Ann-Helén Laestadius se českým čtenářům představila svým románem Odcizení v polovině roku 2022 (vydalo nakladatelství Albatros, přeložila Petra Hesová). V něm se autorka, která se sama hrdě hlásí k sámským kořenům, zabývala problematikou soužití sámského obyvatelstva s tím švédským. Navazuje na něj novým románem z roku 2023, který nese název Straff (Trest). Příběh se stejně jako v případě Odcizení odehrává v divoké přírodě severního Švédska, v zemi Sápmi, nicméně tentokrát jsou ústředním tématem traumatizující zážitky z prostředí tzv. nomádské školy a jejich dopady na život nejenom jedince, nýbrž celé jedné generace. Laestadius vypráví příběhy pěti postav, které se v paralelní kompozici díla postupně rozvíjí a vzájemně proplétají. Jejich osudy sleduje nejdříve v dětském věku na nomádské internátní škole a dále pak v období odehrávajícím se o třicet let později.

V první části se tedy ocitáme se na začátku padesátých let. Pět dětí, potomků sámských pastevců sobů, odchází od svých rodin, jelikož jsou nucené nastoupit ve svých sedmi letech na nomádskou školu, kde se jim má dostat základního vzdělání. Poprvé v životě jsou naprosto samy a snaží se zorientovat v cizím prostředí, v němž budou muset vydržet následující čtyři měsíce, dokud jim nebude umožněno jet na Vánoce zpátky domů. Nově příchozí žáci a žačky jsou v podstatě ihned konfrontováni s tím, že jsou občany druhé kategorie. Nic tradičně sámského není povoleno a od dětí se očekává, že se co nejdříve naučí mluvit, chovat a žít švédsky, zkrátka jak se sluší a patří.

Příběh pěti sámských dětí kontrastuje s druhou částí vyprávění, která se odehrává o třicet let později, v polovině osmdesátých let. Nomádskou školu sice bývalí žáci fyzicky opustili, avšak v myšlenkách se k ní ve větší či menší míře vrací. Útěchu hledají v samotě, ve vlastních rodinách a dětech, v alkoholu nebo v kostele. Je však víc než jasné, že několik desítek let trvající úzkosti a trápení není snadné překonat, a už vůbec ne, když ten, kdo jim nejvíc ublížil, je zpět a tváří se, jako by se vlastně nic nestalo.

Škola základ života… jak pro koho

V doslovu Ann-Helén Laestadius uvádí, že se sama výuky v nomádských školách nikdy nezúčastnila, ale ve velké míře čerpala ze vzpomínek lidí ve svém okolí, především matky. Smutnou pravdou je, že mnohým žákům pobyt v nomádských školách přinesl jen velmi špatné zážitky. Není nutné se sáhodlouze vyptávat, kdo za takové zacházení se Sámy mohl. Viníkem je rasově diskriminační politika Švédska namířená právě proti sámské minoritě, která spočívala v pseudovědeckých antropologických výzkumech probíhajících od poloviny 18. století. Výsledky lichého bádání přesvědčily v roce 1922 tehdejší vládu k založení Státního institutu pro rasovou biologii v Uppsale, který se následně zabýval detailní fotodokumentací života Sámů a mimo jiné i nechvalně proslulým a ponižujícím přeměřováním lebek jak dospělých, tak i dětí. Na základě rasově biologických předsudků byly Sámům přisuzovány vlastnosti jako sobeckost, nespolehlivost či bezohlednost, pročež bylo rozhodnuto, že je třeba je sledovat a usměrňovat. A jedním z nástrojů této politiky byly právě nomádské školy. Postupně vznikal nový formát vzdělávání pro sámské děti, a to nejdřív tzv. putovní nomádské školy, které se přizpůsobovaly rytmu života horských sámských dětí.  Chýše a stany byly na přelomu čtyřicátých a padesátých let nahrazeny internáty, ve kterých byly sdružovány děti z blízkého i vzdáleného okolí. A v jedné z těchto budov se odehrává i děj první části románu.

Kapitoly, které se na život dětí v internátu soustředí, tvoří nejlepší část románu. Autorka se v nich pouští do hlubokého rozboru psychologie pěti hlavních dětských postav, které vystavuje sérii náročných a stresujících situací. Každé se snaží s nově nastolenou realitou poprat po svém. Zatímco například odvážná Elsa-Maj se nebojí autority konfrontovat a pere se za své slabší vrstevníky, lstivý Nilsa si u spolužáků buduje respekt založený na strachu a mlčenlivá Anne-Risten radši zůstává stranou všech konfliktů a předstírá, že nevidí a neslyší. Jsou to právě individualizované prožitky hlavních postav, které autorce umožňují bravurně vykreslit nejenom brutalitu pramenící z pozice moci, která se projevovala na lokální úrovni vedení školy, nýbrž také pokrytectví na úrovni celostátní. Deklarovaným záměrem státu původně bylo nabídnout Sámům prostřednictvím nomádských škol alternativu vhodnou pro jejich kočovný život. V praxi však Švédové se Sámy jednali často bez respektu a tyranizovali je; v lepším případě je, jak autorka románu též ilustruje, vnímali jako exotické opičky v zoo, zajímavou kuriozitu.

A co bylo pak?

V pasážích z padesátých let Laestadius nemilosrdně skládá Švédsku účty. Její elán se však v navazujícím vyprávění, kdy je již pětice hlavních hrdinů dospělá, až překvapivě vytrácí. Můžeme se ptát, jestli tak činí záměrně nebo nikoliv, možná chce ilustrovat (mezi)generační trauma, o kterém celá trilogie pojednává. V nomádské škole čtenář s postavami stráví všeho všudy rok a znovu se s nimi shledá až o třicet let později; jazyk zůstává stále stejně čtivý, nicméně postavy jsou najednou v porovnání se svými dětskými verzemi jaksi mdlé a nevýrazné. Třebaže lze ztrátu jejich energie přičíst několikaletému pobytu v nomádské škole, je až překvapivé, jak moc se některé z nich změnily, a čtenář jen těžko hledá paralely s jejich dětskými protějšky. Výše zmiňovaná Anne-Risten je stále mlčenlivá, nicméně krom toho si vybudovala silnou obsedantně kompulzivní poruchu, která se projevuje nikdy nekončícím úklidem. Elsa-Maj už bojuje nanejvýš sama za sebe, obrátila se na víru a přidala se ke konzervativním laestadiánům. Motivace postav zůstává čtenáři skrytá a lze si jen domýšlet, co je dovedlo do situací, v nichž se v druhé polovině svých životů ocitají.

Zápletka románu má stejně jako v předchozím díle detektivní náboj, avšak v tomto případě nabízí jen částečně uspokojující rozuzlení a autorka se výrazně soustředí spíše na vztah pětice hrdinů s vedlejšími postavami. Významnou roli sehrává zejména Anna, vychovatelka v nomádské škole, která se dětem snaží vytvořit bezpečné prostředí a objevuje se v jejich životě i později. Její dějová linka ale bohužel nepůsobí tak docela pravděpodobně.

I přes zklamání z pomalejšího tempa druhé části se nicméně Trest svým zpracováním řadí k předním literárním dílům věnovaným původním obyvatelům Sápmi, která tematizují problematickou historii Sámů. Čtenáři už napjatě očekávají třetí román této volné sámské trilogie, který ponese název Skam (Zahanbení). U švédských čtenářů zažívá literatura z pera sámských autorů aktuálně velký úspěch. Připomeňme si zde například epos Ædnan Linney Axelsson, který získal v roce 2018 první místo v nejvýznamnějším švédském literárním klání Augustpriset. Mezi šesti nominanty se v roce 2021 objevil Mats Jonsson se svým komiksovým zpracováním příběhu vlastní rodiny a historie sámského lidu När vi var samer (Když jsme byli Sámové). Uznání sklízí i nedávno vydané romány jako prvotina Elly-Marie Nutti Kaffe med mjölk (Káva a mléko, 2022) či Folk som sår i snö (Lid, co seje do sněhu, 2022) Tiny Harnesk, dále pak Sammanflätning (Propletení, 2024) Piy Mariany Raattamaa Visén nebo Far inte till havet (Nejezdi k moři, 2024) Elin Anny Labba. Doufejme, že se nejen druhý díl sámské trilogie, ale i některé z dalších zmíněných knih brzy představí české čtenářské obci v překladu do češtiny.