„Trojhlavý“ projekt, jak jej spisovatel sám nazval, měl sloučit jednotlivé stránky kreativní spisovatelské práce. Od první části, eseje o překladu, rychle upustil. Naopak druhou část dotáhl až do konce. Vrhl se totiž na překlad novely Stefana Zweiga Schachnovelle (v češtině známé jako Šachová novela) do francouzštiny. Ale i zde se Toussaint nebál být originální a pojmenoval svůj překlad Échecs, tedy Šachy, přičemž ve francouzských překladech dávno zavedený název zní Le Joueur d’échecs neboli Hráč šachů. O překládání Toussaint prohlásil: „překládat, to znamená psát,“ což je možná jeden z důvodů, proč se autor od zavedeného názvu odvrátil. Navíc je Échecs i titul jeho prvního, nikdy nevydaného románu, což v sobě nese lehkou ironii, protože „échecs“ ve francouzštině znamená kromě „šachů“ i „neúspěch, selhání“. Poslední částí trojlístku je pak neobvyklá Toussaintova autobiografie s názvem L’Échiquier (Šachovnice).

V dnešní době, překypující autobiografií, autofikcí a jim podobným formám sebezpytování je Toussaintova kniha příjemně osvěžující díky své inovativní struktuře, inspirující se dílem avantgardního autora Georgese Pereca. Toussaint představuje „šachovnici své paměti“, pole o 64 políčkách, na kterých rozvíjí algoritmus jezdcovy procházky. Jezdec-autor se po políčkách nonšalantně vydává na pouť do své minulosti, od útlého dětství až po stáří (kterého se stejně nakonec dočká). Naštěstí celou tuto roztodivnou exkurzi po jeho paměti udržuje v mezích tematika šachů. Je málo lidí, co dlouhé nudné karanténní večery netrávili ve společnosti seriálu, a ještě méně takových, co nikdy neslyšeli o seriálu Dámský gambit (2020). Nejednoho inspirovaly velké oči Anny-Taylor Joy a postrčily je k zaprášeným šachovnicím. Naopak Toussaint může být rád, že královskou hru objevil dávno před osudným rokem 2020. Pro něj jsou šachy vášní – ta ho doprovází po celý život. Díky nim nám autor dokáže zprostředkovat svůj vztah s otcem, jiskřící vzácnou něhou a upřímností, jež čtenáři někdy až vhání slzy do očí. Díky šachům tak odhalujeme pradávný a symbolický zápas otce se synem, který krystalizuje i do toho, jak se Toussaint stal spisovatelem. O své autorské genezi prohlásil: „Nikdy jsem k tomu nebyl povolán, naopak jsem potřeboval svolení od svého otce.“

Jedním z nejsilnějších bodů knihy je tak autorova hra s tím, co pro něj znamená literatura. Toussaint sice nikdy nesklouzne do čistě esejistického stylu, přesto si ale pohrává s tím, jak literaturu vidí teorie. Lehkomyslně proto narušuje hranice autobiografického paktu, když ve své knize připouští možnost existence fiktivních prvků, čímž rozehrává strhující partii proti vlastnímu čtenáři. Ta probíhá někdy v bezčasé atmosféře levného baru, prosakující dýmem z levných cigaret, a někdy zas v příliš děsivé přítomnosti Bergama uvězněného v karanténě. Toussaint dokáže mistrně najít křehkou linii mezi románovou epikou a intimní sférou. Dechberoucí šachová klání zde tak kontrastují s popisy spisovatelova zestárlého těla. Autor románu Koupelna si přivlastňuje tematiku stáří, která je i v dnešní době většinovou společností upozaďována, a nebojí se s odzbrojující křehkostí v jedné scéně odhalit své tělo při tom, jak se pomalu noří do horké lázně.

Šachovnice se ale dotýká mnoha dalších, neméně důležitých témat, jako je psaní, láska nebo mužské přátelství. Všechna jsou přitom popsána autorovým typicky stručným stylem, plným sebeironie a neobvyklého zájmu pro drobounké detaily. Toussaint říká: „Napsat znamená přesvědčit.“ To nakonec mistrovsky předvádí ve své nejnovější knize, která není ani tak shrnutím jeho dosavadního života, jako spíše typem zahájení šachové hry, nejdůležitější hry jeho života, jeho autorské hry.