Zatímco tematice holocaustu Židů se na knižním trhu nelze dost dobře vyhnout, o nacistické genocidě Romů a Sintů existuje jen velmi málo dostupných knižních titulů ať už memoárového, nebo beletristického charakteru (jednu z mála výjimek na českém trhu v posledních letech představoval román švédské spisovatelky Majgull Axelssonové Nejmenuji se Miriam). Vzpomínky, které sepsala německá Sintka Philomena Franz (nar. 1922), jsou tak obzvláště cenným pramenem nejen k nejstrašnějšímu období evropských dějin, ale také k poznání životního stylu, který je již nenávratně pryč. Na český trh útlou, ale působivou knihu s názvem Žít bez hořkosti uvedlo nakladatelství Kher, zaměřující se na produkci romských autorů. Z německy psaného originálu text přeložila Eva Zdařilová a zároveň s autorkou uskutečnila rozhovor, který je součástí českého vydání, spolu s faktografickým doslovem Renaty Berkyové, mapujícím česky dostupnou literaturu na téma romského holocaustu (a rovněž stručně nastiňujícím problematiku spojenou s užíváním výrazu porajmos).

Autorka své vzpomínky rozdělila na dvě části, členěné na krátké dvou- až třístránkové kapitoly. V první části s názvem Mé dětství autorka vzpomíná na život své rodiny v meziválečném Německu. Vzpomínky nejsou řazeny přísně chronologicky, spíše se jedná o volný sled asociací, sice nikoli přímo zaměřený na čtenáře školou povinné, ale i jim dobře srozumitelný (autorka dlouhá léta rovněž navštěvovala školy a se žáky o svých vzpomínkách hovořila). Mnohá zažitá klišé, spojovaná s životem kočovných Romů před vypuknutím druhé světové války, jsou v textu vyvrácena – autorka vzpomíná, že celá její rodina uměla číst a psát, její otec vlastnil automobil a doma měli zavedený telefon, zároveň ale rodina fungovala jako kočovný divadelní soubor a do vlastního domu se vracela obvykle jen na zimu. (Uvedené detaily ovšem nelze jistě zevšeobecňovat, na několika místech v knize autorka zmiňuje svou příslušnost k Sintům, kteří se pokládají za jakousi elitu v rámci romského etnika.) Autorka rovněž popisuje různé slavnosti a textem prostupuje i její láska k přírodě, jejím barvám, vůním a zvukům. Obecně autorka na dětství vzpomíná jako na šťastné období, kdy nic nenasvědčovalo hrůzám, které její rodinu čekají, teprve na prahu dospělosti musela opustit střední školu a nastoupit práci v muniční továrně. Dokladem, že její rodina byla integrální součástí německé společnosti, je i skutečnost, že autorčin bratr byl s vypuknutím války povolán k Wehrmachtu (obdobně její otec bojoval v řadách německé armády během první světové války).

Část knihy věnovaná dětství a mládí končí trýznivou scénou odvedení autorčina strýce a jeho rodiny do transportu, na kterou plynule navazuje druhá část s názvem Můj holokaust, začínající vcelku očekávatelně dnem, kdy byla sama autorka zatčena a odeslána přes Drážďany do Osvětimi. Na třech desítkách stran textu shrnula hrůzné zážitky ze své zhruba dvouleté anabáze, zakončené úspěšným útěkem z tábora poblíž Labe (první pokus o útěk měl ale tragické následky pro autorčinu sestru, na níž se dozorci pomstili). Přežila nejen díky své vytrvalosti a houževnatosti, ale také díky náhodě (na poslední chvíli byla vyřazena ze skupiny určené ke zplynování a zařazena na úklid popela ze spálených těl méně šťastných spoluvězňů). Za zmínku stojí především její tvrzení, že na rozdíl od jiných skupin vězňů Romové drželi pospolu a neudávali své spoluvězně dozorcům výměnou za materiální výhody.

Autorka své vzpomínky zakončila okamžikem, kdy k Němcům, kteří ji u sebe doma v posledních týdnech války skrývali, dorazí vojáci Rudé armády a všichni pochopí, že nacistické hrůzovládě je skutečně konec. Na hranici uvěřitelnosti je autorčina vzpomínka, že i ruský voják klepající na dveře domu patřil k sintskému etniku a zprávu o osvobození si tak vyslechla ve své rodné řeči, kterou několik let neměla možnost slyšet – ale vír válečných událostí dal vzniknout i takto nepravděpodobným okamžikům.

Díky rozhovoru autorky s překladatelkou Evou Zdařilovou se český čtenář dozví i něco více o poválečných osudech paní Franz včetně toho, jak se seznámila se svým manželem. Na rozdíl od jiných přeživších se nikdy nevrátila do míst, kde během dvou válečných let prožila tolik utrpení, zároveň však přiznává (a napovídá tomu i název knihy), že se snaží najít duševní klid prostřednictvím víry v Boha a netouží po pomstě na vrazích své rodiny, neboť „nikdo nemá právo oplácet zlo zlem“.

Dojem z četby líčící ztrátu celé rodiny i majetku podtrhuje i velmi sporá fotografická příloha, výmluvně dokládající, že kromě vzpomínek často nezůstalo přeživším z vyhlazovacích táborů vůbec nic.

Ačkoliv autorčiny vzpomínky nepřesahují sedm desítek stran textu, zapůsobí na čtenáře silněji než leckteré mnohem tlustší publikace věnující se holocaustu. Philomena Franz sice hovoří za sebe a svým jménem, zároveň však propůjčuje hlas i mnoha dalším Romům a Sintům, kterým nebylo souzeno nacistické řádění přežít, i těm, kteří své vzpomínky z různých důvodů sepsat nemohli. Její ochota k usmíření a odpuštění pak může být příkladem i pro mnohé dnešní čtenáře, čelícím starostem a mezilidským sporům v porovnání se zážitky paní Franz vskutku malicherným.