Bratry Grimmy netřeba představovat. A dokonce ani autorské trio dánských tvůrců, kteří spojili síly a vypustili do světa nečekané torpédo v podobě převyprávění známých i méně známých příběhů ze sbírky německých bratří. Kenneth Bøgh Andersen (nar. 1976) je českým čtenářům známý díky sérii o Luciferově učni (Slovart, 2017) a Benni Bødker (nar. 1975) je spolu s ilustrátorem Johnem Kennem Mortensenem (nar. 1978) zase autorem Vánočního bestiáře (Argo, 2019). Bratři Grimmové jsou autory souboru ústně předávaných příběhů, které posbírali a jichž většina vyšla pod českým názvem Pohádky bratří Grimmů. Navíc jsou nositeli nomen omen, neboť jejich jméno znamená v němčině (a koneckonců s jedním „m“ i v dánštině) něco hrůzného, příšerného.

Když všichni tito autoři slovesných i výtvarných děl dají hlavy a fantazii sobě vlastní dohromady, vznikne sbírka moderně převyprávěných příběhů, které nám hrají na strunu archetypálních strachů. Dánové přicházejí s kolekcí deseti příběhů, mezi nimiž nechybí klasiky, jako je Jeníček a Mařenka, Locika či Karkulka, ale figurují mezi nimi také v našich končinách spíš neznámý Fitcherův pták či Bezručka. Volně navazují na tradici ústního přenosu a převyprávění příběhů, které se dočkaly už mnoha různých podob a ztvárnění, se chopili po svém. Používají soudobý jazyk, takže se nesnaží o umělou archaizaci, což je úlevné, a přínosný je i doslov, v němž ke každé pohádce uvádějí, jak se zápletkou naložili a co změnili. Zároveň z pozice vypravěče aktivně vstupují i do samotných pohádek, třeba v Karkulce vyvedou z omylu čtenáře, očekávajícího s příchodem myslivce více méně šťastný konec: „Ano, podle některých lidí se to ve skutečnosti seběhlo takhle, když Karkulka šla navštívit babičku sama. Těm ale nevěřte. Všichni vědí, jak lační vlci jsou a že člověk zřídkakdy vyvázne živý, jestliže nějakého potká. Zvlášť pokud takový vlk umí mluvit.“ Jindy se vypravěč zamýšlí nad událostmi a komentuje je či z úst postav vypouští bezbožné, rouhavé poznámky, například když sedlák řekne samotnému Bohu: „Ty kmotrem mého dítěte nebudeš, poněvadž děláš mezi lidmi rozdíly. Špatné duše odměňuješ bohatstvím a majetkem, zatímco dobré necháváš umírat hladem, a to se mi upřímně řečeno nelíbí.“

Novodobá verze bez příkras

Příběhy se samozřejmě odehrávají v typických bezčasých kulisách lidových pohádek. Zásadní roli sehrává hluboký les, tma, ženské postavy – ať už matky, či naopak nevinné panny –, jejich traumatické vztahy, dále zachránci, již jsou ovšem naopak převlečení vrazi a podobně. Právě tyto aspekty si vyloženě říkají o jungovský výklad a rozhodně nás fascinují v této novodobé verzi více než jejich zahlazená zpracování pro útlocitné čtenáře či diváky.

Soubor působí drsně, ale možná to je jen tím, že hrubost a syrovost fascinuje víc než dobro. Ne všechny pohádky končí tak krutě, jak by se snad mohlo zdát. Některé mají i veskrze šťastný konec nebo přinejmenším přinášejí ponaučení a kladou čtenáři otázku, kdo se vlastně zachoval amorálně? Kdo spáchal větší zlo a proč ho stihl trest?

Nesmrtelné příběhy

Autoři vdechují život příběhům, které se tradují po staletí, a vrací je i čtenáře či posluchače zpátky ke kořenům; díky tomu v nás probouzejí obavy a strachy spojené s původní formou lidské existence bez soudobých digitálních vymožeností. Přenášejí nás do světa našich předků, do chudých poměrů v chaloupce u lesa, kde se náplň dne točí kolem alespoň lehkého nasycení rodiny a těžkého obhospodařování příbytku. Kde pokušení zakusit lepší život svádí člověka na scestí a krutě ho za nedodržení příslibů trestá.

Příběhy však nejsou jen kruté, ač jejich hororové prvky nepochybně jsou jejich na první pohled nejvýraznějším atributem, a to i díky sugestivním kresbám Johna Kerra Mortensena. Také probouzejí představivost, touhu po povídání a převyprávění ostatním, skutečně znovu ožívají tak, jako to idylické a romantické podání ani filmové úpravy nedokázaly. A tak nezbývá než se těšit na vydání druhého svazku s dalšími deseti kousky z dílny lidové slovesnosti, Grimmů i dánských vypravěčů, kde nás také čeká divokost a nadpřirozené jevy, kde zvířata umí mluvit, kosti zpívat a mrtví ožívat.

Pohádky měly původně postrašit, přinést ponaučení a zároveň silný prožitek, což verze dánského autorského tria dokáže. A jak sami autoři píší v předmluvě, tyto příběhy „rozhodně nejsou jen a jen pro děti, nýbrž pro úplně všechny, kdo si s chutí poslechnou dobré vyprávění“. Nutno podotknout, že se skutečně nejedná o pohádky na dobrou noc a možná by bylo dobré je číst spíš v jinou denní hodinu. S knihou člověk otevírá dávný svět, jehož působivost umocňuje nádherně zpracované vydání v pevné vazbě s autorskými kresbami, které jsou poctivě provedené a skvěle podtrhují atmosféru příběhů.