Robert Novotný (nar. 30. června 1964) je český překladatel. Překládá především z dánštiny a angličtiny, v menší míře také z němčiny a švédštiny. V letech 1987–1994 studoval dánštinu, švédštinu a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Překládá především dánskou beletrii 20. století (Peter Høeg, Martin A. Hansen, Dorrit Willumsenová, Leif Panduro), literaturu faktu (monografie Petera Schepelerna o Larsi von Trierovi; Dějiny opery od Carolyn Abbateové a Rogera Parkera), dětskou literaturu (edice Děsivé dějiny) a také filmy pro televizi (mj. Trierův seriál Království) i kino.

iLiteratura: Na čem aktuálně pracujete?
Robert Novotný: Zrovna teď mám tu krásnou možnost říct, že na stole nemám skoro nic. Dokončil jsem překlad zatím posledního románu Petera Høega Susanin efekt, ještě mi zbývá po sobě dočíst a opravit poslední třetinu, ale v podstatě je to hotové. Takže pár týdnů hodlám nedělat nic a sanovat hlavu.

iLiteratura: Podle čeho si překlady vybíráte? Vyhýbáte se ze zásady nějakému žánru, nebo naopak máte nějaký žánr obzvlášť rád?
Robert Novotný: Nevyhýbám se ničemu. Když se podívám na to, co jsem udělal, je to taková směs. Přeložil jsem hlavně beletrii, romány, povídky, ale taky literaturu faktu. Taky spoustu dětských knih, protože jsem překládal pro Egmont Děsivé dějiny, ty mají asi padesát nebo šedesát dílů.
Ne že bych se vyhýbal, to je možná moc tvrdě řečeno, ale nechci překládat lyriku, protože vím, že pro to nemám cit.

iLiteratura: Dělá vám problémy se mezi žánry pohybovat, přecházet od jednoho ke druhému?
Robert Novotný: Podle mě ten přechod mezi žánry problém není, naopak je to osvěžující. Z každého se člověk naučí něco jiného. Například u zmíněných Děsivých dějin bylo třeba zachovat vtip a formát, ale hlavně to muselo být nějakým způsobem svěží, bezprostřední. Ten vtip tam snad zůstal, protože knížky z té řady se prodávaly dlouhé roky. Vzhledem k tomu, jaký měly úspěch, tak si troufám říct, že to snad bylo přeloženo dobře.

iLiteratura: Jste znám jako překladatel dánského spisovatele Petera Høega, který letos v únoru navštívil Českou republiku. Měl jste se s ním setkat poprvé, prý jste úplně nevěděl, co od něj očekávat. Jak na vás nakonec působil?
Robert Novotný: Nakonec to bylo úplně fantastické. Peter Høeg je podle mě snad nejúžasnější a nejkrásnější člověk na světě. Je úžasný v tom, jak na všechno dokáže hledět optimisticky, mile, tolerantně, vstřícně, s pochopením. I při rozhovorech, z nichž jsem pár tlumočil, dokázal nepříjemné otázky, které skoro volaly po vzteklé odpovědi, velkoryse překlenout a otočit do pozitivní nálady. Ta jeho energie je opravdu obdivuhodná.

iLiteratura: Myslíte, že se jeho povaha odráží i v jeho knihách?
Robert Novotný: Zčásti ano. Sám říká, že on jako člověk nebo občan je velice banální. Naopak jeho role je role spisovatele. Snaží se mezi nimi vidět nebo stavět nějakou hranici. Říká, že ty dvě osoby – spisovatel a normální občan – spolu nemají co dělat. Je to člověk velice slušný, asi i loajální vůči dánskému státu a Dánsko má rád. I v rozhovorech mluvil o tom, že žít v Dánsku je v podstatě privilegium. Na druhou stranu ve svých knížkách je vůči Dánsku nemilosrdný a krutý.

iLiteratura: Který z „vašich“ autorů je vám nejbližší? Nebo naopak kterého byste už nikdy nechtěl překládat?
Robert Novotný: Nejoblíbenější je asi právě Peter Høeg, protože jsem s ním, nebo s jeho knihami, strávil nejvíc času. Mám ho rád, je to v podstatě jediný autor, kterému se věnuju soustavně. Jedním z mých splněných překladatelských snů byl překlad románu Lhář od Martina A. Hansena, který zemřel v roce 1955. Od toho bych taky rád ještě něco přeložil.

iLiteratura: Máte nějakého dalšího autora, kterého byste rád přeložil?
Robert Novotný: Mám, ale to samozřejmě neřeknu, aby mi kolegyně „nevlezly do zelí“. Říkám kolegyně, protože myslím, že žádného kolegu překladatele z dánštiny nemám, možná nějací rostou, ale zatím jsou to kolegyně. Ale snad můžu prozradit, že nic z toho není současná literatura, všechno jsou to věci starší – několik desítek až několik stovek let.

iLiteratura: V posledních letech si u nás získává skandinávská literatura velkou oblibu, také díky detektivkám a thrillerům. Čím to podle vás je? Jsou nám severští autoři nebo jejich styl něčím blízcí? Nebo je to jen móda, která vyšumí?
Robert Novotný: Tady vidím několik aspektů. Jednak tradici překládání ze severských jazyků, která u nás panuje už od času Moderní revue, kdy ze severských jazyků překládali Hanuš Hackenschmied, Hugo Kosterka a potom Arnošt Kraus. V jiných zemích se dlouho překládalo přes anglické a německé překlady. Taky nás, obyvatele uzavřené země uprostřed hor, nějakým způsobem přitahuje moře a severská romantika, ostrovy a ten otevřený prostor. Další věc, kterou máme se Skandinávci společnou, je to, že jsme v podstatě malé, přibližně stejně velké národy. Ale to není jenom náš případ. Je známo, že Němci i Angličani milují Skandinávii a hlavně Norsko, norské fjordy, norské moře.

Ale mám pocit, že ta současná vlna popularity je do jisté míry dána šikovností skandinávských zemí, co se týče PR a marketingu, protože se jim daří prodávat představu, kterou svět o skandinávských zemích má. Určitě vychází spousta výborných věcí, ale nejvíc jsou vidět detektivky a thrillery, a to, co je za tím, padá do stínu.

iLiteratura: Kdy vás napadlo, že se stanete překladatelem? Už při studiu?
Robert Novotný: V podstatě ano. Začínal jsem studovat v roce 1987. Tehdy člověk nevěděl, že přijde svoboda, a měl pocit, že bude celý život sedět doma a překládat knížky. Takže jsem od začátku jaksi počítal s tím, že se budu věnovat překladům krásné literatury.

iLiteratura: Proč jste si vybral ke studiu právě dánštinu a švédštinu? A máte rád severské země obecně? Proč?
Robert Novotný: Co mě k nim přivedlo, nevím. Možná něco po matce, protože o Skandinávii vždycky ráda mluvila a mluví a vždycky ji to tam táhlo, tak jsem možná něco zdědil a ani nevím jak a odkud.

V mém případě se ten rok, kdy jsem chtěl studovat, otevírala dánština v kombinaci s němčinou. Tehdy se severské jazyky vždycky studovaly buď s angličtinou, nebo s němčinou. Dneska už si můžete vybrat kombinaci jakoukoliv. Pak jsem si po dvou letech vybral ještě švédštinu jako třetí obor.

Skandinávii mám rád, ale trošku mě znepokojuje, jak to v současné době ve Švédsku a Norsku vypadá. Dánsko je malá země a bytostnou součástí dánské kultury, dánského života, tradic a historie, je určitá schopnost sebereflexe, sebeironie a sebekritiky, což třeba ve Švédsku a Norsku není. Možná s tím mé kolegyně švédštinářky nebo norštinářky nebudou souhlasit, ale ve Švédsku a Norsku jsou podle mě do jisté míry nesvobodné společnosti.

iLiteratura: Někde jsem četla, že se překládáním na volné noze živíte od roku 1994. Lze se vůbec u nás živit pouze překládáním literatury, případně za jakých podmínek?
Robert Novotný: Ano, první knížka mi vyšla na podzim 1993 a v podstatě od té doby překládám na volné noze. Kromě roku a půl, kdy jsem byl zaměstnán v nakladatelství, ale i tehdy jsem po večerech překládal. Překládáním se u nás uživit nedá. Vím o kolegovi, který se překládáním živí, ale to znamená, že pracuje 14 nebo 16 hodin denně 7 dní v týdnu. Kdyby chtěl mít člověk normální pracovní dobu a aspoň průměrnou životní úroveň, tak na to literární překlady prostě nestačí. To by musel žít někde v maringotce nebo ve stanu v lese.

iLiteratura: Měl by soustavně vycházejícího autora překládat tentýž překladatel?
Robert Novotný: Ideální by bylo, když to přirovnám třeba ke klasické hudbě, kdyby romány – a nejenom Høegovy – vycházely třeba v pěti různých překladech. Jako když můžete srovnávat desítky nahrávek Beethovenových symfonií… To ale nejde, samozřejmě i kvůli právům, takže opustíme-li tenhle idealismus, tak si myslím, že je lepší, pokud je překladatel jenom jeden. Když dostal Kazuo Ishiguro loni Nobelovu cenu, u přehledu jeho překladů mě překvapilo, že každou jeho knihu překládal někdo jiný. Pak to může vypadat, že je Ishiguro pokaždé někým jiným. Každý z těch překladatelů knihu může přeložit skvěle, ale stejně do toho vkládá část své osobnosti a svůj jedinečný vkus.

iLiteratura: Je překládání umění, nebo řemeslo?
Robert Novotný: To záleží na tom, co překládáte. Pokud překládáte uměleckou knížku s uměleckými ambicemi, opravdovou literaturu, tak je to umění. Překlad rutinní severské nebo i jiné detektivky je prostě řemeslo. Stejně jako je to řemeslo na straně autora.

iLiteratura: Jaká vlastnost je pro dobrého překladatele charakteristická či nezbytná? Existuje něco jako překladatelský talent?
Robert Novotný: Napadá mě trpělivost, vytrvalost a pokora. Hlavně trpělivost, a aby člověk dokázal zvládnout chvíle, kdy to nejde. Aby se v průběhu práce nenechal knihou otrávit, což se té knize často daří. Složitá místa je třeba vydržet. Při dalším čtení, při opravách nebo když se k problematickým místům vracíte, mohou ta správná řešení najednou naskočit.

Jestli existuje překladatelský talent? Těžko říct, ale snad ano. Možná že i kdyby někdo stokrát chtěl, tak bude pořád dělat stále ty stejné chyby. Ale nechci mluvit jako starý páprda, to je hrozně těžká otázka. To vám řeknu tak za třicet roků.

iLiteratura: Jaká je podle vás úroveň českého překladu, třeba i z těch severských jazyků?
Robert Novotný: Určitě by mohla být lepší. Ale zároveň si myslím, že český překlad je na dobré úrovni. Je to podle mě tím, že jsme malá země a víme, že překladům je třeba se věnovat. Jak můžu soudit podle řady překladů z různých jazyků do angličtiny, tak Angličané nebo Američané k tomu přistupují stylem „Buď rád, že jsme to přeložili, a jestli jsme to udělali špatně, tak ti do toho nic není. A buď rád, že jsme to udělali tak, jak to je, protože prorazíš do takovýho jazyka.“ Mezi českými překladateli panuje daleko větší pečlivost a trpělivost. A hlavně pokora.

iLiteratura: Když překladatel objeví v textu logické nebo faktické chyby, měl by je opravovat? Nebo by neměl do originálního textu nijak zasahovat?
Robert Novotný: Na škole nás učili takovou doktrínu, podle níž člověk musí být věrný spisovateli až za hrob. Ta ale nějakým způsobem vychází z toho, že spisovatel sám je neomylný. Jenže když spisovatelé jsou, s odpuštěním, lajdáci a lemplové, tak se to prostě musí opravovat. Třeba u překladu Høegovy nejnovější knihy jsem mu kvůli chybám dokonce dvakrát psal. On mi samozřejmě poděkoval za to, že jsem nedostatky našel, a požádal, abych to opravil.

Loni mi v Argu vyšly Dějiny opery, které jsem překládal strašně dlouho, a jakkoliv je to krásná knížka, byly tam stovky zásadních chyb. Opravoval jsem to, nebylo možné je tam nechat. Pokud autor chce, aby překladatel chyby neopravoval, tak v první řadě sám musí být pečlivý a důkladný a všechno ověřovat. Klidně budu tvrdit, že mnohé mé překlady jsou lepší než originál po faktografické stránce. A obecně bych řekl, že to platí i o ostatních překladech do češtiny, protože redaktoři i překladatelé informace dohledávají a ověřují. Fenomény jako redaktor a korektor v angloamerickém světě a ve skandinávském světě víceméně neexistují. Asi je třeba mít peníze na platy manažerů a ředitelů, takže na takové zbytečnosti jako redaktor a korektor prostě nezbývá. To je jedna ostuda za druhou.

iLiteratura: Jak vypadá vaše spolupráce s redaktorem překladu? Je redaktor pro překladatele spíše přítel, nebo nepřítel?
Robert Novotný: Redaktor je hlavně partner a kolega. Ani přítel, ani nepřítel, musí to být partner, ale nesmlouvavý. Raději mám ženy redaktorky, protože si myslím, že textu velice prospěje kombinace mužského a ženského pohledu. Zrovna tak si myslím, že by žena překladatelka měla mít redaktora muže, že to knížce pomůže.

Musím říct, že mám štěstí na vynikající redaktory. Zpravidla jsem jim vděčen za to, jak mému textu pomohli. Někdy před šestnácti lety jsem překládal Høegovu prvotinu a redaktor a mimo jiné i spisovatel Miloš Urban mi ten můj první pokus vrátil k přepracování s nějakými poznámkami. Byl jsem z toho velmi nešťastný, ale v životě pro mě nikdo nic lepšího neudělal. Strašně mi to pomohlo. Dodneška jsem mu za to, že mi text vrátil, vděčen.

iLiteratura: Měl byste raději stále stejného redaktora, nebo vám nevadí mít u každého překladu někoho jiného?
Robert Novotný: Nemyslím, že bych potřeboval vždycky stejného redaktora. Podle mě by bylo dobře, kdybych měl stejné redaktory na stejné autory, ale to z praktických důvodů ani není možné.

Pokud budu mluvit za severské jazyky, měl by redaktor daný jazyk také ovládat. Což se mi v drtivé většině, v podstatě ve všech případech, daří, aspoň u Petera Høega. Ovšem od svých kolegyň vím, že většina z nich má redaktora, který možná není ani anglista, jenom bohemista. Sice může dát do pořádku češtinu, ale nevšimne si chyb. Vždycky se přitom může stát, že si člověk, i když překládá sebepečlivěji, splete barvu nebo stůl se židlí apod. Toho si prostě redaktor nevšimne, pokud ten jazyk nezná.

iLiteratura: Čtete si ve volném čase? Které autory či žánry máte rád?
Robert Novotný: Snažím se a mrzí mě, že nečtu víc. Člověku to dodává energii, sílu a slovní zásobu a vůbec i fantazii. Nejraději čtu beletrii a historickou literaturu faktu, ale jak říkám, poslední rok je to bída. Doma mám metry knih, ale nestačím je číst.

iLiteratura: Psával jste sloupky, které vyšly i knižně. Píšete je ještě?
Robert Novotný: Sloupky už nepíšu. Skončilo jsem, když se v Lidových novinách změnil majitel a vedení. Tehdy mně a asi i ostatním kolegům předložili naprosto nestydatou smlouvu, kterou jsem prostě odmítl podepsat.

iLiteratura: Nepřišla nějaká nabídka psát pro někoho jiného?
Robert Novotný: Nepřišla. Ale stejně jsem si po těch asi šesti letech připadal docela vyčerpán. Už mi došla témata. Obdivuju jednoho z kolegů, který začal už přede mnou a píše dodneška a docela dobře.