velmi vzdělaných kolegů, vesměs o generaci starších, kteří v Odeonu pracovali již řadu let. Byla to pro mě velká motivace, snažit se těmto zkušeným redaktorům přiblížit. Pokud jde o moje překládání, za dvacet let v Odeonu jsem přeložil pouhé čtyři knihy. Ve srovnání se svými kolegy, v drtivé většině současně výbornými překladateli, jsem si záhy sebekriticky přiznal, že překládání není moje silná stránka. O to s větší vervou jsem se věnoval redigování a dělal překladatelům tolik potřebné druhé oči.

Rozhodně svoji práci nepovažuji za nevděčnou. Vždyť mi umožňuje do jisté míry se podílet na vzniku překladů. Říká se někdy, že redaktor je jako porodní bába, tedy v mém případě dědek, někdo, kdo pomáhá překladu na svět. Jsem tím dědkem rád. Jako milovník tenisu si říkám, že člověk nemusí být výborný hráč, ale může být dobrý trenér. Stejně tak redaktor nemusí být výborný překladatel, ale může překladateli v lecčems pomoci. Zářnými příklady takových služebníků, kteří sami prakticky nepřekládali, byli Eva Slámová a Milan Macháček.

iLiteratura: Někdy mi připadá, že redaktor musí mít hlavně trpělivost a diplomatický talent. Souhlasil bys s tím?
Jan Zelenka: Myslím, že musí mít nejen trpělivost, ale také zicflajš, stejně jako překladatel. Vždy ovšem záleží na překladateli. Drobný příklad: někteří překladatelé vše v textu svědomitě ověří, jiní tak pečliví nejsou. Redaktor je pak nucený to udělat za ně a to bývá časově náročné. A diplomatický talent? Za téměř půlstoletí se mi nestalo, že bych se s nějakým překladatelem nebo nějakou překladatelkou nad rukopisem rozkmotřil. Znám ale případy, kdy k tomu došlo.

Nepatřím k redaktorům, kteří počmárají text odshora dolů nebo tvrdošíjně trvají na svých zásazích. Snažím se pracovat s překladateli, kteří mě již většinou znají z naší předchozí spolupráce a vědí, že zasahuji do rukopisu vždy tam, kde překladatel smysl textu posunul, ochudil nebo zbytečně rozpovídal. Pochopitelně se ze všeho nejvíc snažím být pozorný k případným prohřeškům proti stylistice češtiny. Nechávám potom na překladatelově úvaze, co přijme nebo vyřeší jinak. Nepředepisuji, doporučuji. Z jasných pochybení a nešikovností však neslevím.  

iLiteratura: Nakolik jsi mohl jako redaktor v předrevolučním Odeonu ovlivnit, jaké knihy vyjdou? Vzpomínáš si, že by se třeba muselo kvůli cenzuře něco z knihy vyškrtnout? Určitě se s tím pojí nejedna historka...
Jan Zelenka: Jako odpovědný redaktor jsem tituly do edičního plánu navrhoval. Taková kniha musela mít dva kladné externí posudky. Redaktor knihu následně sám přečetl a v takzvané lektorské průvodce navrhl mimo jiné překladatele, případně autora doslovu a edici, v níž by kniha měla vyjít. K zařazení do příslušné edice se pak vyjádřil její redigent a nakonec průvodku schvaloval šéfredaktor. Tento postup se v průběhu let v jednotlivostech měnil.

Moje historka se nebude týkat prosazování titulu do edičního plánu, ale již vytištěné knihy, Hotchnerových vzpomínek Papá Hemingway. Jistou dámu na Ministerstvu kultury pobouřilo, že jsem na záložce nezmínil Hemingwayův obdivný vztah k Fidelu Castrovi. Hotová obálka se musela přetisknout. Byl to průšvih, ale naštěstí jsem z toho vyvázl se zdravou kůží. Podobný případ zažila romanistka Jarmila Fialová: na přebalu jedné její knížky bylo jméno André Bretona. Tento francouzský surrealista byl pro komunisty rudý hadr. Přebal se musel kvůli tomu také přetisknout!

Daleko drastičtěji se zasahovalo do Saroyanovy knihy O neumírání. Autor v ní říká, že jeho arménská babička měla vousy jako Stalin. Z knihy musel být vyrván arch a kniha byla převázána. V tomto případě byla odpovědná redaktorka Vlasta Dvořáčková potrestána – dostala několikatisícovou pokutu.  

Co se týče škrtání, něco trochu zábavného i poučného: koncem osmdesátých let jsem šéfredaktora Josefa Šimona nepřesvědčil, aby v románu Spolčení hlupců J. K. Toola v překladu Jaroslava Kořána zůstala scénka, ve které jistý nerudný stařík nadává americkým policistům do komunistů. Z komunistů se stali komunardi, mimochodem tehdy oblíbená náhražka ve více knihách.

Je třeba si uvědomit, že ani za normalizace neexistovala oficiální cenzura, existovalo něco možná ještě horšího – autocenzura. A záleželo na odvaze každého jednotlivého redaktora, do jaké míry dokázal případně riskovat, ať šlo o politické narážky, nebo erotiku. 

iLiteratura: Jakým způsobem ses před revolucí seznamoval s knihami, které na Západě vycházely, a jak jsi z toho množství dokázal vytipovat ty zajímavé?
Jan Zelenka: Zdroje informací byly různé. Celkem pravidelně jsme dostávali nakladatelský týdeník Publishers Weekly. O knihy, o kterých jsme z recenzí usoudili, že by mohly připadat v úvahu k vydání, jsme žádali přes agenturu Dilia. Leccos jsme do edičního plánu zařazovali na základě vlastní četby.

Významně nám pomáhali a s tipy přicházeli také sami někteří překladatelé. Za všechny bych jmenoval alespoň Jana Zábranu, mimo jiné velkého znalce a milovníka detektivního žánru, bez jehož četných doporučení by populární série detektivních Trojek byla o dost chudší, a Antonína Přidala, který navrhl k vydání například americké básníky Galwaye Kinnella a Roberta Lowella nebo knížku limericků Edwarda Leara či návrh na nový překlad pana Kaplana od Lea Rostena. U Antonína Přidala bych chtěl zdůraznit jeho vytrvalou iniciativu také proto, že dlouhé roky za normalizace nemohl překládat pod svým jménem. Jeho překlady pokrýval Mirek Čejka. Když zhruba od poloviny osmdesátých let už mohl překládat pod vlastním jménem, čtenáři se ptali: Co se stalo s tím skvělým překladatelem Čejkou?

iLiteratura: Zmiňuješ praxi pokrývání. Mohl bys o ní něco říct?
Jan Zelenka: Mnoho překladatelů, často těch nejlepších, postihl za normalizace zákaz publikování. Žádný jejich oficiální seznam neexistoval, aspoň my o něm nevěděli. Jména umlčených překladatelů přicházela z Ministerstva kultury řediteli, a tak se o zákazu dovídali redaktoři. Známá je historka kolegyně germanistky Boženy Kosekové, která někdy v osmdesátých letech požádala tehdejšího šéfredaktora, básníka Karla Bouška, zda by se mohl na Ministerstvu kultury zeptat na nepovoleného překladatele z němčiny, básníka Ivana Wernische. Boušek přišel z ministerstva a řekl: „Ono s panem Wernischem něco je, ale až to něco nebude, tak přijďte.“ Hotová kafkárna! Pokrývání znamenalo, že takto zapřené překladatele pokryl svým jménem kamarád nebo kolega, jehož jméno nebylo na nepsaném indexu.

Po listopadu 1989 inicioval Antonín Přidal knížku Zamlčovaní překladatelé, která obsahuje přes pět set knižních titulů. Je nejen svědectvím nenormální doby, ale také dokladem solidárnosti slušných lidí. Například v ní najdeme, že výtečného překladatele především z angličtiny Františka Vrbu pokrývalo čtrnáct lidí. Však také jednou poznamenal, že už se v nich ani nevyzná. V Odeonu jako největším nakladatelství bylo pokrývání častým jevem. Nesporně nejvíc statečnosti v tomto ohledu projevovala moje kolegyně a překladatelka Eva Kondrysová.

iLiteratura: Myslíš, že dodnes zůstávají nějaké zásadní dluhy, pokud jde o české překlady anglojazyčné literatury?
Jan Zelenka: V redakcích dnešních předních nakladatelství, jako jsou třeba Argo, Paseka, Albatros Media, Host, nový Odeon nebo Pistorius & Olšanská, pracovali a pracují natolik erudovaní a zkušení lidé, že by bylo nespravedlivé, abych uvedl namátkou několik knih, které podle mého názoru v českém překladu dosud chybí. Naopak to, jakou rychlostí a v jakém množství a kvalitě se podařilo a daří mezery a dluhy ve vydávání vážné beletrie zaplňovat, je obdivuhodné a práce svých redakčních pokračovatelů si hluboce vážím. Naštěstí jim – na rozdíl od situace, která panovala za normalizace – nestojí v cestě ani ideologické, ani jiné překážky, které by je omezovaly a nutily jakkoli taktizovat.

iLiteratura: Podle toho, co o svobodomyslné atmosféře v předrevolučním Odeonu slýchám – nestalo se nikdy, že by si na něj jako na celek chtěl došlápnout nějaký politik nebo úředník? Neboli: jak jste dokázali to tvůrčí prostředí, kde jste se snažili (jak také říkáš v pořadu Knižní pól) o posunování hranic možného, navzdory všemu udržet?
Jan Zelenka: O došlápnutí na Odeon jako celek nevím. Jistě soudruhům vadilo, že redaktoři až na jednotlivé případy nebyli v KSČ, což jen dokládá, že redakci tvořili slušní, vzdělaní lidé, kterým šlo v první řadě o vydávání kvalitní literatury. A posunováním hranic možného jsem myslel snahu vybírat k překladu takové tituly z americké literatury, které by její obraz doplnily a rozšířily. O prohlubování obrazu o příslušné literatuře šlo všem odeonským redaktorům.

iLiteratura: Jak vzpomínáš na konec původního Odeonu a kudy se tvoje cesty ubíraly poté?
Jan Zelenka: Myslím, že Odeon si nezasloužil skončit a je škoda, že se ho přes všechny snahy a pokusy nepodařilo udržet při životě. Mimochodem důvodů, které nakonec vedly k jeho zániku, byla celá řada a i mezi mými bývalými kolegy na to existují rozdílné názory. Potápějící se loď jsem opustil po dvaceti letech roku 1993. Oslovil mě tehdy Michael Žantovský, jehož několik překladů jsem redigoval, s nabídkou místa kulturního rady na Českém velvyslanectví ve Washingtonu. Nabídku jsem přijal.

Po návratu v roce 1995 jsem nastoupil jako redaktor do nakladatelství Reader's Digest Výběr. Žádná americká literatura, ale encyklopedie zaměřené převážně na zeměpis a historii. Vše překlady z angličtiny. Redaktoři tituly k vydání nevybírali. Přesto se po čase podařilo vydat i řadu původních českých titulů. S kolektivem historiků za editorského vedení profesora Petra Čorneje jsem postupně vydal tři objemné tituly z českých dějin s bohatým obrazovým doprovodem. Celých patnáct let, než jsem z Výběru v roce 2010 odešel do důchodu, jsem zároveň po večerech redigoval překlady zejména z americké literatury pro různá nakladatelství – například Mladou frontu, Paseku nebo nový Odeon. A v důchodu teď už třináctý rok dělám nadále totéž.

iLiteratura: Redigoval jsi také dvě knihy Václava Havla – Letní přemítání a Prosím stručně. Můžeš na tuto práci zavzpomínat?
Jan Zelenka: Milerád. Knížka Letní přemítání z roku 1991 patří ještě do éry Odeonu. Svoji zásluhu na tom, že ji vydal Odeon, má Michael Žantovský. Vzpomínám, že zredigovaný rukopis, který jistě už přede mnou četlo několik prezidentových spolupracovníků, obsahoval z mé strany velmi málo připomínek a pan prezident je, prý s díky, přijal. O patnáct let později jsem redigoval Prosím stručně. V této knize se snoubí tři žánry: rozhovor s Karlem Hvížďalou, citáty z instrukcí hradním spolupracovníkům a deníkové zápisky z doby, kdy text vznikal. Když mi pan prezident rukopis předával, řekl, že je to taková „vánočka“. Václav Havel byl výborný stylista, moje práce na textu byla hladká. Když jsem pak finální rukopis před sazbou viděl, potěšilo mě, že moje drobné návrhy nezůstaly bez povšimnutí.

iLiteratura: Jaké další knihy, na jejichž vzniku ses podílel, bychom mohli vypíchnout?
Jan Zelenka: Kromě tří zmíněných knih z českých dějin uvedu aspoň Kerouacův román Na cestě ve skvělém a dodnes platném překladu mého odeonského kolegy a kamaráda Jirky Joska, Faulknerovu trilogii Vesnice, Město a Panské sídlo ve stejně zdařilém překladu Luby a Rudolfa Pellarových nebo Kořánovy živé překlady Keseyho románu Vyhoďme ho z kola ven a Toolova Spolčení hlupců. Z období po Odeonu nemůžu opomenout svého oblíbeného Philipa Rotha. Jiří Hanuš přeložil z Rothovy bohaté tvorby úctyhodných dvanáct knih, včetně jeho asi nejlepších románů Lidská skvrna a Sabbathovo divadlo. Většinu Jirkových výborných překladů jsem redigoval. Mnohokrát jsme si říkali, jak je možné, že takový skvělý vypravěč ještě nedostal Nobelovu cenu. Dnes ji bohužel dostat už nemůže.

iLiteratura: Léta jsi dělal porotce v Ceně Josefa Jungmanna, v jejímž rámci se každoročně vyznamenávají autoři nejlepších literárních překladů. Minulý rok ses chopil přímo nevděčné role předsedy poroty. Jaká je to zkušenost?
Jan Zelenka: Tak jako by skutečně odpovědnou redakci přeloženého díla měl dělat někdo, kdo ovládá příslušný jazyk, může zodpovědně zhodnotit kvalitu vydaného díla pouze někdo, kdo překlad srovná s originálem. A členství v porotě Jungmannovy ceny k tomu poskytuje bohaté pole působnosti. Porotci pochopitelně nemůžou srovnávat celou knihu, ale bez originálu se neobejdou. Těžko řešitelný problém pro ně nastává, když mají v posledním kole rozhodnout o tom, které překlady ocenit. Mají sice k dispozici posudky na knihy z jazyků, které neovládají, ale jak spravedlivě určit, jestli si ocenění zaslouží spíš překlad z vietnamštiny než ze španělštiny, ze švédštiny než arabštiny? Je to často bolestné a nevděčné poměřování.

iLiteratura: Jako redaktor ses musel setkat s velmi rozmanitými přístupy k literárnímu překladu. Dá se tato zkušenost nějak shrnout? A jaký překlad je dobrý překlad?
Jan Zelenka: Jestliže zadáš pěti překladatelům nějaký text, každý ho přeloží více nebo méně jinak. Právě tak je to s redaktory: každý z nich vidí a hlídá v textu něco trochu jiného. Je to přirozeně otázka jazykového citu, který máme každý trochu jiný. Například já považuji za neobratnost, opakují-li se v češtině – na rozdíl od angličtiny, která to unese – stejná plnovýznamová slova blízko sebe. Znám ale redaktory, kterým to nevadí. Redaktor by neměl do rukopisu promítat sám sebe. Měl by citlivě vážit, kdy do textu zasáhnout a kdy to není třeba. Tak jako překladatel by měl „sloužit“ originálu, redaktor by měl „sloužit“ překladateli. Aspoň tak to vidím já.

A jaký překlad je dobrý? Obávám se, že na to jednoznačná odpověď není kromě obecného kritéria, že překladatel musí respektovat originál jak po stránce obsahové, tak stylistické, že mu nesmí otrocky podléhat, nesmí ho ochuzovat ani rozmělňovat. Vlastní literární talent, představivost, stylistická a idiomatická pohotovost a vynalézavost jsou všechno věci pro vznik dobrého překladu také zásadní. Jiný recept na dobrý překlad neznám.    

iLiteratura: Jak se díváš na současnost a budoucnost literárního překladu u nás?
Jan Zelenka: Mám-li mluvit za překlady z angličtiny, tak se na něj dívám s velkým optimismem. Při práci v porotách Jungmannovy ceny se znovu a znovu přesvědčuji, že překlady z angličtiny mají vysokou úroveň. Nemluvím o zkušených a oceňovaných matadorech, mám na mysli překladatele střední generace, jako jsou například Michala Marková, Kateřina Klabanová, Petra Martínková nebo Petr Onufer. Ale výborní jsou i ti mladší jako Tereza Marková Vlášková, Martina Knápková, Alena Snelling, Petr Eliáš či Petr Štádler. Ve výčtu bych mohl pokračovat, každopádně o budoucnost kvalitních překladů z angličtiny se nemusíme obávat.   

iLiteratura: Na čem v současnosti pracuješ?
Jan Zelenka: V tisku je překlad nejrozsáhlejšího románu Virginie Woolfové Plavba ve skvělém překladu loňské nositelky Jungmannovy ceny Zuzany Mayerové, na němž jsem se redakčně podílel. Právě jsem dokončil redakci Rushdieho esejů Jazyky pravdy ve velmi pěkném překladu Martiny Neradové. Na stole mám překlad Pavla Dominika, dvorního překladatele díla Vladimira Nabokova, je to Nabokovův kratší román Smích ve tmě a v dubnu mě čeká redakce již několikátého románu Iana McEwana v překladu Ládi Šenkyříka, jeho poslední knihy Lekce. Na nedostatek práce si tedy nemůžu stěžovat a těší mě, že na mě mí kamarádi se svými překlady myslí.